Kanada rovná se hokej. To je holý fakt. Ale ne každý odmalička stojí na bruslích a mlátí na rybníku do puku. Čerstvý třicátník Stirling Hart se narodil do dřevorubecké rodiny, místo obdivování Wayna Gretzkého běhal od čtyř let po lesích nedaleko Vancouveru se sekyrkou. Díky tomu je už několik let tváří STIHL Timbersports. V květnu slavil bronz na prestižní Champions Trophy ve Švédsku a těší se na listopadové mistrovství světa v Praze. Tam si fanoušci budou moci zblízka prohlédnout i jizvu na jeho tváři. Jak k ní přišel, jak pečuje o své svaly a co si myslí o Česku, sdělil serveru iSport.cz.
Pocházíte z krajiny plné stromů a lesů, takže cesta k timbersportu asi není tak náročná, přesto mi řekněte, jak jste se k tomuto odvětví dostal?
„Timbersportu se věnovali už můj otec a dědeček, takže pro mě bylo snadné se do toho taky dostat. Myslím si, že svou první sekeru jsem dostal, když mi byly čtyři roky, takže jsem se do toho vrhl vážně v hodně mladém věku. V té době, kdy děti kolem mě dostávaly brusle a hokejku, já jsem zkrátka měl sekerku. Je to pro mě velká výhoda, protože jsem s ní prostě vyrostl, a jakmile ji mám v ruce, cítím se hrozně přirozeně. Když jsem s tím navíc začal takhle mladý a mohl jsem pozorovat třeba tátu, jak to taky dělá, vyvinula se ve mně určitá vášeň pro ten sport.“
Takže jestli to správně chápu, timbersport je vlastně jediným důvodem, proč se z vás nestal hokejista.
„V podstatě ano, asi jsem byl jediný ve svém okolí a hokej jsem nikdy pořádně nehrál. (směje se) Umím samozřejmě bruslit, ale hokejistou bych se nikdy nenazval.“
A hokej vás zajímá?
„Narodil jsem se nedaleko Vancouveru, takže fandím Canucks. I teď, v dobách, kdy se úplně nevyhrává a být fanouškem Canucks není zase tak snadné. Ale je třeba se kousnout a i tak svůj klub podporovat.“
Zpátky k timbersportu, všímáte si, jak se jeho popularita zvětšuje?
„To se nedá přehlédnout. Závodů už se účastní sportovci z více než dvaceti zemí a bude jich ještě víc, což můžete normálně pozorovat i v rámci jejich přesouvání. Když je v Evropě nebo Kanadě zima, je léto v Austrálii a na Novém Zélandu, takže velké množství z nás odchází trénovat tam.“
Jak zhruba takový tréninkový kemp pro dřevorubce vypadá?
„V kempu strávíte klidně 3-6 měsíců, a to proto, abyste se pořádně připravil. Ještě si na to dobře pamatuji, také jsem to před lety dělával. Byl to samý trénink a sekání stromů, ale vždycky nás tam bylo víc, takže jste vlastně obklopený přáteli. Ale nemyslete si, že to je nějaká dovolená. Tehdy mi bylo třeba osmnáct a bral jsem to hodně vážně. Dost jsem se tam zformoval. Jakmile se pak jednou dostanete na nějakou úroveň, je třeba si ji udržovat a pilovat každý malý detail. Následně je to hlavně o tom si kvalitu udržovat, protože základy nezapomenete. Je to jako jezdit na kole, i když na něj půl roku nesednete, když jste se na něm jednou naučil jezdit, už to nejde zapomenout.“
V jakém věku jste si uvědomil, že by timbersport mohl pro vás být víc než jen zábavou?
„Myslím, že právě v osmnácti. Tehdy jsem dodělal školu a měl v rámci stipendia možnost pokračovat a vydat se libovolným směrem. Ale tehdy jsem taky měl možnost jet na Zéland a odmakat tam sezonu. Byla to volba mezi cestováním a dalším vzděláním a já se rozhodl pro Zéland.“
Počítám, že takový náročný a poctivý dril člověku dá do kariéry hodně.
„Z nováčka jsem se dostal díky tomu během půl roku mezi kanadskou špičku a mohl jsem se poprvé vrhnout na Canadian Stihl Timbersport Series. Rovnou jsem se umístil na druhém místě. Navíc jsem na Zélandu potkal plno soupeřů a přátel, s nimiž vlastně mezi elitou bojuji doteď. A to už je dvanáct let! Tehdy jsem byl ještě malý hubený chlapec, který byl vlastně pořád ve vývinu, měl jsem jen 174 centimetrů a asi tak 60 kilogramů.“(směje se)
Tam tedy nastal klíčový zlom vaší kariéry?
„Ano, prostě jsem makal a makal a podle toho přicházely výsledky. To, co do práce vložíte, se vám vždycky vrátí.“
Teď je z vás svalovec, mezi velkými chlapy z vaší branže až celkem netradiční. Takovou figuru máte jen z timbersportu?
„To ne, je za tím mnoho tréninku a cvičení. Jak jsem říkal, co do toho dáte, to se vám vrátí. Věděl jsem, že na timbersport potřebuju být větší, takže hned jak jsem se ráno probudil, tak jsem začal pořádně jíst. Když chcete růst, jiná cesta není. Zhruba dva roky v kuse jsem do sebe každý den dostal asi tak pět tisíc kalorií. Po snídani jsem vždycky šel do fitka, pak do práce, znovu do fitka a pak jsem šel teprve na trénink s pilou. O víkendech pak byly závody a exhibice.“
Nakousl jste téma stravy, jak to tedy doopravdy je? Dáváte si na jídlo velký pozor? Při závodech se nic hbitostí či šikovností obejít nedá, tam je potřeba síla a energie…
„Musíte být opatrný, chce to jít stylem všeho s mírou a popravdě správně si připravit jídlo je téměř prací na plný úvazek. Než jsem začal s timbersportem, býval jsem šampionem v lezení a tam jsem musel být podstatně lehčí. Měl jsem asi 65 kilogramů, což je oproti současným zhruba devadesáti velký rozdíl. Docílil jsem toho jen správným jídlem. Před pár lety jsem měl velké zdravotní potíže a správná strava mě zachránila.“
Co přesně se tehdy stalo?
„Musel jsem kompletně změnit jídelníček, protože plno věcí, které u nás doma jíme, nás vlastně zabíjí. Nedokážu jíst severoamerické pečivo a pít severoamerické pivo, cítím se po něm otřesně. Třeba u vás v Česku mi ani jedna z těch věcí vůbec nevadí. Vaše ingredience jsou pravděpodobně lepší. Dost jsem si zvykl pít také kokosovou vodu a normální vody vypiji denně čtyři až pět litrů. Důležité jsou i svačinky, které skládám hodně ze zeleniny a masa. V ovoci je zbytečně moc cukru. Musím říct, že tohle mě hodně baví, stále se můžu něčemu přiučit.“
Co se týče řezání dřeva, jste už veteránem. Víte, co je třeba k úspěchu. Přesto razíte cestu, že je třeba se pořád učit.
„Pořád. Snažím se věci měnit, aspoň jednou za pár týdnů něco dělat jinak. Občas důležité soutěže následují velice krátce za sebou, a abych nenamáhal stále stejné svaly, a ty pak nebyly přetížené. Měním techniku švihu nebo držení sekery. Na to si každý musí přijít sám. Všichni jsme měli nějakého mentora, ale jakmile začnete být na určitém levelu, nikdo vám už svoje know-how nebude předávat. Logicky.“
Nicméně je pravda, že jinak to ve vašem sportu vypadá, že v civilu jste vlastně všichni dobří přátelé…
„To je pravda, navíc ty vztahy jsou opravdové. Třeba Matt Cogar je pravidelně jeden z mých největších soupeřů, ale zároveň jeden z mých nejlepších kamarádů. A to já jsem Kanaďan a on Američan, což je asi něco jako rivalita mezi Českem a Slovenskem. I když musím říct, že bych rád během závodů viděl i víc rivality. Ono se totiž těžko bojuje proti někomu, koho máte rád.“
Ale zase pak není tak nepříjemná porážka, nebo ano?
„To ne, ale jako sportovec nikdy nemyslíte na to, že prohrajete. (zamyslí
se) Ne, vážně, k tomuhle vám nemůžu moc říct, fakt na to nemyslím.“
(směje se)
Vy jste už nějakou dobu tváří timbersportu. A to nejen díky kvalitním výkonům, ale také kvůli jizvě na tváři, kterou jste si přinesl z jednoho ze závodů. Jak k tomu došlo?
„Stalo se to v Austrálii na Valentýna v roce 2011 během disciplíny springboard chop. V té mimochodem teď držím světový rekord, ale tehdy jsem tak dobrý ještě nebyl. Udělal jsem si první zásek, sekeru jsem klasicky zapíchl do stromu nad sebe, ale málo. Spadla dolů a lehce mě škrábla přes tvář. Bohužel zásah byl dost přesný, snažil jsem se pokračovat, ale měl jsem ruce úplně od krve.“
Copak vás to hned nebolelo?
„Já hlavně v první chvíli vůbec nechápal, kde se vzalo tolik krve! Pak už se ke mně začali sbíhat lidé a donutili mě přestat, položit se na zem. Pak jsme spěchali do nemocnice, kde ani nedošlo na žádné čekání. Nacpali do mě morfium a šel jsem rovnou na sál. Nejdřív si se mnou chirurg udělal selfíčko, byl úplně ohromený. Ale odvedl skvělou práci, mám tam tuším 88 stehů.“
Jenže ta řezná rána nebyla jediným problémem…
„Byly tam také nějaké úlomky zubů a pár poničených nervů ve rtu, takže prvních několik měsíců po úrazu jsem šišlal. Musel jsem se učit pořádně mluvit, protože si neumím představit, že bych šišlal celý život. (směje se) Každopádně třeba z marketingového hlediska to pro mě bylo super, jsem hned daleko víc rozpoznatelný. Nepřišel jsem o oko nebo o krk, fakt to beru v pohodě.“
Jaké to pro vás v začátcích bylo si na takovou změnu zvyknout?
„Popravdě první tři dny po zákroku mě doktor nenechal ani podívat se do zrcadla. Měl strach, že z toho budu traumatizovaný, a připravoval mě na to, že člověk, kterého uvidím v odrazu, bude najednou někdo jiný. Na druhou stranu vám to vrtá v hlavě. Když vás doktor nechce nechat se na sebe podívat, tak to jste asi pěkně znetvořený, že?“
Místo toho je to lákadlo na holky a poukaz na piva zdarma.
(rozesměje se) „Úplně přesně. Během první návštěvy baru chtěl každý vědět, co a jak se stalo. Pořád mi někdo nosil nějaké pivo. Lidem se to líbí, berou to jako nějaké ocenění za statečnost. Mně prostě jen zbývalo to přijmout. Je to, jak to je, člověk se s tím musí naučit fungovat.“
Jak dlouho plánujete, že timbersport budete dělat?
„To je na tomhle sportu jedna z těch nejlepších věcí. Vždyť já tu pořád závodím s chlapíky, kterým je kolem padesátky, a pořád jsou špička. Jen se podívejte na třiačtyřicetiletého Martina Komárka.“
Jaký máte vlastně vztah s českou jedničkou?
„Patří mezi mé nejbližší přátele, aspoň jednou do týdne si vždycky zavoláme. Několikrát jsem byl v Česku na jeho tréninkovém kempu, kde jsem pomáhal i vašemu nováčkovi Matty Klímovi. S ním si taky občas zavolám a dávám mu rady. A musím říct, že zatím vypadá velice dobře. Pomáhá mu i to, že timbersport mají u Klímů v rodině. Matty patří sice velikostně k těm menším, ale mentálně je velmi silný. Chystá se za mnou do Kanady a já ho chci naučit pár svých malých triků. S Čechy motajícími se kolem timbersportu mám blízké vztahy.“
Baví vás trénování mladých talentů a předávání zkušeností?
„Byl bych šťastnější za výhru někoho, koho trénuji, než za tu svoji. Fakt. Obrovsky pyšný jsem byl například během šampionátu v roce 2016 ve Stuttgartu. Proti mně stál chlapec, kterého jsem před pár lety trénoval. Začali jsme proti sobě na underhandu a já ho strašně sundal, asi o deset vteřin, ale jemu to bylo úplně jedno. Dosekal, šel k časomíře, kde viděl, že si udělal osobní rekord a byl úplně nadšený. Hned si se mnou plácnul, objal mě a já byl fakt pyšný. Najednou jsem chápal ten pocit, co mají učitelé. Je skvělé něco předávat.“
Co máte vlastně na timbersportu nejraději?
„Je to kombinace těch báječných míst po světě, které můžete navštívit, a skvělých lidí, kteří u toho mohou být s vámi. Jsme jako jedna velká rodina, od účastníků po lidi, co se starají o všechno kolem. Vždyť já tu všechny potkávám třeba osm let v řadě.“
V listopadu se chystáte na mistrovství světa do Prahy, už se těšíte?
„To si pište! V Praze už jsem párkrát byl, na lodi jsem si projel centrum, prošel jsem si památky a navštívil také plno hospod… Musím říct, že Česko zbožňuju. Vaše kultura je úplně jiná, ale když se trochu zajímáte a všechno pochopíte, má to hned jiný rozměr. Na mě například zapůsobilo muzeum komunismu, protože o tomhle nás v Kanadě vůbec neučí. Jasně, víme, o co zhruba jde, ale jen strašně obecně. Víme, co komunismus je, ale už nevíme o všem tom lhaní lidem. Byl jsem se podívat také v Osvětimi a musím říct, že východní Evropa člověku hodně otevře oči.“
