„Dělat tuhle práci, člověk nemůže být normální,“ pousmál se pětatřicetiletý kouč, který sám ligu hrál v Děčíně a doma v Ústí.
Jaké byly vaše první tři roky?
Upřímně - tušil jsem, že možnost vést mužstvo jako hlavní trenér v budoucnu dostanu, ale netušil jsem, že takhle brzo. Bral jsem ji před třemi lety, protože Martin Stavěl se rozhodl skončit. Já jsem tu šanci přijal, protože jsem si věřil, že budu schopný ligový tým vést. Kdybych si nevěřil, tak bych byl blázen, abych to vzal. Prostě jsem si věřil, že to zvládnu, byť mi dost lidí okolo i některých mých blízkých říkalo, že jsem na to moc hodný.
Rozmlouvali vám to?
Někteří se mi snažili říct, ať to nedělám. A vidíte, na jaře jsem dostal nabídku na další tři roky, pro mě to je důkaz minimálně toho, že si váží mé práce a počítají se mnou do budoucna. Samozřejmě, ze srandy můžu říct, že třeba nesehnali nikoho, kdo by to dělal. Ale doufám, že to takhle není. Jsem rád, že jsem zůstal v Ústí, přece jen jsem Ústečák a mám tu rodinu. Když jsme byli na 3. místě, někteří to brali jako automatické, ale tak to není, ty výsledky nejsou automatické. Velký dík patří klubu, že jsem dostal šanci.
Inspiruje vás trenérská dlouhověkost Pavla Budínského? V Děčíně vydržel patnáct let.
Já takhle fakt nepřemýšlím. Mám v kanceláři na nástěnce tabulku, abych viděl, s kým hrajeme. Takže nekoukám daleko, jen na příští zápasy. Je otázka, být takhle dlouho na jednom místě. Musíte umět vyhodnotit situaci. Jde o vzájemnou komunikaci mezi hráčem a týmem, a pokud tady budou někteří hráči se mnou šest let, asi si můžeme začít lézt na nervy. Ale já to nevím. Také si myslím, že tohle je potřeba řešit každý rok. I výsledky. Protože podepsat tříletou smlouvu neznamená, že tady příští Vánoce budu, to si řekněme upřímně. Příští rok můžu dělat úplně něco jiného.
Jak na Budínského vzpomínáte?
Hrál jsem pod ním necelé čtyři roky. Jako basketbalového trenéra ho uznávám hodně. Trenéři vás ovlivňují. V pozitivním i negativním smyslu. Měl jsem představu, s jakou jsem to chtěl dělat. A bral jsem si z trenérů, pod kterými jsem hrál - ať už mládežnických, reprezentačních, nebo z profesionálních klubů -, věci, které se mi líbily a nelíbily. A já si udělal obrázek, jak chci fungovat já. Ale žádný trenérský mustr neexistuje. Kdyby byl, to by byla hrozná nuda, všichni by byli podle návodu dobří.
Jste tedy spíš cukr než bič?
Můžete mít natrénováno, jak chcete, mít hráče kvalitní, jak chcete. Ale pokud není pohoda v šatně, tak ani kluci v pohodě nebudou. Psychika podle mě dělá víc než fyzická připravenost. Můžete mít výborné atlety, výborné střelce, ale když nebudou psychicky srovnaní a nebude to v šatně fungovat týmově, tak to prostě dobré nebude. Nevadí mi prohrát, ale špatný přístup ano. To vždycky. Jsou situace, kdy na hráče umím vylítnout a být hnusný. Ale člověk musí být hrozně opatrný právě z důvodu té psychiky. Což rozhodně neznamená, že jsem hodnej a blbej.
Jste bez asistenta. Nebrzdí vás to, nebo vám to vyhovuje?
Já ho nikdy neměl, tak nevím. Všechno je o penězích. Přijít sem asistent, který by měl pomoct, bude muset být zaplacený. Bavíme se tedy už o rozpočtu. Pokud by měl přijít někdo mladý, pomáhat a růst, nebránili bychom se tomu. Ale profík asistent by dneska stál tolik peněz, že by víceméně asi bylo zbytečné, abych tady já byl. Jasně, na lavičkách Nymburku, Pardubic je okolo šesti sedmi lidí. Ale já nemám problém s tím, že jsem sám. Všechno, co zkazím, tak zkazím já, co udělám dobře, udělám dobře já.
A když omarodíte?
To neexistuje! Já za ty tři roky chyběl asi jen na třech trénincích. Dvakrát, že jsem byl hodně nemocný. A jednou, když se mi narodil syn. Tak jsem si dovolil odskočit na oslavu. Kdyby k marodění došlo, mám takový vztah s kluky, že by ten trénink v pohodě zmákli. Jsou tady zkušení borci. Třeba Pavel Houška. Anebo loni Filip Šmíd a David Šteffel.
Jak fungujete s generálním manažerem Tomášem Hrubým?
No tak, že jsem podepsal smlouvu na další tři roky. Samozřejmě není všechno jen růžové, válčíme spolu, máme na spoustu věcí různé názory. Ale známe se dlouho a naučili jsme se spolu vycházet. Funguje to jako normální manželství, to je stejné. Vycházíme velice slušně, ale když spolu nesouhlasíme, jsme schopni problém řešit. My oba umíme vyjít i s čertem. Já jsem ten klidnější, on je ten čertík, to je jasné. Ale zvládáme to.
Vlastně už trénujete šestý rok, není to v pětatřiceti hodně?
Mám za sebou šestou sezonu, tři roky jsem pracoval po boku Martina Stavěla, čerpal jsem zkušenosti a nahlížel na basket z jiného úhlu. Když tam člověk sedí jako asistent, nehoní se mu věci v hlavě co hlavnímu trenérovi.
Umíte si představit, že budete trénovat ještě za dvacet let?
Uvidím, jestli to zvládnu zdravotně. Fakt to občas není sranda. Psychicky je to hodně náročné. S tím jsem do toho šel. Ale kdo ví, jak na tom budou týmové sporty finančně za pět deset let. Pere se s tím celá republika, s podporou týmových sportů. Kdoví, jak to bude v Ústí. Je tady majitel Petr Bína, nevím, jestli bude mít i za pět deset let chuť basketbal podporovat. Ale já si umím představit, že to budu dělat dál. Chci se tomu věnovat, nebude-li to na úkor rodiny nebo zdraví.
Čelíte tlaku, který na trenéra je velký, třeba tak, že si před zápasem dáte štamprle?
Všichni vědí, že já si jednou za čas rád zajdu na pivo. To lhát nebudu, můj vztah k tomu není vůbec špatný. A je to způsob, jak vypnout. Ale člověk musí vědět, že druhý den nemusíte dělat videa, chodit do práce. Možná to bude znít blbě, ale pro mě je basket fakt rodina. Večer ani nespím, a je jedno, jestli vyhrajete, nebo prohrajete. Člověk si pořád v hlavě přemílá ten zápas. Proto mi vyhovuje řídit, když jedeme z utkání. Já bych mohl odřídit tisíc kilometrů a nepotřeboval bych kafe ani energeťák, protože jak je člověk toho plný, jede a přemýšlí. To mají asi všichni trenéři stejné. Vážně obdivuju všechny trenéry, kteří to dělají dlouho, že se z toho nezbláznili. Dělat tuhle práci, člověk fakt nemůže být normální.
