V Chomutově s tím začali před třemi lety. „Občané se k naší radosti aktivně zapojují, má to smysl. Učíme se my jako město i lidé. Ti si víc všímají veřejných prostranství v jiných městech, vymýšlejí, jak vylepšit ta u nás,“ popsal LN tamní primátor Marek Hrabáč (ANO). V Chomutově si jeho obyvatelé přáli například opravu části psího útulku, odpočívadla podél cyklostezky nebo víc květin v městském parku.
Participativní rozpočet obecně funguje tak, že radnice vyčlení sumu, o níž si lidé sami rozhodnou, a maximální cenu jednoho projektu. Občané vymyslí, co by se jim líbilo, předloží projekty, o nichž obyvatelé města hlasují.
Přerod „věčných stěžovatelů“
Sami navrhovatelé dělají osvětu, aby získali podporovatele, podílejí se pak i na realizaci, které se u vítězných akcí ujímá město. To znamená, že úředníci se naučí pracovat s tím, co jim obyvatelé říkají, občané si zase osahají, jaké náležitosti musí mít životaschopný projekt. „Sdružují se také více do komunit, aktivně se ptají,“ dodává Hrbáč s tím, že neopominutelným přínosem je i překlopení některých „věčných stěžovatelů“ na zdatné navrhovatele.
Ve světě jde o běžný nástroj, který posiluje sounáležitost mezi politickou reprezentací s úřady na jedné straně a občany na straně druhé. Lidé cítí, že nejsou jen občasnými voliči, kteří v mezičase nikoho nezajímají. V Česku se trend rodil pomaličku; v roce 2012 byli jen čtyři pionýři, kteří na tak těsný kontakt s voliči našli odvahu – Nelahozeves, Pržno, Příbor a Třanovice. Od té doby se osmělují další a další; unikátní postavení mezi nimi má Brno, protože jako první dokázalo, že to jde i ve velkém měřítku. Jihomoravská metropole byla prvním statutárním městem s participativním rozpočtem na úrovni celku, nikoli v městských částech.
V Brně byla nejvyšší i celková suma vydělená do vůle občanů – 20 milionů. Běžně se odlupuje částka mezi jedním až zhruba 6 miliony. Protože obce i lidé se většinou teprve učí, jak se sdílenou pravomocí a zodpovědností nakládat, zároveň u menších vsí představuje jeden milion poměrově štědřejší částku než 20 milionů u krajského města. Vyjádřeno podílem vůči celkovému rozpočtu: starostové, kteří se do toho pustili, uvolňují zhruba od setiny procenta po tři.
Na Praze 5 po iniciační dobré zkušenosti vyčleněnou částku ztrojnásobili. Teď jsou na 15 milionech ročně, přičemž na jednu akci mohou jít až tři miliony – další navyšování neplánují, protože tři ročníky ukázaly, že takový obnos prozatím odpovídá objemu zájmu občanů. „Zájem lidí roste, což je nejlépe vidět na počtu zaslaných návrhů. V prvním ročníku jich bylo sedmnáct, ve druhém již sedmasedmdesát. Během hlasování si sami navrhovatelé organizují ‚kampaň‘ a získávají pro své návrhy podporovatele,“ sdělila LN Markéta Drešlová, mluvčí starosty Prahy 5 Daniela Mazura (Piráti). Aby tam návrh mohl postoupit do plebiscitu, potřebuje alespoň šest signatářů. Na pětce „z vůle lidu“ přibyly třeba nádoby s posypovým materiálem v oblasti Farkáně, kde to v zimě klouže, na Trnkově náměstí pokryly dlažbu obří deskové hry, třeba Člověče, nezlob se, chystá se obnova vinice svaté Kristýny.
Největším úskalím participativního rozpočtu je, aby si v něm pořád dokola neprosazovala svoji investiční vizi úzká skupina obyvatel, protože je aktivnější a soudržnější než ty zbylé. Nebo v horším případě, aby se nestal VIP klubem klientelismu. Na obojí je jediný protijed: čím víc obyvatel se stará, tím je nástroj efektivnější.
„Hodně se na tom ukazuje, jak je život na panelových sídlištích anonymní. Když je nějaký projekt navržený tam, má většinou jen malý počet hlasů. Naopak ve vilové čtvrti, kde se lidé zpravidla hodně znají, se dokážou semknout a jít hlasovat,“ shrnul místostarosta Semil Tomáš Sábl (Volba pro Semily). K všelidovému rozhodnutí tu už od roku 2015 nechávají milion, jenž odpovídá asi 3 procentům výdajů. Už takhle vznikl třeba dřevěný altán s udírnou, kde si může kdokoli připravit voňavého pstruha či kus uzeného.
V podkrkonošském městě potřebují ještě odbourat nepoměr mezi počtem přihlašovaných nápadů, jichž jsou desítky, a hlasujícími. „Loni se zúčastnilo 9 procent oprávněných voličů, což je sice dvojnásobný nárůst oproti předchozímu roku, ale stále nijak výrazné,“ dodal Sábl. Entuziasmus nejspíš oslabuje to, že hlasovat se v Semilech musí fyzicky na úřadě či pomocí ověřené elektronické identity. Radnice však nechce vypustit rozhodnutí o části veřejných výdajů do anonymní džungle hlasování po internetu.
Úskalí ubíhajícího času
Středočeská Příbram patří naopak k nováčkům, instrument si tam loni osahali poprvé, vydělili na něj milion. Nápor zájmu byl nečekaný, o rok později trochu ochladl. „Pokles přičítáme především skutečnosti, že dosud nebyly dokončené dva ze tří loňských návrhů,“ uvedl starosta Jan Konvalinka (ANO). To je druhá velká nástraha – občané si vždycky neuvědomují, že jejich nápad nejde udělat přes noc, vyžaduje třeba změnu územního plánu, vypsání tendru, či dokonce odkup pozemků od jiných majitelů. Příbramští jsou mimochodem dle výsledků hlasování kolařský mininárod: dva ze tří projektů se týkají cyklistické infrastruktury.
Participativní rozpočtování se narodilo v roce 1989 v brazilském městě Porto Alegre jako součást sociálně ozdravných reforem. Světová banka k tomu zpracovala případovou studii, v níž upozornila, že podobné projekty mohou pokulhávat ze dvou důvodů: nezapojí se dost lidí z nejméně majetných vrstev a nezapojí se dost mladých. Obojí je nutné odbourat, aby instrument plnil to, proč byl vymyšlený, tedy posiloval příchylnost a sounáležitost k demokratickému zřízení.
Ve středočeské vsi Husinec-Řež, kde se do akce letos pustili prvně se sto tisíci korunami, to zkusili vyřešit tím, že umožnili hlasování už šestnáctiletým obyvatelům. „Chtěli jsme i mladé lidi zapojit do záležitostí obce, dát jim reálnější možnost něco ovlivnit,“ řekla starostka Veronika Kristová (Společně pro Husinec a Řež). Z prvního ročníku vzešla poptávka po stromové aleji s lavičkami na frekventované ulici. Počítá se s tím, že výsadba samotná bude také komunitní akcí, kde stromky vloží do hlíny místní rodiny a stanou se jejich patrony.
