Nové evropské vedení čelí námořní krizi v Perském zálivu. Způsob, jakým se s ní rozhodne vypořádat, mnohé napoví o budoucím vývoji postojů jednotlivých zemí či dokonce Unie jako celku ve vojenských otázkách, píše komentátor Faisal Al Yafai.
Faisal Al Yafai komentuje mezinárodní vztahy pro světové zpravodajské televizní stanice. Pracoval pro The Guardian nebo BBC, byl reportérem na Středním východě, ve východní Evropě či v Africe. Přispíval svými komentáři pro Syndication Bureau, tiskovou agenturu, jejíž názorové a analytické články se soustředí výhradně na oblast Středního východu.
Dění v okolí Perského zálivu, kudy vede jedna z nejdůležitějších tras ropných tankerů na světě, způsobuje rozruch napříč celou Evropou. Rapidní zvýšení napětí zapříčinily útoky na norský a japonský tanker v červnu letošního roku. K uklidnění situace rozhodně nepřispělo ani zajetí britského plavidla Íránem jako odplata za dřívější zablokování íránského plavidla u Gibraltaru. Zmíněné události rozvířily debatu o tom, jak tuto stále se ještě prohlubující krizi zvládnout.
Administrativa Donalda Trumpa obvinila z červnových útoků Írán a Spojené státy okamžitě zareagovaly zvýšením vojenské přítomnosti v regionu, aby na Írán vyvinuly maximální tlak. V Evropě jsou však názory rozdělené mezi příznivce vojenského a diplomatického řešení problému.
Podle Yafaie je krize součástí širší debaty o obraně ve členských státech EU i o vojenské spolupráci mezi nimi. Evropa totiž stojí na prahu změny svého vedení a noví lídři budou muset prokázat schopnost se s krizí vypořádat. Způsob, jakým tak učiní, může být do budoucna určující z hlediska směřování vojenského myšlení jednotlivých států, a dokonce i Unie jako celku.
Krize v Zálivu evropské státy rozděluje, a to jak uvnitř, tak i na unijní úrovni. Bývalý britský ministr zahraničí Jeremy Hunt přišel jako první s návrhem, aby Evropa vedla svou vlastní námořní misi ve snaze zklidnit poměry na Středním východě. Cílem takového návrhu je jednat odděleně od Spojených států a jejich operace Sentinel spuštěné v červenci po událostech v Perském zálivu. Evropské státy, a zejména Německo, totiž znepokojovalo, že by Evropa mohla být přičiněním Washingtonu zatažena do války. Mise vedená výhradně evropskými státy by mohla využít jiných strategií.
Bývalý ministr pro Brexit a současný ministr zahraničí, Dominic Raab, však návrh svého předchůdce kritizuje a pochybuje o jeho životaschopnosti. Na rozdíl od Huntova návrhu spolupráce s Evropou prosazuje Raab spíše „odtržení“ Británie od pevninské Evropy a navázání užšího vztahu s USA. Obrat v uvažování o této krizi naznačuje proměnu zahraničněpolitického uvažování Velké Británie v kontextu jejího odchodu z EU.
Také německá vláda je v pohledu na krizi a její řešení rozdělená. Na konci července byla zveřejněna oficiální žádost USA, aby se Německo přidalo k americké námořní misi. Nová německá ministryně obrany a předsedkyně CDU Annegret Kramp-Karrenbauerová, do jejíž pravomocí rozhodnutí spadá, o věci zatím žádné stanovisko nevydala.
Němečtí křesťanští demokraté jsou součástí vládní koalice se sociálními demokraty (SPD), kteří jsou k americké žádosti značně skeptičtí. Z tábora SPD také pochází současný německý ministr zahraničí Heiko Maas, který prohlásil, že Německo se pod americkou strategii maximálního tlaku na Írán nepodepíše.
Rozkol uvnitř německé vlády v pohledu na krizi však poukazuje na širší souvislosti týkající se funkce a postavení německé armády v budoucích letech. Již během prvních dnů v úřadu projevila Kramp-Karrenbauerová vstřícnější postoj k armádě než kancléřka Angela Merkelová a slíbila navýšení výdajů na obranu z loňských 1,23 % HDP na 2 %. Heiko Maas sice také hovoří o zvýšení výdajů na obranu, ale mělo by proběhnout postupně během následujících pěti let a cílovou výší podle něj nejsou 2 %.
Na těchto rozepřích záleží, protože Evropa se připravuje na změnu vedení počínaje zasedáním nového Evropského parlamentu, Velká Británie se chystá k odchodu z EU a Merkelová, klíčová prounijní osobnost, odchází.
Britský ministr zahraničí Raab a ministryně obrany Německa Kramp-Karrenbauerová sice své pozice obsadili nedávno, ale jejich kroky jsou pod drobnohledem, neboť leccos napovídají o politické budoucnosti obou států. Raab reprezentuje tvrdé křídlo Konzervativní strany, které by se po volbách mohlo ujmout vlády na dalších pět let. O Kramp-Karrenbauerové se zase často hovoří jako o další německé kancléřce.
Evropští lídři potřebují nový přístup k Zálivu, ale podle Yafaie Raabovo řešení využít evropské vojenské zdroje pod americkou hlavičkou k vyřešení sporu nepřispěje. Pokud nebude americká taktika maximálního tlaku podpořena diplomaticky, povede k destabilizaci arabských států, zejména pak Iráku. Írán se totiž snaží využít svůj vliv v těchto státech, aby vyvinul dostatečný tlak na USA a jejich spojence.
Evropa by mohla hledat inspiraci k řešení krize ve svých severních vodách, kde hrozí konflikt s Ruskem. Německo v loňském roce posílilo kvůli ruské hrozbě vojenskou přítomnost v Pobaltí, což zahrnovalo rozsáhlá cvičení a budování stálého vojenského velitelství v německém přístavu Rostock.
Velká Británie letos v květnu reagovala představením nové obranné organizace s názvem Spojený expediční sbor (Joint Expeditionary Force; JEF), která kromě Británie sdružuje dalších 8 evropských států sousedících s pobaltským regionem. Organizace si klade za cíl strážit oblast a podle britského námořnictva „vyplnit mezery mezi národními silami a silami NATO v bezpečnostní architektuře severní Evropy.“
Podobné řešení by mohlo být aplikováno také v Zálivu v podobě vzniku nezávislé námořní síly, která bude Spojené státy doplňovat, a přitom si udržovat samostatné vedení. Podstatou taktiky je snaha rozdělit tlak na vojenský a politický. Rozdělení námořních sil Evropy a USA v regionu by mohlo pomoci udržet vojenský tlak na Írán, zatímco by byl zároveň umožněn politický dialog. Důležité přitom pro Evropu a celkovou situaci je, aby evropská politika nebyla podrobena Washingtonu.
Výše zmíněná taktika by našla pozitivní ohlasy v Berlíně i v Londýně. Kramp-Karrenbauerová hledá nové příležitosti pro německou armádu a britští konzervativci stáli za vytvořením organizace JEF, takže by pravděpodobně podobnou akci podpořili. Své příznivce by strategie nalezla i v Bruselu, neboť současná předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ještě jako německá ministryně obrany prosadila novou vojenskou strategii a poslala válečné lodě do Baltského moře.
Krize v Zálivu je pro evropské lídry šancí nastínit vizi budoucí role svých armád. Prosté následování Spojených států by byla chyba. Pokud Evropa má svoje priority a chce je prosadit, musí být schopná vytyčit svůj vlastní vojenský kurz.
