Proměnami vzájemných vztahů lidí a velkých šelem se do hloubky zabýval při přípravě oceňované výstavy Říše prastará, mocná i zkrocená. „Ze všech šelem se kroniky a historické prameny zabývají hlavně vlkem, se kterým se lidé ve zdejší krajině od dob kolonizace setkávali nejčastěji,“ dodává Orlita.
Proč právě vlci?
Když se vrátíme do 13. století do doby kolonizace zdejšího regionu, tak vlci byli v této krajině mnohem více zastoupeni než dnes. Jak se les zmenšoval na úkor rozšiřování zemědělské půdy, tak se vlk stával stále větším problémem. Ovce pro něj byla hlavní kořistí, stejně tak se vlk stahoval i k dalším hospodářským zvířatům. A to byl hlavní důvod averze lidí vůči vlkům. Na zprávy o medvědech jsme také narazili, ale v mnohem menší míře.
Jak popisují nejstarší kroniky vztah lidí k vlkům?
Zaujatost lidí vůči vlkům byla dána ve velké míře symbolickým pojetím tohoto zvířete už od dob antiky a raného středověku. Raně středověcí encyklopedisté jako Isidor ze Sevilly nebo Rabanus Maurus, jejichž zoologická pojednání ze 7. a 9. století čerpají z antického vědění, pojímají vlka i další zvířata především v jejich symbolickém rozměru. Popisují je antropomorfně, to znamená, že jim připisují rozličné lidské vlastnosti.
Takže spíše než reálného živočicha v nich vlk připomíná zvíře z bajek?
Nejranější zprávy nepopisují reálné chování tohoto zvířete, ale vlka jako symbolický obraz zla a ďábla. Nevšímají si, že je to chytrý dravec, který si poradí s okolním prostředím a umí organizovaně lovit ve smečce, avšak místo toho říkají, že ve chvíli, kdy vlk spatří člověka jako první, tak člověk oněmí. Je zajímavé, že do 13. až 14. století se nikde nedočtete o vlčím vytí, přitom je to jeden z jeho základních pobytových znaků, ale místo toho se všude píše o zmíněném uhranutí pohledem. Středověké spisy také nabízejí rituály, jak člověk může po uhranutí vlkem řeč nabýt zpět.
Člověk si vzpomene i na pohádku o Červené karkulce…
Ano, tato pohádka se na averzi vůči vlkům také podílí a má velmi hluboké kořeny. My známe verzi od bratří Grimmů, která už je zbavena různých dřívějších asociací ohledně lykantropie (lykantrop je v evropských mýtech člověk měnící se ve vlka, pozn. red.), což byla věc, ze které středověcí lidé měli velký strach.
Mělo nějaké jiné běžně vyskytující se zvíře ve středověku tak špatnou pověst jako vlk?
Negativnímu obrazu vlka se ve středověku máloco vyrovnalo. Může za to i jeho role v Bibli, kde vlk vystupuje jako nepřítel beránka, tedy jako v podstatě převtělený ďábel. I když třeba medvědi byli vnímáni jako oplzlá zvířata a byli také problémem, byli pak velmi rychle potlačeni a vymýceni.
Mnohem rychleji než vlci?
Ano. Například se uvádí, že jakékoliv tažení Karla Velikého na počátku 9. století, jež bylo směřováno na sever Německa proti Sasům, kteří tehdy ještě nepřijali křesťanství, bylo doprovázeno oddílem, jenž měl na starosti systematické vybíjení medvědů. Řada germánských kmenů totiž uctívala medvěda jako animální božstvo. Ve 13. až 14. století se však z medvěda stává jarmareční atrakce. Protože když máme z něčeho strach, snažíme se to zesměšnit. U vlka dochází k oddémonizování mnohem později, až třeba někdy v 15. či 16. století.
Takže vztah lidí k vlkům byl zejména ideologický?
Ano, stejně jako tehdejší vztah k lesu. Les byl dlouho chápán jako něco, co je za ohradou, za plotem, kam spořádaný pravověrný křesťan nevidí. A tam, kam nevidí, se vždycky děje něco špatného. Stejně jako v případě vlků nepopisují tehdejší spisy les reálně, ale symbolicky. Jako místo, kde není Bůh, a když tam není Bůh, tak tam musí být ďábel. Vlk byl například popisován i jako symbol nenasytnosti. Vlk totiž vydrží být řadu dní bez jídla, ale pak je najednou schopen spořádat i potravu o pětině své vlastní váhy. Středověk si to ale vykládal jako obraz jednoho ze sedmi smrtelných hříchů, tedy obžerství.
Dá se tudíž předpokládat, že vlci byli od raných dob systematicky vybíjeni…
Ano, zejména kvůli tomu, že to podporovala i vrchnost, což se dá v historických pramenech velmi dobře vysledovat. Odstranění vlků bylo výhodné pro všechny. V kulturní krajině, kde se pasou krávy a ovce, nemá z pohledu hospodáře vlk co dělat. Panovník v daných oblastech stanovoval množství, kolik vlků musí poddaní za určitý čas odlovit. V případě, že to nesplnili, museli platit určenou taxu. Dokonce v Anglii, kde byli vlci ve středověku vyhubeni nejdříve, se uvádí, že zločinci se mohli vykoupit určitým počtem odlovených vlků, aby se vyhnuli trestu. Navíc medvěd, vlk i rys jsou kožešinová zvířata, a to je také jeden z důvodů, proč byli tak často loveni. Například vlčí zimní houně je poměrně hustá a vyplácela se poměrně velkými částkami.
Takže vybíjení šelem bylo i ekonomicky výhodné?
Ano. U nás lze řadu věcí zjistit z různých hospodářských listin. Vlci se například lovili nejčastěji do takzvaných vlčích jam. Ty byly časem shledány jako nerentabilní, protože do nich často padali nejen vlci, ale i lovná zvěř, chovná zvířata a také lidé, a ty úrazy byly často i smrtelné. V mysliveckých řádech z let 1568 a 1599 pro císařské lovčí se tak píše o vlčích jamách v tom smyslu, že pokud jsou poblíž cest, kde hrozí nebezpečí úrazu, tak se mají zasypat. Povoleny jsou v soukromých panstvích, ale pouze v místech, kde nehrozí ohrožení na lidských životech. V loveckém řádu císaře Karla VI. z roku 1716 se pak vlčí jámy zakazují. Nahradil je jiný druh pastí, takzvané vlčí ohrady.
Jak vidíte z pohledu historika vztah lidí k vlkům dnes?
I dnes, když se někde opět objeví vlci, vzbuzuje to u lidí velkou odezvu. Na jedné straně jsou myslivci, kteří je berou jako škodnou, ale najdou se i takoví, kteří si pochvalují, že díky vlkům je zvěř ostražitější. Na další straně jsou chovatelé, kteří už za několik generací odvykli hrozbě velkých šelem a teď se jí musí opět přizpůsobit, ať je to výchova pasteveckých psů, či lepší zabezpečení. Chce to tedy větší investice a práci navíc. A to opět přináší konfliktní soužití.
V Javorníkách letos vlčice vyvedla sedm mláďat:
