Převládá tu přesvědčení, že překládat může každý, říká šéfredaktor Paseky Sedláček |
Lidovky.cz: V knize popisujete svou misi v jihosúdánském Agoku a taktéž povinnou dovolenou na Komorských ostrovech. Co všechno takové misi předchází?
Pokud jde o první misi, a tahle konkrétně první byla, předchází jí relativně delší rekrutační nebo, chcete-li, náborový proces. Ten začíná na úvodní informační schůzce organizace Lékaři bez hranic. Tam se dozvíte, jaké profese organizace potřebuje, včetně toho, že polovinu z nich tvoří profese nezdravotnické. Po úvodní schůzce vyplníte přihlášku a pak stačí úspěšně projít výběrovým řízením a po něm absolvovat zhruba týdenní školení před misí.
A pak už čekáte na konkrétní nabídku mise, někdy týdny, někdy měsíce. Závisí to na aktuální situaci a potřebě právě vaší dovednosti.
Lidovky.cz: Důležité je určitě i osobní rozhodnutí vyjet na půl roku. Co vás k tomu vedlo?
Já jsem se o Lékařích bez hranic dozvěděl někdy v roce 2007 nebo 2008, krátce po otevření jejich české kanceláře. Už tehdy jsem si říkal, že by mě to bavilo a byla to pro mne taková výzva. Pracovní povinnosti a zejména věk mých dcer mi na toto rozhodnutí dovolily navázat až o 10 let později. A co se týče délky pobytu na první misi – tam jsem si, jako lékárník, moc vybírat nemohl. Zásobování projektů léky a zdravotnickým materiálem je koncepční a strategická práce, nějakou dobu trvá, než se do jejich koloběhu vpravíte a naučíte se pracovat v delších objednacích a dodacích lhůtách, než na jaké jste zvyklí z domácího prostředí.
Lidovky.cz: Své vyprávění v knize Syn buvola začínáte cestou. Je něco, co vás šokovalo hned po příjezdu?
Ani ne. Dostal jsem před odjezdem docela dost materiálů od Lékařů bez hranic, takže jsem byl relativně informovaný. Už dopředu jsem si ale stejně říkal, že se připravím na nejhorší, a když to bude lepší, budou to samá příjemná překvapení. A příjemná překvapení mě pak potkávala docela často. To nejpříjemnější hned na úvod byl „můj“ tým domácích spolupracovníků. Myslím, že jsme si vzájemně dost sedli.
Lékárnický tým v Agoku.
Lidovky.cz: Co pro vás bylo během mise nejtěžší?
Z profesního hlediska pro mě dosud neznámé choroby, takové, se kterými se doma nesetkávám. Nebyla to jenom malárie nebo leishmanióza, ale třeba i tuberkulóza nebo HIV. Nepříjemné a emocionálně náročné byly kontakty s dětskými pacienty, ať už šlo o popálené nebo podvyživené děti.
A občasné osobní krize byly samozřejmě způsobené množstvím práce v kombinaci s délkou mise. Byl jsem v celé nemocnici jediný lékárník a tak nějak jsem si na práci neměl moc s kým zanadávat. A taky se mi stýskalo po rodině.
Lidovky.cz: V knize je naopak taky spousta šťastných a pozitivních momentů, ať už jde o narození zdravé holčičky při mimoděložním těhotenství nebo vaše zážitky z dovolené. Na co nejraději vzpomínáte?
Asi neumím vybrat, na co vzpomínám nejraději. Je to takový kaleidoskop vzpomínek. Měl jsem a mám štěstí, že jsem na misi byl ještě se dvěma kolegy z Čech, s Tomášem Šebkem a Zuzanou Bendovou. S těmi mohu na některé situace vzpomínat, když se občas vidíme. Zažili jsme je spolu, můžeme si je vzájemně připomenout.
Hezké zážitky z dovolené mám samozřejmě taky, ale jsou spíš vyprávěním než sdílením. Navíc se z toho stává veselý příběh až opakovaným vyprávěním. Mnohé situace prožívané v přítomném čase zase tak veselé nebyly. Někdy se nám jednoduše dějí věci, které jsou spíš testem odolnosti a poutavé vyprávění se z nich stane až časem nebo v okamžiku, kdy mají jednoznačně „dobrý“ konec.
Lidovky.cz: Jestli jsem to správně pochopila, vedl jste si deníkové záznamy. Měl jste už od začátku představu, že by z toho nakonec mohlo být povídání, které vydá na knihu?
Kniha je až vedlejší produkt. Věděl jsem, že nebudu schopen si pamatovat všechno, co se mi za půl roku stane. A taky jsem psal domů a kamarádům a chtěl jsem si ty myšlenky nějak srovnat a zpracovat některé náročnější situace, abych na ně už nemusel myslet. Takhle jsem věděl, že když to napíšu a pošlu, budu mít možnost se k tomu později vrátit. Taková forma psychoterapie. A jak přibývalo odeslaných mailů, dostával jsem zpětnou vazbu, že bych to mohl poskládat i do knihy. Odpovědi z domova mi zase pomáhaly s tím vyrovnáním se, a otevíraly otázky, na které jsem při psaní ani nemyslel.
Zlatá adventní neděle.
Lidovky.cz: Když jsem se do Syna buvola začetla, měla jsem pocit, že je to jakási kombinace cestopisu, populárně naučné učebnice a deníkových záznamů. Jak vidíte tu knihu vy?
Asi stejně. Psal jsem domů a věděl jsem, že některá cestopisná fakta musím vysvětlit. Ani Jižní Súdán ani Komory nepatří k „profláknutým“ zemím a já se snažil co nejvíc přiblížit kontext mým prvotním čtenářům. A z té odborné stránky jsem věděl, že píšu nejenom pro kolegy a kamarády, kteří budou rozumět té odborné části, ale i třeba pro dcery nebo pro babičku a chtěl jsem jim dát možnost rozumět tomu, o čem píšu, už při prvním čtení.
Lidovky.cz: Krom samotných případů, chodu lékárny a života na Komorských ostrovech, popisujete i určité zvyky, které se v Jižním Súdánu dodržují. Je to úplně jiný svět nebo jsme si všichni vlastně dost podobní?
Z hlediska způsobu života je to jiný svět. Kultura místních lidí je založena na pastevectví. Měřítkem bohatství jsou kusy hovězího dobytka. Dostupnost služeb, na jaké jsme zvyklí my, je mizivá. Na jednoho lékaře připadá i 100 tisíc lidí.
Ale z hlediska lidských přání a tužeb jsou na tom lidé tam úplně stejně jako my tady. Pomůžu si tím, co už jsem napsal do knihy. Lépe to stejně nevymyslím. Není to zas tak jiné tam než tady? Šrámy na těle i na duši bolí lidi stejně tady i tam. A jiná nejsou ani naše přání na dobrý život. Aby bylo kde bydlet a co jíst. Aby byly děti zdravé a dobře se učily. Aby měly lepší život. Aby bylo z čeho se radovat. Aby nám nechyběla láska a milovaní kolem nás. A abychom každý den věděli, že se máme dobře a vážili si toho. Na konci každého dne jsme totiž všichni jenom lidi.
Lékárník Stanislav Havlíček.
Lidovky.cz: I já mám připravený jeden odstavec z vaší knihy, který mi ulpěl v hlavě: „Změna dodavatele se podepsala i na velikosti kartonů, takže posíláme o 160 méně. Skoro 15 % rozdíl jenom kvůli jiné velikosti bedny. Praktický příklad toho, jak je důležité mít informace o velikosti terciálního obalu. Když z toho zkoušíme lékárníky u atestací, vypadá to jako neužitečná teorie. V praxi to znamená osm tisíc dní hladu.” Jakým způsobem se vůbec dá naplánovat během pár měsíců dodávky léků, když v každém období lidé přicházejí trochu s něčím jiným?
Obtížně. Na některý sortiment potřebujete umět dobře počítat a analyzovat spotřebu za uplynulé měsíce. Někdy je k tomu počítání nutné mít šestý smysl a intuici. Mnohdy se hodí křišťálová koule a vždycky pomůže štěstí a víra, že to dobře dopadne.
Jsou věci a situace, které se dají ovlivnit jenom stěží. Nejde poručit dešti a předpovědět délku období malárie. Neumíme rok dopředu odhadnout, jestli si výrobce výživy nepořídí novou balící linku a začne posílat kartony o pár centimetrů jinak velké a nám se nevejdou do skladu. Každý nový den přinese jiná překvapení a jiné výzvy. Součástí mojí práce byla každodenní improvizace.
Lidovky.cz: Po misi v Agoku jste se vydal také do Bangladéše. Bylo to nějakým způsobem jednodušší než vyjet poprvé?
Ano i ne. Jel jsem na jiný kontinent, do úplně odlišného projektu, čekaly na mě jiné výzvy. Jediné, co bylo snazší, bylo vědomí, že nová mise bude kratší. Ale srovnávat obě mise vlastně nejde. Ta první je vždycky výjimečná, nezapomenutelná a neopakovatelná.
  |
Lidovky.cz: S čím jiným jste se musel popasovat?
Pracoval jsem v prostředí uprchlického tábora pro Rohingy v Bangladéši. Zatímco v Africe to byla nemocnice poskytující sekundární péči pro zhruba 50 tisíc lidí, v Bangladéši jsem měl na starosti akutní zásobování tří „poliklinik“ poskytující primární zdravotní péči více než 100 tisíc lidí.
Podmínky poskytování zdravotní péče v tak odlišném prostředí se srovnat asi nedají. V čase navíc celý náš projekt neustále rostl a vyvíjel se, podle toho, jak se nám dařilo rozšiřovat polikliniky a zároveň zvládat velké epidemie – zejména záškrtu, spalniček a hepatitidy. S tím souvisely velké očkovací kampaně, které jsme zabezpečovali ve spolupráci s místními orgány a Světovou zdravotnickou organizací.
Agocké ženy před tukuly.
Lidovky.cz: Mohou čtenáři očekávat další knihu?
Doufám, že ano. Zatím má pracovní název Hlas větru a vyprávění je založeno na stejném principu deníkových zápisků.
