Vždy jsem miloval Václavské náměstí se vším, co k němu patřilo a čím mě lákalo. Složil jsem mu i svůj soukromý hold, když jsem v roce 2008 u příležitosti výročí založení Nového Města pražského ze starých fotografií sestavil a vydal nástěnný kalendář 660 let Václavského náměstí. S nabídkou jsem tehdy obešel snad všechny firmy na náměstí sídlící, zda by ho nechtěly jako suvenýr pro obchodní partnery; své pražské adresy si vážily, rychle byl celý náklad rozebrán.

Vzpomínky na toto vždy intenzivně bijící srdce velekrásného města jsou již navždy spojeny zvláště s mnohými kulturními a společenskými událostmi, protože zde sídlila velká premiérová kina, oblíbená divadla i zábavní podniky. První český muzikál Starci na chmelu mě v kinu Blaník nadchl tak, že nebýt dívčího doprovodu, jehož bylo zapotřebí vrátit v pořádku rodičům, určitě bych, zavřen na hajzlíku, přečkal na další představení. Na hollywoodské novince v kinu Alfa jsem spolu s přeplněným hledištěm (už nevím, proč jsem tehdy seděl jenom na schodech, zřejmě díky podmáznuté uvaděčce) a kapitánkou Ripleyovou prožil vesmírnou hrůzu z Vetřelce. Pár kroků dál se Pasáží Alfa i sousedící Seminářskou zahradou začátkem každého měsíce klikatily nekončící fronty předprodeje u Divadla Semafor, a v témže paláci na patře jsme se společensky seznamovali v taneční kavárně Alfa.

Nu bejvávalo, dnes už Pražana a zvláště pamětníka nic na slavné náměstí netáhne. Polistopadový restituent paláce U Stýblů se podepsal na osudu Semaforu i kavárny Alfa, tím pádem neexistuje ani sedmdesátimilimetrové kino téhož názvu. Stejně jako další, Blaník, Letka či Jalta. Ba ani Praha, kam nás v rámci Klubu přátel sovětského filmu (jehož legitimací se v oněch časech nikdo zbytečně nechlubil…) chodilo nemnoho na díla, jež tenkrát na Barrandově neměla ani náhodou šanci vzniknout: Sviť, sviť, má hvězdo, …a jitra jsou zde tichá, oskarový Moskva slzám nevěří či vpravdě šokující legendární gruzínský film Pokání. Kousek výš na rohu Jindřišské jsem vždy pokorně vystál pravidelnou pondělní frontu před Polskou kulturou, protože tam nabízené časopisy Panorama, Przekrój a Kino neměly na domácím trhu konkurenci, i v tom byli naši poturčenci horší Turka. A když po všech těch štrapácích vyhládlo, byl tu Mléčný bar pod sv. Václavem či slavný automat Koruna na Můstku, případně pro majitele zvláště dobrého zažívání i stánkové klobásy na přepáleném oleji.

Na Václaváku to prostě žilo, sem se chodilo za kulturou i zábavou, ba ani občasné průvody hrdosti v minulosti nechyběly. Třeba když kolem sv. Václava mašírovali naši legionáři, to bylo po první světové válce, či vojáci Čs. armádního sboru v SSSR po té druhé. Neméně slavné byly ovšem i ty prvomájové. Neusmívejte se pohrdavě, laskaví čtenáři pozdějšího data narození, tenkrát jsme se skutečně chodili do průvodu ostatním pochlubit. Sportovci svými vrcholnými světovými úspěchy (pravidelně třeba fotbalisté nebo gymnastky, kde jsou ty časy?), každoročně zemědělci produkcí, jež tenkrát všechny doma uživila, učitelé svými studenty (kteří jako lékaři či inženýři zůstali poté pracovat ve vlasti a pro své krajany), dělníci splněným plánem a výrobky, které si nezadaly s těmi západními kapitalistickými. Jako třeba ´moje´ fabrika ČKD Smíchov, jejíž stacionární naftové motory byly pro zahraničí vyhledávanou exportní nabídkou. Šli jsme se svorně v jednom šiku na transparentech či alegorických vozech před televizními kamerami hrdě pochlubit spoluobčanům, protože jiná možnost nebyla, tenkrát se národní a zasloužilé herectvo neživilo televizním propagováním práce ostatních.

A tak pamětník přemítá, co na tom Václaváku vlastně dnes hledat, jaká je nabídka. Každopádně spolehlivě fungují domy neřesti, hazardu či obžerství, do nichž kolemjdoucí převážně zahraničního původu neodbytně lákají roztodivní Afroevropané v celkovém počtu mnohonásobně převyšujícím oficiálně uváděných dvanáct. No a ke všemu, pic kozu do vazu, ještě ten žhavý, až přežhavený úplně poslední záchvat hrdosti. Jistě, je to věc názoru, nikomu ho neberu ani nezávidím. Kdyby mě však někdo matkou měst vláčel nabarveného, potetovaného a opírsingovaného v psí masce a na vodítku, propadl by se můj koeficient hrdosti ještě hloub, než je propadliště Národního divadla. Do budoucna se docela obávám živého snu, jak na kategorickou výzvu primátora kráčím pod sochou patrona České země s holou prdelízmalovanou S&M rákoskou do duhova.