Autor: Adéla Denková, Lucie Jachanová a Lukáš Hendrych | EURACTIV.cz

28-08-2019 (aktualizováno: 29-08-2019 )

Spojené státy mají od ledna 2017 nového prezidenta a za dobu jeho působení došlo mezi USA a EU ke značnému ochlazení vztahů. Jaká témata v posledních měsících a letech dominovala v komunikaci mezi těmito aktéry? EURACTIV.cz přináší stručný přehled.

Nejnovější vývoj a aktuální témata:

1953: Navázání diplomatických styků mezi USA a ESUO.
1990: Podpis Transatlantické deklarace.
1995: Podepsána Nová transatlantická agenda.
1998: Uzavřeno Transatlantické hospodářské partnerství.
2007: Vznik Transatlantické ekonomické rady.
2008: Sedm zemí EU včetně České republiky bylo zproštěno vízové povinnosti pro vstup do USA.
ledna 2009: Novým prezidentem Spojených států se stal demokratický kandidát Barack Obama.
duben 2009: Summit EU-USA v Praze.
listopad 2009: První schůze nově vzniklé transatlantické Energetické rady (Energy Council)
listopad 2009: Summit EU-USA ve Washingtonu.
prosinec 2009: Konec takzvané banánové války, tedy obchodního sporu mezi EU na jedné straně a Spojenými státy a některými latinskoamerickými státy na straně druhé, který se týkal importu banánů.
červenec 2010: Evropský parlament schválil revidovanou dohodu mezi Spojenými státy a Evropskou unií o výměně citlivých bankovních údajů, nazývanou také SWIFT. Ta má americkým vyšetřovatelům výrazně pomoci v boji proti terorismu.
listopad 2010: Summit EU-USA v Lisabonu.
listopad 2011: Summit EU-USA ve Washingtonu.
duben 2012: Evropský parlament schválil Dohodu o jmenné evidenci cestujících (známou pod zkratkou PNR – z angl. Passenger Name Records) umožňující sdílení údajů o cestujících letících z Evropy do USA nebo naopak. Dohoda, která je součástí strategie boje proti terorismu a mezinárodnímu zločinu, byla kritizována především kvůli nedostatečné ochraně osobních dat.
listopad 2012: Barack Obama byl podruhé zvolen americkým prezidentem.
červen 2013: Evropa kritizovala Spojené státy za sledování elektronické a telefonické komunikace evropských institucí a některých členských států.
červenec 2013: Ve Washingtonu začalo první kolo vyjednávání o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP – Transatlantic Trade and Investment Partnership).
březen 2014: Summit EU-USA v Bruselu.
říjen 2015: Soudní dvůr EU zneplatnil dohodu Safe Harbor.
prosinec 2015: Klimatická konference COP21 v Paříži.
srpen 2016: Počátek platnosti dohody Privacy Shield.
listopad 2016: Donald Trump byl zvolen novým prezidentem Spojených států amerických.
prosinec 2016: Federica Mogheriniová, Vysoká představitelka pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, a americký ministr zahraničí John Kerry podepsali v Bruselu dohodu o akvizici a vzájemném poskytování služeb.
leden 2017: Donald Trump započal své působení v Bílém domě. V inauguračním projevu naznačil protekcionistické tendence. Hlavní obchodní poradce prezidenta prohlásil jednání o TTIP za mrtvé.
březen 2017: USA a EU přijali rozšíření spolupráce v oblasti léčiv o uznávání kontrol závodů na jejich výrobu.
květen 2017: Na summitu NATO v Bruselu vyzval prezident Trump evropské lídry ke zvýšení výdajů na obranu.
červen 2017: Prezident Trump oznámil odstoupení Spojených států od Pařížské klimatické dohody
březen 2018: Americký prezident oznámil, že Spojené státy uvalí cla na ocel a hliník ze řady zemí včetně členských států EU. Unie později zavedla odvetná cla na různé americké zboží, včetně džínsů, potravin či motocyklů Harley-Davidson.
červenec 2018: Ve Washingtonu se Jean-Claude Juncker, předseda Evropské komise, a prezident USA dohodli na spolupráci v řadě odvětvích, zejména při odstraňování vzájemných cel na průmyslové výrobky vyjma automobilů. Trump hovořil o „nové fázi ve vztazích“. Prezident Trump se také znovu dostal do názorového střetu s evropskými spojenci na summitu NATO ohledně výdajů na obranu.
říjen 2018: Spojené státy oznámily zájem o negociace o nových obchodních dohodách s EU, Spojeným království a Japonskem. Prezident USA rovněž bez varování snížil v diplomatickém protokolu status zastoupení EU v USA zpět na úroveň mezinárodní organizace. Zpráva se v médiích objevila až v lednu následujícího roku.
listopad 2018: Prezident Trump označil návrhy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona na vybudování evropské armády pro účely případné obrany proti USA, Číně a Rusku za urážlivé a vyzval evropské členy NATO ke zvýšení příspěvků na obranu.
březen 2019: Po kritice vrátil prezident Trump Unii diplomatický status předcházející říjnu 2018.
duben 2019: Rozhodnutí Rady EU označuje vyjednávací mandát o TTIP za zastaralý a nadále irelevantní. Obě strany započaly nové negociace o vzájemném obchodu.
červenec 2019: Rok po společném prohlášení prezidenta Trumpa a předsedy Junckera se jednání o průmyslových výrobcích nacházejí v patové situaci. USA má zájem o zahrnutí zemědělské produkce do jednání, EU ovšem nikoliv. Nebyl ukončen ani 15 let trvající spor o dotování společností Airbus a Boeing.

Tehdejší Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) s USA navázaly formální diplomatické vztahy v roce 1953. Ke konečné formalizaci vztahů mezi Evropským společenstvím a Spojenými státy však došlo až v listopadu 1990, kdy byla podepsána transatlantická deklarace. O pět let později pak podpis Nové transatlantické agendy položil základ pro další rozvoj vzájemných vztahů.

Upevňování bilaterálních pout mezi EU a USA od té doby umožňují dialogy na několika úrovních. Nejvýše postavené jsou summity, kde se nastiňují základní linie spolupráce. K upravování detailů pak dochází na expertní úrovni.

Významnou roli hraje obchodní spolupráce. EU uzavřela se Spojenými státy v roce 1998 Transatlantické hospodářské partnerství, které dalo právní základ pro vznik Transatlantické ekonomické rady (TEC) v roce 2007, jejímž hlavním úkolem je povzbudit transatlantické hospodářské vztahy. TEC dohlíží na provádění kroků, které by mohly vést k těsnější hospodářské spolupráci. V TEC zasedají členové Komise a vlády Spojených států, kteří nesou politickou odpovědnost za ekonomické vztahy.

EU a USA jsou klíčovými hráči na poli světového obchodu. Jejich ekonomiky dohromady vytváří 47 % světového HDP a jejich vzájemná obchodní výměna tvoří skoro třetinu celkového světového obchodu. V roce 2015 dosahoval celkový objem obchodu mezi Unií a Spojenými státy přes 620 miliard eur a toto číslo se každý rok zvyšuje. EU do USA více exportuje, než z nich dováží. Vzájemný obchodní vztah do značné míry ovlivňuje světové hospodářství i proto, že EU a USA jsou největšími obchodními partnery většiny států světa.

Obchodní výměnu mezi Spojenými státy a EU by mělo ještě zvýšit připravované Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP – Transatlantic Trade and Investment Partnership). Zóna volného obchodu by měla transatlantický obchod zbavit především ochranářských opatření a netarifních a regulatorních překážek, konkrétně by mělo jít například o vzájemné uznávání certifikace a zjednodušení licenčních procedur.

TTIP

Jednání o TTIP začalo v červenci roku 2013, kdy spolu ve Washingtonu poprvé zasedli u jednoho stolu zástupci EU a USA a v této praxi pokračovali vždy jednou za několik týdnů. Za Evropskou unii dohodu vyjednává Evropská komise, respektive komisařka pro obchod Cecilia Malmströmová, a spolupracující týmy vyjednavačů a odborníků z různých oblastí. Za americkou stranu pak za jednacím stolem sedí zástupce Spojených států amerických pro obchod a jeho tým.

V červnu roku 2015, tedy téměř dva roky po zahájení jednání, přijela komisařka Malmströmová představit dohodu do České republiky, kde se účastnila veřejné debaty. Během prvních tří let vyjednávání se v EU objevovalo mnoho jejích odpůrců, kterým vadila zejména netransparentnost jednání a možná nebezpečí, které by přijetí mohlo znamenat pro unijní spotřebitele. Obavy panovaly také z toho, že TTIP bude mít za následek zvýšení nezaměstnanosti či ohrožení bezpečnosti potravin. Evropská komise na to reagovala zvýšením transparentnosti vyjednávání. Proto byly dokumenty k vyjednávání dány k dispozici všem europoslancům. Stejně tak Komise texty k jednání o dohodě zveřejňuje na svých internetových stránkách. Úředníci členských států EU se také od začátku mohou vyjadřovat ke všem postojům Unie a také ke konkrétním návrhům znění dohody.

Představitelé některých unijních zemí však následně začali tvrdit, že během jednání mají Američané lepší pozici, rozhovory jsou pro ně až příliš příznivé a nezohledňují evropské zájmy. Jako první s touto námitkou přišla francouzská vláda, která chtěla v září 2016 požádat o zastavení vyjednávání. Francouzský prezident se tehdy nechal slyšet, že rozhovory váznou a šance na dosažení dohody ještě do konce roku je malá. Německý ministr zahraničí následně uvedl, že tempo jednání zůstává i po třech letech rozhovorů nejasné. Americká administrativa ale reagovala s tím, že je odhodlána problémy vyřešit a dohodu do konce roku vyjednat. Na tomto termínu ještě v září trvala i německá kancléřka Angela Merkelová.

Vyjednávací pozice americké strany se poprvé dostaly na veřejnost po úniku dokumentů, tzv. TTIP leaks. Na neúprosnost ze strany Američanů od té doby upozorňují nejen politici, ale také různé nevládní organizace. Kritici poukazují zejména na uniklý obsah kapitol, ve kterých je patrný rozdílný postoj Evropské unie a Spojených států. Jedná se zejména o oblasti životního prostředí, ochrany spotřebitele a zdraví. Podle evropské komisařky pro obchod Malmströmové však tyto dokumenty nepředstavují oficiální znění dohody. Naopak potvrzují stanoviska EU, která Evropská komise zveřejnila už v listopadu 2014.

Diskuze o pokračujícím jednání se na pořad dne vrátila na zářijovém neformálním zasedání Rady EU pro zahraniční věci v Bratislavě. Komisařka Malmströmová na něm ministry informovala o stavu jednání v návaznosti na intenzivní kontakty probíhající mezi oběma stranami v poslední době. Za pokrok přitom označila jednání v oblasti regulatorního pilíře a odstraňování netarifních překážek obchodu. Problémy ale viděla u přístupu na trh, zejména pak v oblasti veřejných zakázek.

Od té doby je průběh vyjednávání značně zamrzlý. Poslední v pořadí patnácté kolo jednání uskutečněné v říjnu 2016 nepřineslo významný pokrok. Podle unijních diplomatických zdrojů se v tomto ohledu čekalo na výsledky prezidentských voleb v USA. V těch zvítězil kandidát republikánské strany Donald Trump, který v předvolební kampani mnohokrát zdůrazňoval, že není horlivým zastáncem dohod, jež liberalizují obchod. Narážel zejména na obchodní dohodu, kterou Spojené státy uzavřely s jedenácti zeměmi Tichomoří (tzv. Transpacifické partnerství, TPP). Krátce po své inauguraci se skutečně rozhodl spolupráci TPP opustit a stejně tak jednání TTIP byla prohlášena za mrtvá. Iniciativy mají nahradit nové dohody s Evropskou unií, Spojeným královstvím a Japonskem, jak oznámila současná americká administrativa v říjnu minulého roku.

Pravidelná komunikace

Kromě ekonomické spolupráce se ve vztazích mezi EU a USA rozvíjí i jiné druhy partnerství. Najdeme mezi nimi například Transatlantický dialog zákonodárců, Transatlantický dialog spotřebitelů a Transatlantický obchodní dialog. Jak už bylo řečeno výše, setkáním na nejvyšší úrovni jsou summity nejvyšších představitelů, kterých se ze strany EU účastní předseda Komise a předseda Evropské rady a za Spojené státy prezident.

Summity připravuje Skupina nejvyšších zástupců (Group of Senior Level Representatives, SLG). Skupina se schází čtyřikrát až šestkrát ročně a připravuje zprávy o dosaženém pokroku vedoucím představitelům, kteří pak o nich jednají na summitech. V posledních letech dochází i k lepšímu rozvoji neformálních kontaktů například mezi evropskými vědci a jejich americkými protějšky.

Spojené státy a EU stále spolupracují při řešení civilních a vojenských krizí a předcházení vojenským konfliktům. V této linii pokračuje společný Pracovní plán řešení krizí a prevence konfliktů, který byl přijat v březnu 2008. Velmi úzce pak EU spolupracuje se Spojenými státy třeba při plnění mise EU-LEX v Kosovu.

Sledování občanů

V roce 2013 propukla v návaznosti na odhalení sledování občanů USA americkou vládní agenturou NSA nevole mezi politiky v Evropské unii. Díky uniklým dokumentům tehdy vyšlo najevo, že americké úřady plošně sledovaly elektronické a telefonické komunikace desítek milionů lidí, přičemž americký prezident Barack Obama následně prohlásil, že sledování se týkalo pouze cizinců, nikoli občanů Spojených států. Soukromá data získávali Američané prostřednictvím centrálních serverů několika globálních internetových společností. Někteří poslanci Evropské parlamentu se tehdy vyjadřovali, že shromažďování a uchovávání citlivých informací ohrožuje práva evropských občanů.

Barack Obama a Angela Merkelová © Shutterstock / Emmanuele Contini

Asi největší rozepře mezi EU a USA ale vyvolala následující aféra, která se opět týkala odposlouchávání. Tentokrát se objevilo závažné podezření, že NSA odposlouchávala i mobilní telefony několika významných unijních politiků včetně německé kancléřky Angely Merkelové. Washington tato obvinění popřel a celá věc se následně urovnala za zavřenými dveřmi během jednání v Bílém domě. Toho se účastnili zástupci německé a americké vlády včetně šéfa výzvědných tajných služeb USA a šéfa NSA.

Jednání o ochraně osobních dat mezi EU a USA skutečně v minulosti nebyla jednoduchá, a to zdaleka nejen kvůli zmíněným aférám. Dlouhá léta například trvalo vyjednání dohody o výměně citlivých bankovních údajů, nazývané SWIFT, a dohody o sdílení údajů cestujících. V současné době je ale v tomto ohledu nejaktuálnější problematika sdílení osobních údajů.

Privacy Shield

Privacy Shield je označení pro nový systém předávání osobních údajů mezi EU a USA v obchodních vztazích, který se v únoru roku 2016 podařilo vyjednat české komisařce pro spravedlnost, ochranu a práva spotřebitelů a rovnost žen a mužů Věře Jourové. Ten nahradil systém starý s názvem Safe Harbor (Bezpečný přístav) z roku 2000, jenž také stanovoval pravidla pro předávání osobních údajů z EU firmám ve Spojených státech. Řada firem jako Facebook, Google či Microsoft totiž využívají pro uchování dat svých zákazníků a zaměstnanců úložiště v USA a tento datový tok od roku 2000 umožňoval a reguloval právě Safe Harbor. Nutno ale podotknout, že jeho podmínky nebyly zdaleka tak přísné, jak je tomu u nově dojednaného Privacy Shieldu.

Z něj americkým firmám vyplývají velmi přísné povinnosti při nakládání s osobními daty Evropanů. Zároveň je jeho úkolem zajistit, aby byly tyto povinnosti důsledně monitorovány a vynucovány. Komisařka Jourová o novém systému uvedla, že přístup amerických úřadů k datům za účelem zajištění národní bezpečnosti bude poprvé v historii podléhat jasným pravidlům a kontrolním mechanismům. Američanům tak díky Privacy Shieldu není umožněno plošné sledování Evropanů.

Původní dohodu Safe Harbor svým rozsudkem z října 2015 zneplatnil Soudní dvůr EU. Soud dal tehdy za pravdu rakouskému absolventovi práv Maxu Schremsovi, který si stěžoval na předávání osobních údajů o uživatelích sociální sítě Facebook americkým bezpečnostním úřadům. Jak se totiž ukázalo po aféře Edwarda Snowdena v roce 2013, úřady získávaly od poskytovatelů internetových služeb informace o uživatelích, a tím bylo umožněno jejich masové sledování. Konkrétně měla odposlechy a sledování na svědomí výše zmíněná americká Národní bezpečnostní agentura (NSA), která sbírá data ze zahraniční komunikace a získává zprávy cizích rozvědek.

V květnu 2016 měly nový systém schválit členské země EU, odborná pracovní skupina, která návrh analyzovala, v něm však nalezla nedostatky. I přes problémy členské státy nakonec nový systém schválily a Privacy Shield v srpnu 2016 nabyl platnosti. Od té doby mohou podniky ve Spojených státech u ministerstva obchodu USA provést prostřednictvím internetových stránek autocertifikaci, kterou potvrdí, že dodržují zásady na ochranu soukromí, které Privacy Shield stanovuje.

Věra Jourová a Penny Pritzkerová © European Commission, 2016

Podle komisařky Jourové a ministryně obchodu USA Penny Pritzkerové je v současnosti přenos dat pro světový obchod a investice zcela zásadní. Ve svém prohlášení dále upozorňují, že obchod s digitálními službami v euroatlantické oblasti dosahuje 260 miliard dolarů ročně a proto je důvěra spotřebitelů zásadní. Díky Privacy Shieldu si evropské podniky, které přenášejí osobní údaje do USA, mohou ověřit, zdali daný americký podnik provedl zmíněnou autocertifikaci a v oblasti ochrany osobních údajů občanů EU tak podléhá regulaci dle unijního práva. Doposud se k dodržování pravidel zavázalo na 500 společností včetně Facebooku, Googlu a Microsoftu. Dalších 1 000 žádostí je přitom ministerstvem obchodu USA vyřizováno (2017).

Co nejdřív se vydám do Washingtonu. Kvůli ochraně osobních dat Evropanů, říká aktuálně Věra Jourová >>>>

Ochrana klimatu

EU se dlouhodobě prezentuje jako lídr globální klimatické politiky, která má za cíl prostřednictvím snižování emisí skleníkových plynů zpomalit globální oteplování. Jako celek však zodpovídá jen za 12 % celosvětově vyprodukovaného množství skleníkových plynů, a tak je pro úspěch této politiky zásadní především podpora dalších velkých znečišťovatelů, mezi které patří Čína (20 % globálních emisí) nebo právě USA (18 % globálních emisí). Spojené státy přitom odmítly ratifikovat Kjótský protokol z roku 1997, podle kterého se dosud globální klimatická politika řídila.

Ochrana klimatu se ovšem stala jedním ze silných témat druhého funkčního období amerického prezidenta Obamy. V srpnu 2015 byl například uveden Plán čisté energie (Clean Power Plan), který stanovil národní limity pro uhlíkové emise. Obamův přístup byl zásadní i z hlediska přípravy na 21. konferenci smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (COP21), která se konala v listopadu 2015 v Paříži a na které vznikla nová globální klimatická dohoda. Ta po roce 2020 nahradí právě Kjótský protokol.

Ještě před konferencí se Američané dohodli na postoji k některým bodům nového dokumentu s Číňany. USA se zavázaly, že do roku 2025 sníží emise o 26 až 28 % ve srovnání s rokem 2005. Čína zase slíbila, že do roku 2030 sníží své emise oxidu uhličitého o 60 až 65 % oproti roku 2005. Zároveň by tyto emise měly dosáhnout svého vrcholu v roce 2030. Tyto příspěvky k ochraně klimatu předložily obě země také na klimatické konferenci.

Více o podrobnostech Pařížské klimatické dohody zde >>>>

Jaké jsou evropské klimatické závazky? Více >>>>

Klimatická konference roku 2016, která se tentokrát konala v marockém městě Marrákéš, začala 7. listopadu, tedy těsně před americkými prezidentskými volbami, v nichž zvítězil Donald Trump. Zabývala se především tím, jak budou státy světa implementovat Pařížskou dohodu. Účastníci však museli přemýšlet také nad tím, jaké dopady bude Trumpova volba na celou klimatickou politiku mít. Už během kampaně dal totiž nastávající prezident najevo, že nepatří mezi její příznivce. Globální oteplování označil za hoax vytvořený Čínou, která tak chce získat ekonomické výhody. Čínští představitelé ho ovšem upozornili, že globální klimatická jednání pomáhaly v 80. letech rozjíždět právě Spojené státy, aniž by o tom Čína údajně věděla.

Africké země americký prezident znepokojil výroky o tom, že by USA zastavily financování klimatických programů v rozvojových zemích. Trump prozatím nepřichází ani s novými domácími iniciativami pro snižování emisí. Významně zasáhl do Obamovy politiky oblasti klimatu, a to především v okamiku, kdy několik měsíců po své inauguraci prohlásil, že Spojené státy odstupují od Pařížské dohody.