Když se nebe kaboní

29.8.2019 - Milan Tychler

Na televizní večerní zpravodajství už se nějakou dobu vůbec nedívám. Musel by mě trefit šlak. Už jsem přestal sledovat i počasí, protože jsou jiné a mnohem přesnější možnosti jak zjistit, jak v následujících hodinách bude. Už pár dnů panuje moc pěkné počasí a to se samozřejmě odráží v tom, že ryby příliš neberou. Je horko. Nicméně i bez nejlepších meteorologických vymožeností je každému už od rána jasné, že změna je na spadnutí. Sluníčko sice má snahu vydrápat se nad obzor, ale je zahalené oparem a začíná pofukovat celkem čerstvý větřík. Občasné poryvy zvednou na ulici prach a ženou ho před sebou. Měl jsem v plánu venku něco natírat, ale tohle rozhodně mění situaci. Je čas vyrazit na ryby.

Už když jsem byl kluk, tak staří rybáři říkávali, že když se mění počasí, brávají dobře hlavně dravci v tekoucích vodách. Zataženo spojené s deštěm si spojují s velkou a kalnou vodou, která jim pak znesnadňuje lov, a proto se hledí nakrmit ještě před tím, než to přijde. Nevím, jestli to tak skutečně je, ale je jisté, že před změnou počasí, když se mění hezké a teplé v podmračené a deštivé, se aktivita většiny ryb, a nejen dravců, často zvyšuje. Podle mě to souvisí spíše s tlakem a větrem, který přináší zejména stojatým vodám více kyslíku, ale co na tom záleží? Rybáři stačí to, že ryby prostě berou. A tak všeho nechávám, měním plány a chystám se na ryby.

Aby to nebyl jen nějaký planý poplach, mrknu na internetu rychle na meteoradar, který říká, že na Vysočině už prší a že se celkem rychle ženou dešťové mraky směrem k nám. Oblačnost už je hodně potrhaná a stáčí se k severu a vypadá to, že nás to tady zase jen tak lízne a možná nespadne opět ani kapka, ale rozhodně je to příležitost.

Zabaleno mám natotata a spěchám k vodě. Za slabou půl hodinku se rozkládám na břehu staré zarostlé pískovničky. Usazuji se na místě, kde mi fouká trošku z boku, ale kde mě kryje husté vrboví, takže jsem za větrem. I hladina je tu na malém kousku úplně klidná. Původně jsem si myslel na jiné místo, ale když jsem se na břehu rozhlížel, právě v těchto místech vyskočil z vody kapr, což rozhodlo. Rozkládám věci na břehu co nejrychleji, ale tak tiše, jak to jen jde, protože mám v úmyslu chytat opravdu jen pár metrů od břehu.

Tomu podřizuji i taktiku vnadění. Na místo střílím jen pár košíčků míchaného partiklu a pak si připravuji trošku vnadicí směsi do malých method krmítek. Doufám v kapry, a proto jako nástrahu volím kukuřici mimo háček. Pak budu zkoušet boilie a pelety. Uvidím, co bude úspěšnější. Nástrahy nebudou zrovna malé, protože se obávám zdejších karasů a cejnů, kterých jsou tu spousty a kteří jsou ještě k tomu pořádně žraví. Ti tady dovedou rybářům pořádně zavařit. Lov s malými nástrahami je tu skoro nemožný, pokud vám tedy jde výhradně o kapry. Jinak je tu právě s pěknými karasy, cejny a líny docela slušná zábava. Já si však brousím zuby na kapra. Rád bych si povodil i nějakou slušnější rybu, a jak to tak vypadá, počasí mi zatím jde na ruku, protože oblačnost sílí a kapři začali skákat vpravo ode mě. Snad jsou v pohybu, jen si nehrají a budou mít zájem i o potravu.

Směs mám připravenou, nástrahy pod háčkem a konečně mohu hezky spodním hodem zhoupnout krmítka a poslat je na provnaděné místo. V tuhle chvíli už víc udělat nemohu. Jen tiše sedět a sledovat špičky svých prutů, zda některá z nich prozradí, když ne záběr, tedy alespoň přítomnost ryb. Špičky jsou ale klidné. Jen občasný drobný poryv větru s nimi trochu pohne, to je však jiný pohyb, než kdyby ryba popotáhla nástrahu. Nutno říct, že jsem použil ty nejměkčí špičky z výbavy prutu. Při lovu nakrátko ani nemám důvod použít jiné.

Netrvá dlouho a na špičce vlevo zaznamenávám pohyb. Malinko se zachvěla, pak se začala pomaloučku ohýbat, ale vzápětí se bleskově vrátila zpět. Tohle není záběr, to se stane, když ryba zavadí o vlasec. Alespoň tedy vím, že nějaká ryba přede mnou je. Jen jestli bude zájem i o nástrahu… Snad jsem ještě ani nedokončil myšlenku a už se bleskově ohýbá špička druhého prutu. Tam je nastraženo několik zrnek kukuřice tak, aby se vznášela nade dnem. Pomáhá jim v tom jedna žlutá plovoucí kulička boilie. Celá ta paráda je připravena tak, že háček leží na dně a kukuřice se vznáší nad ním. Je to takový žlutý a voňavý majáček, který žádná ryba nemůže minout.

Špička zůstává ohnutá, a tak popadám prut do ruky. Hned cítím, že je na konci vlasce ryba, ovšem ne velká. Nechci způsobit žádný hluk, a tak nezvedám rybu nahoru, ale nechávám špičku skloněnou hezky až k hladině a pomalu točím kličkou navijáku. Ryba vyráží jen krátce do stran, ale podvoluje se tahu. Ono jí vlastně ani nic jiného nezbývá. Je to slušný karas. Člověk by řekl, že taková nástraha na něj bude trochu moc, ale jak vidno, neměl s ní žádný problém. Háček je zapíchnutý ve spodním pysku a nástraha je celá v tlamě. Když karasa pouštím, přemítám nad tím, že bych měl nástrahu ještě zvětšit, ale pak si to rozmyslím. Většina karasů tady není takhle velkých. Možná se budou snažit, ale tak snadno jako tento ji nepopadnou. Nástrahu jen upravuji a nechávám ji být. Ještě plním krmítko a už zase nahazuji. A dobře jsem udělal, protože záběr přichází do pár minut a je to ryba, která mi rve vlasec z navijáku. Tohle už karas nebude…

Nechávám rybu poodjet hezký kus stranou, aby byla co nejdál od krmeného místa, a teprve potom se do prutu opřu. Táhnu rybu pomalu k sobě. Nijak zvlášť nevzdoruje, ale je těžká a nijak neškube vlascem. To není žádný divoký dorostenec. Už mám rybu pod nohama a ani se mi nechce věřit, že by to šlo tak snadno. Vypadá to, že ji snad rovnou podeberu, ale kdepak – byla to jen taktika. U břehu se ryba s divokým zavalením otočí a vyráží zpět na vodu. Snad se mě jen snažila ukolébat a čekala na nějakou mou chybu. Já byl však ve střehu. Povolenou cívku jsem držel jen prstem, a jakmile ryba vyrazila, tlak na cívku jsem uvolnil. Vlasec se hezky odvíjí. Nechávám rybu kousek jet a pak zase pokládám na cívku prst, až ji zastavím. Potom ji maličko utáhnu a zase vedu rybu k sobě. Už není tak výbojná, ale u břehu přece jen ještě trochu pozlobí, jako každý lepší kapr.

Šupináč odpočívá na podložce ani ne půl hodiny od chvíle, kdy jsem přišel k vodě. Mohu být spokojený, jenže já nepřišel kvůli jednomu karasovi a jednomu kaprovi. Rychle přidávám trochu krmení, měním nástrahu, protože dvě zrnka kukuřice z vlasového přívěsu spadla, a šup s tím zase do vody! Druhý prut stahuji. O klasické boilie jak se zdá není zájem, a tak i tady provádím úpravu. Ke kuličce přidávám jednu plovoucí. Snad bude o panáčka větší zájem. Krmítko tiše žbluňkne, a když odkládám prut do vidliček, něco za vlasec silně zatáhne. Že bych přehodil nějakou rybu a ta zachytila ploutví o vlasec? Nebo že bych něco podsekl? Držím prut v rukou a ryba upaluje z místa činu, jako by jí za ploutvemi hořelo. No, nevím nevím, jak tohle dopadne. Krk bych dal na to, že je ryba podseknutá, ale pravda je, že už se mi párkrát stalo, že záběr přišel z krmeného místa opravdu rychle. Uvidíme.

Když přivedu kapra poprvé ke břehu, je jisté, že nástrahu sebral, protože mu vlasec míří rovnou do velké huby. Teď už jsem mnohem klidnější a obavy z toho, že bych rybu ztratil pomalu mizí. Je-li háček dobře zaseklý a já nic nepokazím, nemělo by se nic stát. Chvíli to trvá, ale i tohoto kapra nakonec přivedu ke břehu. Zase takový dlouhý šupináč, ne však tak velký jako ten předešlý. Nicméně na tuhle vodu pořád pěkná ryba, která mě navíc ještě docela zaskočila. Natolik jsem se do zdolávání zabral, že jsem úplně přestal vnímat okolí a k nebi jsem vzhlédl až ve chvíli, kdy na mě spadla první kapka. Zdá se, že na těch průpovídkách o počasí a rybách skutečně něco bude, protože mám na kontě během chvíle celkem čtyři slušné kapry. Je to jako neuvěřitelný sen. Proto se rozhoduji už si ho dál nekazit a mezi kapkami deště rychle balím. Už sice nic nenatřu, ale ani nezmoknu a mám o čem přemýšlet…