Hraji i v noci ve sklepě, říká mladý klavírista s libanonskými kořeny

  13:54
Úspěšný český klavírista Kamil El-Ahmadieh s libanonskými kořeny začal hrát už ve čtyřech letech, dnes svou hru piluje v Brně a vydává první sólové album. Pětadvacetiletý umělec patří k těm nejtalentovanějším.

Pětadvacetiletý klavírista Kamil El-Ahmadieh, který studuje v Brně, vydává své první sólové album. | foto: archiv Kamila El-Ahmadieha

Rodák z Třebíče už devět let studuje v Brně, nejdříve na konzervatoři, teď na Janáčkově akademii múzických umění. Nejen za sólovou hru, ale také za působení v klavírním duu či v dalších komorních uskupeních, sbírá ocenění.

„Získal jsem například titul laureáta na mezinárodní klavírní soutěži München Klavierpodium der Jugend, s kolegou jsme zase zvítězili na mezinárodní Schubertově soutěži pro klavírní dua,“ jmenuje některé v branži ceněné úspěchy.

Nejen z profesního hlediska pro něj hudba znamená mnohé. „Stále mě ještě neomrzela. V hudbě se totiž pořád dá objevovat něco nového,“ poznamenává s úsměvem El-Ahmadieh.

Kdy jste poprvé v životě usedl za klavír?
Učil se na něj hrát můj starší bratr, a když jsem ho ve svých čtyřech letech slyšel cvičit, tak jsem přišel ke klavíru a podle sluchu jsem napodoboval skladby, které hrál. Rodiče to zaujalo a obrátili se na svoji známou, která je učitelka klavíru. Ta jim poradila, ať mě zapíší do základní umělecké školy, a já pak ve třídě paní učitelky Renaty Kucharské strávil dalších jedenáct let.

Myslíte, že jste hudební talent zdědil po někom z rodiny?
Jeden příbuzný z Libanonu je violoncellista, který působí v Německu. Ale v nejbližší rodině nikdo profesionální muzikant není. Táta má výborný hudební sluch. Přestože nezná noty, dokáže dobře improvizovat. A máma se učila hrát na klavír na základní umělecké škole, stejně jako můj bratr.

Zmínil jste Libanon, odkud pochází váš otec. Co pro vás tato země Blízkého východu znamená?
Jsou to mé kořeny, navíc krásná země. Každopádně pro mě osobně nejde o můj domov, protože jsem tam nežil. Ale rád se tam za příbuznými každý rok vracím.

Chystáte se vydat první sólové album. Jaké bude?
Cédéčko obsahuje skladby Beethovena, Janáčka a Brahmse. Myslím si, že se k sobě zvolená díla skvěle hodí. Od Janáčka jsem vybral první řadu cyklu Po zarostlém chodníčku, od Brahmse Sedm fantazií opus 116 a od Beethovena Patetickou sonátu. Křest alba je naplánovaný na říjen. Cena cédéčka není pevně stanovená, ale bude se pohybovat okolo tří set korun.

Jak vás vůbec napadlo pustit se do sólového alba?
Přišla mi nabídka od spolku Cordial Musica, se kterým pravidelně spolupracuji. Po koncertě, kde jsem vystupoval se skvělým klavíristou Ivem Kahánkem, jsme se domluvili na natáčení, které už jsme uskutečnili. Mám obrovské štěstí, že jsem se takového projektu mohl zúčastnit, jsem jim za to moc vděčný.

Od září se pustíte do magisterského studia na Janáčkově akademii múzických umění. Už jste přemýšlel, kam povedou vaše kroky, až budete mít hotovo?
Člověk nikdy neví, jaká příležitost se naskytne. Pokud zůstanu v Česku, je jasné, že budu učit. Pedagogická praxe je nutná, aby se člověk profesí mohl uživit. Ale byl bych rád, kdybych kromě toho mohl dál aktivně hrát. Chci se angažovat hlavně na poli komorní hry.

Máte už nějaké pedagogické zkušenosti?
Učil jsem tři roky na Základní umělecké škole ve Znojmě a musím říct, že práce s malými dětmi mě moc baví. Člověk se toho sám mnoho naučí, což bylo pro mě osobně nejcennější.

Naznačil jste, že uvažujete o zahraničí...
Jestli se po studiích natrvalo usadím jinde, to zatím nevím. Ale teď na konci srpna odjíždím přes program Erasmus na roční stáž do Helsinek. Už dlouho mě kultura severských zemí láká. Pro muzikanta je určitě dobré zjistit, jak se učí a hraje jinde. Každopádně se díky koncertům budu přes rok do Česka vracet.

Jakou hudbu hrajete nejčastěji a nejraději?
Mými nejoblíbenějšími autory jsou především skladatelé 19. a 20. století, třeba Fryderyk Chopin, Sergej Rachmaninov, Alexandr Skrjabin nebo Leoš Janáček.

Kolik hodin denně věnujete klavíru?
Těžko říct. Podle mě záleží především na tom, jak moc efektivně člověk dokáže pracovat. Někdy je možné udělat víc práce za dvě hodiny než za sedm. Když mě ale čeká důležitý koncert, cvičím i osm hodin denně. Často hraju také v noci. Buď na kolejích, kde jsou cvičné třídy ve sklepě, aby nikoho hluk nerušil, nebo u sebe v bytě v Brně. Tam totiž mám elektrický klavír, takže si hudbu můžu pustit do sluchátek.

Setkal jste se někdy s nepochopením od vašeho okolí? Přece jenom vážná hudba není pro každého...
Občas jsem se setkal s údivem ze strany pedagogů na základní škole a víceletém gymnáziu. Když jsem odjel na soutěž, chyběl jsem ve vyučování. A oni úplně nechápali, že chybím kvůli klavíru. U spolužáků se to lišilo, někteří se dokonce zajímali a podporovali mě.

Jaký koncert byl pro vás nejvýznamnější?
Jedno z nejlepších vystoupení jsem zatím zažil na Pianoduo Festivalu v Amsterodamu, kde jsme vystupovali s kolegou Pham Hoang Anhem jako klavírní duo. Sešlo se tam výjimečné publikum, které nás vřele přijalo, navíc jsme tam potkali naše přátele.

Vystupoval jste i v izraelském Ašdodu. Jaký zážitek jste si odnesl z této cesty?
Koncert na International Art Podium byl skvělý, ale cestovat do Izraele s mým arabským příjmením nebylo úplně snadné. Kontroloři na letišti mi věnovali velkou pozornost, u prohlídek jsem strávil mnohem více času než můj kolega. Když jsem pak po festivalu dostal na památku sošku, zřejmě si mysleli, že v ní něco pašuji. Strávili jsme tak na letišti pár hodin navíc, protože mimo jiné rentgenovali nejen zmíněnou sošku, ale nakonec i mě samotného.

Kdy si vás zájemci mohou v nejbližší době poslechnout v České republice?
S violoncellistkou Sárou Jedličkovou vystoupíme 16. září v brněnské vile Tugendhat. Chystáme program ze skladeb Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů.

Autor: