„Než by se jeden nadál, byli tam lidi z SNB a s nimi milicionáři. Všechny nás v antonech vezli na tehdejší policii. Po zadržení mě vyslýchali estébáci, ale kupodivu mi dali pokoj,“ vzpomínal před sedmi lety v rozhovoru pro Deník loni zesnulý Arif Salichov.
„Doma byl z toho velký problém, protože bratr byl tehdy čerstvě přijatý na právnickou fakultu a rodiče měli strach, že ho na školu nevezmou,“ doplnila vzpomínky Salichovova sestra Blanka Petráchová.
Arif prý tehdy ještě na jihlavském gymnáziu vydával se spolužáky časopis, v němž se intenzivně diskutovalo o Brežněvově okupaci.
„Mně bylo tehdy kolem jedenácti, ale vím, že bratra a jeho vrstevníky okupace hodně zasáhla, byli z toho nešťastní. Dodnes mám před očima, jak u nás doma hrálo rádio, pod ním seděl bratr a poslouchal Krylovu protiokupační píseň Bratříčku. Náš dědeček byl masarykovec, nenáviděl komunisty. V tomhle jsme měli doma jasno,“ říká Petráchová.
První výročí okupace. Den, kdy Češi stříleli do vlastních |
Přímo v den ročního výročí 21. srpna se spontánně na jihlavském náměstí opět začali scházet lidé.
„Shodou okolností jsem tehdy kolem procházel, byli tam mí vrstevníci oblečení do smutečního, měli černé obleky, černé stužky. Byli rozjitření, pamatuji si tu atmosféru,“ vybavil si jihlavský publicista Stanislav Jelínek.
Ve stejný den se asi pět desítek mladých lidí sešlo opět také na Heulose. Ani tentokrát komunistická policie, lidově zvaná „esenbáci“, nelenila.
Odváželi je ve dvou aviích
Mladí hudebníci Luboš Křižák s Pavlem Menšíkem asi půl hodiny na Heulose hráli na kytary folkové a rockové písně: Kryla, dua Paleček a Janík, Mišíka.
„Pak nás najednou obklíčili policajti. Pozatýkali nás a ve dvou aviích odvezli na fízlárnu. Tam nás čekaly výslechy, zastrašovali nás. Večer si pro mě přišel táta, propustili mě,“ vzpomíná devětašedesátiletý Křižák. „Pro mě to byla tečka za jednou érou i za komunisty. Poučení pro mě, že s komunisty nikdy nepůjdu,“ řekl Křižák.
Také on byl – stejně jako Arif Salichov – v době protestu už přijat na vysokou školu. Ani on nebyl ze studia nakonec vyloučen. Vystudoval ČVUT stavební.
„Asi tehdy ještě policejní komunikační systém nefungoval natolik, aby mi stihli studium zarazit. Na vojně mi to dali trochu pocítit, ale nakonec mě jako stavebního inženýra potřebovali při správě vojenských objektů, a tak mi dali pokoj,“ míní Křižák.
Dnes od 17 hodin si chce Křižák někdejší protestní akci v Jihalvě připomenou malým hudebním happeningem na stejném místě jako 21. srpna 1969: na plácku nad letním kinem ve stráni Heulosu.
