Slunce, seno? Bez slunce jako pár facek

Podstatnou část své tvorby věnoval tomu, aby se lidé smáli. Doyen českých kameramanů Josef Hanuš natočil na tři desítky komedií. Pohledem zpátky vidí, že si vybral poněkud nedoceněný žánr – dnes se do něj pouští málokdo. On ale na natáčení vzpomíná s chutí. Třeba když spolupracoval se Zdeňkem Troškou, s nímž natočil celkem čtyři snímky – Botu jménem Melichar a pak trilogii Slunce, seno… „Kolekce jeho filmů je nevyrovnaná, ale jedno se musí nechat – komedii umí. Ví, co chce,“ říká Hanuš. O filmařině, smíchu i životních fackách bude celý následující rozhovor.

„Promiňte, trochu hůř slyším a jsem poněkud starší, tak se mnou mějte trpělivost,“ říká mi v restauraci MAT na uvítanou Josef Hanuš. Prvorepublikové gentlemanství z něj sálá na první stisk ruky. Bylo mi jasné, že vzpomínky osmaosmdesátiletého kameramana budou jako časem ovoněný almanach, který ukrývá nejedno moudro. A taky že jo. Tragikomické je vyprávění o absurditě komunismu, kdy povedené filmy zanikly ještě dřív, než se vůbec mohly dostat na veřejnost. „Nikdo vám samozřejmě nic neřekl, ale pak jsem rok netočil. Jednoduše jsem nedostal žádnou práci,“ vybavuje si Hanuš moment, kdy dokončil jeden ze svých nejlepších filmů, snímek Hippokratova přísaha, za který mu pochvalu vysekl i otec, uznávaný kameraman Václav Hanuš. O životě za kamerou, létě a virtuálních fackách bude celý tento rozhovor.

Neo: Proč jsme se dneska potkali v MAT? Máte k němu nějaký speciální vztah?

No to samozřejmě. Je to filmový klub a musím vzdát poctu a dík Mattlachově rodině za to, že to tady udělali, protože po revoluci filmový klub v Adrii zanikl a vlastně jsme se neměli kde scházet. Odehrávají se zde různé akce, například jubilea některých filmařů, naše asociace kameramanů tu dělá večírky a je to velmi příjemný prostor.

Neo: Myslím, že je o doživotní vstupence do filmového klubu dávno rozhodnuto. Výčet snímků, na nichž jste se podílel, je hodně dlouhý. Jste s finálním počtem spokojený?

To lze těžko hodnotit, protože za minulého režimu to na Barrandově bylo tak, že se točilo zhruba třicet filmů ročně a kameramanů bylo třicet. Takže na každého zbyl jeden film, a když jeden udělal filmy dva, tak na druhého nezbylo nic. Tak to bylo.

Když se na člověka nedostalo, tak to bylo nepříjemné. Byla ještě možnost točit pro televizi, nebo krátký film a tím se to trochu kompenzovalo, ale ty honoráře nebyly nijak světový. Skoro všichni jsme dělali svou práci spíš s láskou a s fandovstvím. Já jsem vyrostl v kameramanské rodině, takže jsem se v tom prostředí od malička pohyboval, otec mě bral na natáčení často. Byla to výhoda. Řadě věcí jsem začínal rozumět už jako kluk.

Tenkrát to bylo tak, že kameraman musel mít svou kameru. Ne zvukovou, ale němou a otec měl tu svou doma. Byla v koutě, kufry naskládaný na sebe a nikdo se jich nesměl dotknout. Otec jednou postavil kameru na stativ a něco si zkoušel. Tenkrát mi bylo sedm, a jak jsem se kolem něj motal, řekl mi: „Tak se do ní podívej“. Bylo to jako pohádka. Pohled kamerou je jiný než normálníma očima. Bylo v tom takové kouzlo! A to byl moment, kdy jsem si řekl: „To je asi hezká práce.“ Čím jsem byl starší, tím víc jsem se o kameru zajímal. Až jsem u ní zůstal.

Neo: Otec vás v profesi podporoval?

V naší rodině to bylo zajímavé. Dřív jsem si toho tolik nevšímal, ale později, když už to bylo znát, že to chci dělat, byla matka zásadně proti. Zásadně a tvrdě. Se mnou se o tom nebavila, jen s tátou. Říkala: „Prosím tě, co bude mít za život? To bude jako ty? Žádná rodina nebude fungovat, protože jste všichni zblblí z vaší profese. Soboty, neděle, pořád pryč.“ Většinou když se točilo v exteriérech, točily se i víkendy. Škoda každého dne, kdy se nedělá. A táta? Do něj jsem úplně neviděl, ale myslím, že pro něj bylo zajímavé vidět, jak si filmařské prostředí užívám.

Neo: Převážnou část své profese jste zasvětil komedii. Vybral jste si ji záměrně?

To ne, mě bavilo všechno, já jsem rád točil všechno. Hlavně aby byl dobrý scénář. Ale fakt je, že to byla spíš shoda okolností, že jsem točil hlavně komedie. Narazil jsem na režiséry, se kterými jsem si rozuměl. V podstatě jsem vystřídal relativně malé množství režisérů.

Neo: Jakou cestu ušla komedie od předrevoluční doby až do té dnešní?

Je to můj osobní pohled, ale mám pocit, že současná doba moc komedii nepřeje. Natočí se dobré komedie, ale není jich moc. Prakticky nejsou speciální komediální režiséři. Režisér udělá jednu komedii a pak od toho jde pryč. Jednak je to těžké a jednak je to nevděčné. Tenhle žánr je prostě nedoceněný. Závažnější témata jsou vždycky na vyšším stupni, zatímco dobrá komedie bude pokaždé jen podceňovaná.

Neo: Jistě, v dramatu zrcadlíme vlastní životy snáz než v komedii, ale nebylo tomu za minulého režimu jinak? Tedy že nás komedie bavila víc a víc nás držela společensky nad vodou?

To je těžká otázka. Obecně ale trvám na tom, že komedie je těžká disciplína. Nevidím do jednotlivců, ale opravdu to může být celé o tom, že se do těchto vod pouští málokdo.

Neo: Kdo z dnešních českých režisérů komedii umí?

Jednoznačně Zdeněk Svěrák. Jiné režiséry komedií ani neznám a ani nevím, jak vypadají. Když byl Barrandov, tam jsme se všichni setkávali. Nejčastěji po výplatě (smích). Takže jsme se všichni znali, ale dnes znám tak dva tři režiséry. Dřív jsme se vídali i na premiérách, ale i to padlo. Myslím, že jsem na premiéře nebyl dobrých deset let. A je to logické. Neznají mě.

Neo: Jako kameraman jste se podílel i na trilogii Slunce, seno…, tudíž se dobře znáte se Zdeňkem Troškou. Rád bych slyšel váš názor na jeho tvorbu.

Zdeněk je mnoha lidmi odsuzován. Sám musím říct, že kolekce jeho filmů, kterých je hodně, je poněkud nevyrovnaná, ale faktem je, že on komedii umí. Před Slunce, seno… jsme spolu točili snímek Bota jménem Melichar, který je přesně tím filmem, který je nedoceněný. Vzpomínám si, jak jsme s Botou byli na festivalu ve Zlíně a ty děti, co dělaly… ta spontánnost… to bylo úžasný. To u normálního filmu pro dospělé nezažijete nikdy. Tenhle snímek je, nechci říkat nejlepší, ale je velice dobrý. Stane se mi, že k nám přijdou návštěvy s dětmi, a když začnou otravovat, pustím jim Botu jménem Melichar a ony sedí jak pecky a ani se nehnou. Takový by měl být divák.

Neo: Je bez debat, že se Slunce, seno… Zdeňku Troškovi povedlo. V čem celou trilogii vystihl, že si ji lidi pouští dokola i po třiceti letech?

Na příkladu vám řeknu, jak to funguje. Když jsme na chalupě a běží Slunce, seno…, tak se vesnice vylidní. Všichni se jdou domů koukat. S řadou lidí jsem o filmech mluvil a ptali se mě, proč tyhle snímky hanili. Nejsou sprosté, my takoví jsme… A nám se to líbí, protože jsou to filmy o nás…

Na venkově jsem se nesetkal s nikým, kdo by řekl, že je to blbost. Ale pravdou zůstává, že ne všechno se Zdeňkovi úplně povedlo. Vzpomínám si, jak mu tehdy maminka Růženka po dvou natočených dílech řekla, ať už netočí pokračování. A Kameňáky dle mého názoru nepatří k těm nejsilnějším snímkům.

Neo: No, jenže pak běží v televizi a dívají se i dva miliony lidí…

Sledovanost je vůbec zajímavá věc. U některých filmů kroutím hlavou a říkám si, jak to někdo může vůbec financovat.

Neo: Jaké bylo vůbec natáčení Slunce, seno…? Bavil jste se u toho?

Jak kdy, ale obecně na to není čas. Filmařina je náročná práce. Jak fyzicky, tak psychicky. Stačí, že herci mají hodně povinností, a je velmi náročné natočit se všemi souvislou scénu. Jeden zkouší, druhý něco točí, musí odjet…

Třeba u Slunce jsme si řekli, že bychom celý film měli točit ve slunci, což je sázka do loterie, protože nevíte, jaké to léto bude. A nastalo, že byl právě problém s herci a do toho nebylo počasí. Přijeli na dvě hodiny, protože na dýl nemohli, tak jsme si se Zdeňkem řekli, že zkusíme jednu scénu bez sluníčka a uvidíme, jaké to bude. Natočili jsme a následně zkusili střihnout do toho zbytku. A to nešlo. Když máte celý film ve sluníčku a najednou do něj střihnete mraky, to je, jak když dostanete pár facek. Vypadalo to jak technická chyba.

Na natáčení se Zdeňkem vzpomínám rád. S ním se dělá dobře, protože ví, co chce. Za ty čtyři filmy, co jsme spolu točili, jsme se pohádali jen jednou kvůli jednomu záběru, kdy jsme se neuměli shodnout na tom, co je lepší a co víc vyhovuje potřebám scénáře. Atmosféra na place byla skvělá.

Neo: Letos by se Helena Růžičková dožila 85. narozenin. Jak velkou zásluhu měla na úspěchu Slunce, seno… právě ona?

Určitě měla velkou, ale nejen ona. Já osobně jsem obdivoval všechny mladé neherce.

Neo: Máte mezi herci skutečné přátele?

Něco vám ukážu. (Josef Hanuš vytahuje dvě zásadní fotografie – na jedné je s Vlastimilem Brodským na jeho chalupě, na druhé s Janem Třískou v Americe.) Tohle byli mí skuteční přátelé. S Bróďou jsme se tady viděli naposledy. To bylo na jeho chalupě. (V tento okamžik prosí Jan Hanuš o krátkou pauzu. Slzy v jeho očích nepotřebovaly komentář.)

S Bróďou jsem se dost stýkal, povídali jsme si, on si často stěžoval na život. Často jsem mu říkal: „Bróďo, co blázníš? Máš, co chceš, všechny ženský tě obdivují.“ A on oponoval: „Všechny ženský mě obdivují, ale ani jedna není moje.“ Kolem se motala spousta žen, ale vše bylo zřejmě povrchní. Nenaplňovalo ho to. Jednou mi pak řekl: „Já bych nejradši nebyl.“ Že není spokojený. A následovala věta, při které jsem ztuhl: „Kdybych nebyl srab, tak se zastřelím. Zbraň mám.“ To bylo hrozné. Půl roku nato jsem jel na chalupu, a přestože to nikdy nedělám, zapnul jsem si televizi. A tam hlásili, že se zastřelil. To byl strašný okamžik. Snad vůbec nejhorší v mém životě.

Neo: Kdy jste se poprvé setkali?

To si pamatuji úplně přesně. Točila se husitská trilogie, já dělal s otcem, začínal jsem jako švenkr (asistent kamery, pozn. red.). A mezi demonstranty se objevili Rudolf Hrušínský a právě Bróďa. Tehdy měli jen pár štěků. Hned mě zaujal, byl zvláštní. Nejen co se vzhledu týče, ale i chováním. S každým se snažil být kamarád, ale vybíral si, s kým si otevřeně popovídá. Byl strašně hodný člověk.

Neo: Když se dívám na vaše další fotografie, je jasně vidět, že technika ušla pořádný kus cesty dopředu. Kdy nastal největší technický pokrok?

Otázka, na kterou se těžko hledá odpověď, protože se na to každý dívá jinak. Osobně považuji za velký pokrok digitalizaci, ale kinematografii neprospěla. Technika najednou převážila tvůrčí přístup. Dřív bylo jedním z hlavních přístupů světlo a práce se světlem. A to se vytrácí. Když si vezmu prostor, kde jsme, je tu poměrně tma, takže se pár míst posvítí a záběr se bere tak, jak je. Ztrácí se jakýsi výtvarný efekt. Filmy jsou si podobné. Vzpomínám si, jak v barrandovských ateliérech, kde se vyvolávaly filmy, byla světelná deska, na níž se vystavovaly výstřižky negativů z toho daného dne. Takový vzorník. Od všech filmů, které se točily. Když se naráz točilo šest filmů, tak tam bylo šest řad snímků. A vy jste jen pomocí těchto snímků dokázal určit, který kameraman to točil. Světlo dělalo atmosféru. Já sám jsem novou techniku už nezažil, točil jsem postaru.

Neo: Po revoluci jste se dostal i k natáčení videoklipů a reklam. Předpokládám, že je to zase úplně jiná práce. Bavila vás vůbec?

Bavila, i když jsem si u některých věcí říkal, proč to vůbec točíme. Klipy se tehdy stříhaly po pár záběrech a nebylo možné „přečíst“ obraz. Teď se to už změnilo. Ale tehdy to trhalo oči. Nicméně byly i klipy, které měly děj a příběh, a to mě bavilo. Pro zajímavost – točil jsem třeba s Kabáty.

Neo: Film je film, to je jasné. Který je ten váš nej, dá-li se vůbec jeden vybrat?

Jedno z nejzajímavějších a zároveň jedno z nejsmutnějších natáčení byl film Hippokratova přísaha. Celý se točil ICH kamerou, strašně těžká práce kvůli koordinaci světla a kamery. Úžasný snímek a myslím, že i to nejlepší, co jsem kdy natočil. Ale bohužel nepřežil. Po schvalovačce dostal ihned stop. Tehdejší ředitel barrandovských studií prohlásil, že je to úžasný film, ale že nikdy nespatří světlo světa. To je, jako kdyby vás někdo „zabil“. Film vidělo pár lidí, mezi nimi i můj otec, který se ptal: „Jak jste to vůbec mohli natočit?“ Nebylo mu jasné, jak jsme některé věci udělali. Mysleli jsme, že se aspoň zachrání negativ, ale po revoluci se už nenašel.

Neo: Byl jste pak na „černé listině“?

Nikdo vám samozřejmě nic neřekl, ale pak jsem rok netočil. Jednoduše jsem nedostal žádnou práci.

Neo: Byla cenzura pánů soudruhů přísná?

Určitě se nepřetáčelo, záběry se spíš vyhazovaly. Pamatuji si, jak jsme měli film s Adamírou (herec Jiří Adamíra, pozn. red.). Prostá scéna na chalupě, kde stříkal hadicí hihňající se dívku. A to muselo pryč. Bylo to prý nemravné.

Neo: Dnes by si nikdo ani nevšiml. Jak vy sám vnímáte dnešní poměry ve společnosti, situaci v politice?

Jsem z toho dost smutný. Nerozumím tomu. Myslím si, že by politici měli spolupracovat. To je všechno. Víc bych to komentovat nechtěl.

Neo: Po 23 letech jste odešel z čela odborné poroty Festivalu komedie. Proč jste už nechtěl pokračovat?

Ono se to nezdá, ale je to náročné. Během dvou tří dnů vidíte deset filmů. Když se máte koukat zodpovědně, tak to dá zabrat. A pak si myslím, že člověk má včas odejít. Teď jsem hlavně na chalupě. Tam je pořád co dělat. A jinak stále fotím a tu a tam si zajdu na výstavu. Taky jsem začal malovat. Baví mě to.