Podle něj jsem se tedy narodil jako pravnuk. Měl jsem ještě jednu žijící prababičku. Po jejím odchodu se ze mě stal vnuk. Pak samozřejmě syn, otec a nyní jsem na stupínku dědečka. Kolik bude dalších postupů, si nedovolím odhadnout. Horko těžko to myslím dotáhnu na pradědečka.
Každá rodina by si měla vést nějakou kroniku, takový strom života, aby člověk znal své kořeny. U nás se to bohužel nedělalo. Jistě vím jedině o svém prvním předku. Nemyslím tím Adama, ale praotce Čecha. Když při své pouti dorazil s družinou na památný Říp a řekl, že zde definitivně končí, všichni mu nadšeně aplaudovali: Čech, urá!!!
Většina mých dalších předků je mi utajena. Jeden můj prapradědeček byl venkovský učitel a písmák. Po něm jsem zřejmě zdědil potřebu něco sepisovat. Další měl postupně tři manželky a celkem 27 dětí. Nerozváděl se, ale byl universální vdovec. Po něm nejsem. Já letos oslavím stříbrný rozvod a děti mám dvě a to mi bohatě stačí. Je zajímavé, že se dříve rodinné vzpomínky vztahovaly spíše na jejich mužské členy. To už dnes neplatí. Je doba plné emancipace a ženy už jsou na všech postech, i těch nejvyšších.
Na stupínku pravnuka jsem byl pouze do svých tří let. Na jedinou žijící prababičku Rozárku si pamatuji jen matně. Zřejmě trpěla Alzheimerovou chorobou, o které se tenkrát ještě nevědělo, a tak se o prababičce říkalo, že jenom malinko blbne. Bydlela s naší rodinou na Vinohradech a často někam odcházela. Na policejních stanicích, kde se ocitala, když byla nacházena na nejroztodivnějších místech, tvrdila, že jde za dcerou Růžou. I když šla vlastně od ní. Můj otec, tedy její vnuk ji dal to taštičky papírek s adresou. Policisté ji tak mohli deportovat zpátky k rodině a ona se mohla opět po čase vydat na svou pouť. Je zajímavé, že ji našli vždy v jiných pražských čtvrtích. Jednou strávila několik dní u jedněch důvěřivých, avšak zcela cizích lidí, když k nim přišla a tvrdila, že k nim zcela nepochybně patří. Pak si vzpomněla na dceru Růžu a šla o dům dál. Po jejím skonu jsem postoupil na vnuka.
Měl jsem žijícího dědu Karla, otce mé matky, a babičku Růžu, matku mého otce. Za dědou jsem jezdil do Třeboně. Po večerech jsme spolu pili pivo a on mi vyprávěl své zážitky. Za první světové války byl v ruských legiích. Při jedné bitvě tam byl raněn a zůstal na bojišti v bezvědomí skoro dva dny. Legie odtáhly a dědu tam nechaly. Zůstal ležet pod nějakým povozem, a tak si ho nikdo nevšiml. Probral se až v okamžiku, kdy mu ruští mužíci, kteří ho našli, stahovali boty. Když zjistili, že je naživu, zase ho obuli, ujali se ho a uzdravili. Pak se vydal po železnici směrem na východ. Došel na jedno nádraží a tam byla jeho jednotka. Náhoda? Osud? Spíše štěstí – pro toho, kdo to právě čte. Kdyby se domů děda nevrátil, musel bych toto psát v azbuce.
Daleko více jsem si užil s babičkou Růžou. Zbožňovala mě a vychovávala. Mohl jsem se jí se vším svěřovat. Původně byla vyšívačka monogramů a ozdob na dámské prádlo, kapesníčky a takové tyhle věci. Tenkrát se dávaly iniciály na všechno. Byla drobná živnostnice a zaměstnávala jednu šičku. Po roce 1948 se tak stala nepřítelkyní socialistického lidu a byl ji odepřen důchod, byť si na něj celý život spořila. Tak si ji její syn, můj otec, nechal do její smrti u sebe. Byla vynikající kuchařka a cukrářka. Její kremrole a karbanátky byly proslavené v celé rodině. Jako dítě jsem ji sledoval a pomáhal při domácích pracích. To se mi později hodilo v manželství. Uměl jsem vařit, prát, žehlit i zašívat. Marně jsem žádal manželku, aby mi nepřidělávala práci a když si na gauči stříhá nehty na nohou, ať si sundá ponožky. Pak jsem dospěl k názoru, že nejlepší na svatbě je rozvod. Teď už jsem na to, co bylo v manželství špatné, zapomněl a na to dobré si již nemohu vzpomenout.
Nyní jsem již rodinným nestorem. Na stará kolena jsem si pořídil nová játra a o dvacet let mladší přítelkyni. Je to sestřička z hospice. Zařízení, kam odcházejí lidé už jen zemřít. Obklopena umírajícími jí připadám stále perspektivní. Jí se líbí starší a silní, mně mladší a štíhlé. Tvoříme tak vcelku harmonický pár. Škoda jen, že není ještě o deset let mladší. Mohl bych se na rodinném žebříčku vrátit zpět na stupínek otec.

Daniel Čechura

Daniel Čechura je zubní lékař ve výslužbě a autor povídek ze života, které vydává v květnu 2017 ve sbírce Čeho se bojí zubař. Narodil se v Praze, vyrůstal na Žizkově. V Kutnohorsku, jeho oblíbeném kraji, tvořili nejlepší čeští spisovatelé, mj. Jaroslav Vrchlický, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský a nyní také sám Daniel Čechura. V roce 2009 vydal knížku pro děti Pohádkov, v současnosti připravuje k vydání její volné pokračování s názvem Školákov. Na podzim 2016 založil se synem rodinnou společnost Pohádkov s.r.o. a Galerii Pohádkov. Více informací naleznete na stránkách www.pohadkov.com.

Související knihy

Čechura, Daniel

Pohádkov s.r.o., 2017

Čechura, Daniel

Agentura KRIGL, 2009