Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Už třetím rokem usedá za mixážní pulty v Horáckém divadle, v Jihlavě také provozuje vlastní malé studio. Práce zvukaře Marka  Točíka byla ale po dlouhé roky spojena především s rádiem. 
Přátelství s rozhlasákem Petrem Křížem, se kterým hráli od patnácti let na intru ve studentské kapele, ho před lety přivedlo do komerčního rádia. Tím byla profesní dráha rodilého Jihlaváka Marka Točíka dána na dalších dvacet let. 
Za sebou měl vojnu u hradní stráže („Hlídal jsem Havla“), jako mechanik – elektronik se pak vrátil do jihlavské Tesly. 
„Tam mě to ale nebavilo, tak jsem šel topit do vojenské kotelny na Rančířově. A to bylo super – tehdy jelo jihlavské Áčko, motal jsem se kolem kapel a rockerů, tahali jsme světla a bedny. Petr tehdy odcházel do Německa zvučit kapelu, a tak mi nabídl, jestli nechci jít místo něho do rádia. Já to vůbec neuměl, ale doba byla tolerantní, tak jsem do toho šel,“ vzpomíná. 

Točilo se na kazeťák
Studiová práce ho chytla. „Bavilo mě to, a doslova mi to obrátilo život,“ uvažuje. 
V době, kdy byly velepopulární rádiové vstupy moderátorů Koudy a Fugase, se navíc poprvé dostal i k hrané tvorbě: „Žádané byly jejich rozcvičky, a to se vyrábělo. Natočilo se mluvené slovo, musely se k tomu dodat ruchy a efekty, udělala se prakticky krátká rozhlasová hra - tvar, který nás bavil a na kterém jsme nějak vyrostli.“ 
Nebyl internet, neexistovaly knihovny zvuků a ruchů, a tak se vše vytvářelo reálně. 
„Třeba jsme vyjeli do terénu natáčet slepice - u tchána jsme do nich šťouchali, aby zakvokaly. A ještě nebyly ani digitální záznamy, takže se to všechno točilo prakticky na kazeťák s reportážním mikrofonem - ta kazeta šuměla,“ směje se Točík. 
Z rádia odešel po dvaceti letech, po změně majitele. „Vždycky jsem si přál mít nahrávací studio, ale měl jsem obavu, není to na uživení,“ uvažuje. Když se mu naskytla možnost jít zvučit do Horáckého divadla, vstoupil na novou, divadelní cestu.
„Je to pro mě ohromná, zase další a jiná škola - živé zvučení v prostoru, ke kterému jsem prakticky nikdy nepřišel. Je to jiná zvukařská disciplina, takže se to v divadle vlastně pořád učím. Díky zkušenému kolegovi Martinovi Zmrhalovi - to je něco neskutečného, jakou má se mnou trpělivost a jak mi hrozně pomáhá,“ oceňuje Točík. 

Vlastní studio
Od roku 2017 začal M. Točík postupně naplňovat i sen o stavbě vlastního nahrávacího studia MT AUDIO. Postupně ho vybudoval v jedné místnosti v někdejším areálu TELECOMu. 
Akustické okno, vrstvená příčka z akustického sádrokartonu a akustické lisované pěny, speciální obklad stěn, pult, mikrofony - vznikla „nahrávačka“, která dokáže posloužit i kapelám při nahrávání muziky. 
Ačkoli práci nachází především v reklamě (nejčastěji obdobná studia pořizují s využitím vlastní hlasové databáze voice over komentáře k videím regionálních firem, vyrábí spoty pro rozhlas, obchodní domy apod.), vydal se Marek Točík i docela jinou cestou. Když se při workshopu v divadle seznámil se zkušeným režisérem audioknih Lubošem Konířem z Dobré vody u Pelhřimova, staly se právě audioknihy novým směrem v jeho práci.    
Společně s Konířem, který se od roku 2007 věnuje režii mluveného slova (asi deset let pro Čro - četby, dramatické tvary, dokumenty, nyní audioknihy pro různá vydavatelství), realizoval v roce 2018 první audioknihu. Povídkový titul Raye Bradburyho Temný karneval.
Knihu zajížděl do jihlavského studia natáčet herec Miloslav  Mejzlík. Přestože v Česku ročně vyjde na 300 až 400 audiotitulů, drží se úspěšný titul v první dvacítce, neztratil se ani v anketě Audiokniha roku. 
Brzy se M. Točík postavil i za mikrofon a začal využívat své zkušenosti z někdejší práce v rádiu s Koudou a Fugasem. Už tehdy se totiž často v menších rolích dostával jeho hlas do éteru. 
„Jeden čas jsem byl i docela populární, když jsem vystupoval v roli Technika Máry, který by hrozně rád chtěl moderovat a žadonil u posluchačů o hlasy v soutěži. Byla to taková recese, a lidi mi posílali strašně moc hlasů,“ usmívá se při vzpomínce. 
Kruh se uzavřel loni, při zájezdu Horáckého divadla do Hlinska: „Nejseš ty ten Technik Mára? To mi nikdo neuvěří, potkal jsem se s idolem svého mládí! Těšili jsme se na to, to mi manželka neuvěří, že jsem se potkal s Technikem Márou…!“ slyšel Točík od jednoho z místních zvukařů.    

Kia Ora E Hoa
Během letošního léta natáčejí Točík s Konířem další audiotitul, knihu Kia Ora E Hoa - Příběh ze země Aotearoa. Cestopis se odehrává v rozmezí sedmnácti let a tří návštěv na Novém Zélandu, jeho autorem je cestovatel, spisovatel a fotograf Petr Nazarov. 
Křest audioknihy se má odehrát v únoru v Městské knihovně Jihlava, kam Nazarov zajíždí besedovat. Hlasem audiotitulu je tentokrát sám Marek Točík.  
Své studio bere stále především jako koníček: „Co se vydělá, to se do toho zase zpátky vrazí,“ směje se, „ale taky to divadlo mě začalo docela bavit.“ 
Vedle toho je jeho práce známá i jihlavským sportovním fandům. Hokejové sestavy před utkáními hokejové Dukly totiž zaznívají právě jeho hlasem. Pro fotbalový FC Vysočina zase vyrábí upoutávky na zápasy, které namlouvá herec Horáckého divadla Stanislav Gerstner.    
„Přes divadelní rok to trošku odnáší rodina, času moc nezbývá,“ zamýšlí se M. Točík. 
Když je přece jen volno, zamíří s přáteli na nohejbal či na badminton, anebo sám na ryby: „Ale pouštím je - to je relax, nádhera, ticho. Já jsem bobkař, co chytá kapry. Ale taky mám rád v létě řeku Oslavu u Náměště nad Oslavou, a tam je to zase spíš na splávek...“ 

Diskuze k článku