8°C
Ve středu před polednem měla Doris Grozdanovičová ještě přednášku v Terezíně. Cestou z ní domů zemřela. „Udělalo se jí špatně. Nechala si zastavit na odpočívadle u dálnice D1 a zemřela,“ popsali poslední chvíle statečné ženy její přátelé z Terezínské iniciativy.
Doriska, jak jí říkali přátelé, prošla jako mladá dívka (15) vězněním v terezínském ghettu. Nacisté ji tam s celou rodinou odvlekli v roce 1942. V Terezíně zahynuly její maminka a babička, otec pak zemřel v Osvětimi.
Narodila se jako Doris Schimmerlingová v dubnu 1926 v Jihlavě. To už byl pět let na světě její bratr Hanuš. Brzy se rodina přestěhovala do Brna, kde její otec získal práci v bance.
Obě jejich děti zde absolvovaly základní vzdělání, Hanuš pak stihl ještě odmaturovat. Doris už z klasického gymnázia kvůli židovskému původu v roce 1940 vyloučili. Nějakou dobu sice docházela do jediného židovského gymnázia v protektorátu, pak ale přišel transport…
Transport v mrazu
„Už na konci roku 1941 jsme se v Brně museli přestěhovat do bytu, kde s námi prostory sdílely ještě dvě cizí rodiny. Nevzpomínám na to ráda, protože to nebyli moc příjemní lidé. Netrvalo však dlouho a po karanténě, během které jsme museli tři noci spát na zemi a nesměli vycházet ven, jsme se jedním z prvních transportů vydali do Terezína,“ vzpomínala paní Doris.
V lednu 1942 byl velký mráz, transport ovšem končil v Bohušovicích, protože koleje dál tehdy ještě nevedly. Doris s rodinou i s ostatními museli do ghetta šlapat další tři kilometry pěšky. Se zavazadly jim pomáhali první terezínští vězňové.
„Naštěstí nám tehdy nic osobního v Terezíně nevzali. Postupem času ale Židům po příjezdu zabavovali prakticky všechno. Do Terezína tak se mnou přijel plyšový medvídek a kniha Naděje od Andrého Malrauxe,“ vybavovala si paní Grozdanovičová.
Pasačka ovcí
V Terezíně se musela rodina rozdělit. „Mě s maminkou poslali do Habsburských kasáren, tatínka s bratrem do Sudetských kasáren. Bylo mi patnáct, ale strach z něčeho neznámého jsem nepociťovala. Spíše mi dělala starost maminka, protože už byla tehdy hodně nemocná. V Terezíně nakonec taky umřela. To mi bylo v životě nejhůř,“ svěřila se před rokem paní Doris se slzami v očích.
Všichni v ghettu museli pracovat, a tak tatínek dělal v úřadu, bratr opatroval děti a ona se stala spolu se dvěma dalšími děvčaty pasačkou ovcí. Její fotografie, jak pase ovečky v blízkosti krematoria, se stala po válce slavnou – nechybí snad v žádné publikaci o utrpení v terezínském ghettu.
„O ovečky jsme se staraly s Evou a Hanou dennodenně od rána do večera. Volného času bylo dost, tak jsem si během pastvy často četla. Knihy jsme si půjčovali mezi sebou. V Terezíně byla ovšem i knihovna, o které jsem ještě dlouho po válce nevěděla. Člověk se stále dozvídá nové a nové věci spojené s tehdejším ghettem,“ pokračovala ve vyprávění paní Doris.
Mezinárodní inspekce
Aspoň po práci se rodina mohla sejít. Pak dokonce svitla uvězněným jiskřička naděje na lepší časy. To když tam přijeli na inspekci zástupci z Mezinárodního červeného kříže.
„Všechno muselo být na jednom konkrétním místě vycíděné. My si říkali, že až přijedou a tu bídu uvidí, tak už žádné další transporty nebudou. Jak jsme se mýlili! Dodnes jsem přesvědčená, že šlo o kolaboranty, protože šli jen tam, kam je esesák zavedl. Přitom kdyby se podívali jen o ulici dál, viděli by bídu, která byla všude kolem. Navíc se údajně shodli, jak je to v Terezíně hezké a že už vlastně ani nemusejí jet do Osvětimi. Hned následující den po inspekci tam odjely další transporty. Všechno zase bylo jako dřív,“ líčila žena.
Vypátrali jídlo
Chvíle, kdy se musela obávat o život, bylo hned několik. Vždy ale měla štěstí. Nahnáno měla například v říjnu 1942. Tehdy se jeden z ještě původních terezínských obyvatel – železničář – rozhodl vězňům v ghettu pomáhat od úporného hladu a nosil jim jídlo. Když však při jednom z návratů z pastvy našla četnická kontrola u Evy neobvyklé zásoby jídla, byl malér. Eva skončila ve vězení, Doris čekal výslech, vedl ho český četník Hašek.
„Půl hodiny na mě řval. Chtěl vědět, kdo nám pomáhá. Odpovídala jsem mu po celou tu dobu, že nevím. Nakonec to už nevydržel a pohrozil mi, že pokud mu to neřeknu, oběsí mě a pak pošle do Polska. Musela jsem se tomu zasmát při představě, jak mě nejdříve pověsí a až potom pošle do Polska. Nakonec mě vyhodil, a tím to pro mě naštěstí skončilo,“ říká žena s tím, že po válce byl i díky jejímu svědectví tento četník odsouzen za brutalitu na 25 let.
Čeští četníci vydělávali na Židech
„I mezi českými četníky byli zlí lidé, někteří se k nám chovali jako esesáci. Vydělávali na Židech také velké peníze, to když jim prodávali předražené cigarety. Čeští četníci se v terezínském ghettu střídali po třech měsících, aby nedošlo k jejich sblížení s vězni,“ dodává.
Další velmi zvláštní příhoda se jí stala s jedním příslušníkem SS. „Jednou si tak na pastvě čtu a najednou koukám a nade mnou sedí na koni v Terezíně nejvýše postavený esesák. Úplně jsem ztuhla, protože mě mohl na místě zastřelit. Neřekl však ani slovo, otočil koně a odjel,“ vzpomínala paní Doris.
S týmž mužem se potkala podruhé v říjnu 1944, kdy měli být tatínek a bratr převezeni do Osvětimi. „Šla jsem s tatínkem k transportu s tím, že pojedu s ním. Potkal mě ale ten esesák a divil se, co tam dělám. Řekla jsem mu pravdu. Odvětil mi: Je hezké být sama v Terezíně. Mně tím zachránil život, i když jsem tehdy považovala za neštěstí, že zůstanu v ghettu bez tatínka,“ uzavřela vzpomínání statečná žena.
Nenávist necítila
Přesto Doris Grozdanovičová do konce života necítila vůči obyčejným Němcům žádnou nenávist, ve své profesi redaktorky nakladatelství Československý spisovatel se dokonce setkala i se synem Reinharda Heydricha.
Když maminka Dorisky v Terezíně zemřela, bratr s otcem byli v říjnu 1944 deportováni do Osvětimi. Doris zůstala v Terezíně sama až do osvobození, kdy jí četník Josef Urban nabídl, že se jí ujme. Odjela k jeho rodině do Kostelce nad Orlicí. Tam ji v létě 1945 vyhledal bratr, který přežil válku, zatímco otec zahynul.
Studovala filosofii a angličtinu
Doris se vrátila s bratrem do Brna, doplnila si maturitu a v letech 1946 až 1950 studovala angličtinu a filozofii na Masarykově univerzitě v Brně. Po ukončení studia pracovala rok na ministerstvu zahraničních věcí, poté nastoupila jako redaktorka v nakladatelství Československý spisovatel, kde zůstala až do odchodu do penze v roce 1985.
Doris Grozdanovičová byla rozvedená, vychovala syna. Často jezdila na besedy se studenty do škol v Česku i do zahraničí, pravidelně přednášela také v Terezíně. Byla aktivní členkou Terezínské iniciativy a redigovala časopis, který sdružení vydává.
Poslední svědci a pamětníci umírají
Pamětníků válečných zvěrstev v Česku ubývá. Ve středu 14. srpna zemřel ve věku 99 let poslední český přeživší koncentračního tábora Sachsenhausen Vojmír Srdečný, předseda historické skupiny 17. listopad 1939 a viceprezident Mezinárodního výboru Sachsenhausen.
VIDEO: Dagmar Lieblová: Koncentrační tábor Terezín přežila díky omylu.
Dagmar Lieblová: Koncentrační tábor Terezín přežila díky omylu Paměť národa/Post Bellum
