‚Bylo to na umření a bylo mi děsně.‘ Deníky malíře Josefa Jíry jsou výmluvným svědectvím

Kdyby se malíř Josef Jíra dožil svých devadesátin, musel by uznat, že jeho kulatiny pojala Oblastní galerie Liberec mimořádně. K expozici Divadlo světa, shrnující všechna umělcova výtvarná období, v nichž se promítla řada vážných společenských i osobních témat, vydala galerie originální publikaci Život bez rukávů. Jedná se o deník Josefa Jíry, který si umělec psal a kreslil během svého tříměsíčního pobytu v protialkoholní léčebně u Apolináře v Praze.

Název stejně jako předmluva pochází od malířova přítele Bohumila Hrabala, ten se také o přepsání zápisků zasloužil. Samizdatové vydání čekalo na zveřejnění do letošního roku. Kurátorka Jírovy liberecké expozice Zuzana Štěpanovičová iniciovala využití umělcova deníku jako průvodní publikace k výstavě. „Měli jsme velké štěstí, že jsme mohli porovnat originální deník psaný Josefem Jírou, který nám laskavě zapůjčila rodina, se samizdatem. V textu jsme našli několik drobných odchylek odpovídajících spíše úpravě pana Hrabala,“ vysvětluje Štěpanovičová.

Přátelství spisovatele s malířem Jírou bylo hluboké, spojoval je nejen vztah k umění, ale také podobný osud. Spočíval v nesouhlasu s režimem i s hledáním útěchy v alkoholu. Publikaci proto vhodně doplňuje studie o vztahu obou umělců.

Na otázku, proč se přece jen Hrabal ujal úmorného přepisování, Zuzana Štěpanovičová odpovídá: „Jsem si jistá, že Bohumil Hrabal oceňoval i značnou literární úroveň textu, zcela jistě se mu líbil Jírův způsob psaní, jeho smysl pro humor i pohled na běžného člověka. Sám sebe označil Hrabal za zapisovatele života a Jírův deník má velmi podobný charakter.“

Jíra bojoval s alkoholem podobně jako s jinými běsy, kterými člověk může být zmítán a které se snažil zachytit na svých plátnech. K jejich ztvárnění si vytvořil osobitý malířský styl, vybíral ponuré odstíny v kombinaci se zářivými barevnými akcenty. Stejně svérázně se pokusil zdolat i sebezničující závislost. Na vlastní žádost nastoupil 2. prosince 1970 do ústavu, jehož ponižující léčebné metody vykazovaly značnou úspěšnost. Sžíravé abstinenční stavy mu pomáhalo překonat psaní deníku. Umělec si zaznamenával den po dni, pravdivě, se vší syrovostí a tíživostí: „Právě jsem dodělal rajon. Je to minutovka, co můžu něco napsat. Včera v noci mě chytil kolábr – bylo to na umření a bylo mi děsně – chtělo se mi v tu chvíli vypít aspoň pulitránek červenýho. To bylo prvně – už to snad je za námi. Tydle 3 dny jsem měl dost špatný depresivní. Už bych si tu chtěl něco nakreslit, ale ještě na to není čas. Sedím moment na chodbě vedle – čekám na čas s handrou a tak se šťourám v nose – asi holubi.“

Zmíněné vydání Jírova deníku je na rozdíl od samizdatového doplněno větším počtem autorských kreseb. Malíř několika lehkými tahy vystihl jak atmosféru v léčebně, tak podobu a charakterové rysy spolupacientů. Život bez rukávů obohatil liberecký grafik Roman Karpaš o skeny z původního deníku a o reprodukce obrazů Josefa Jíry.