Není tomu tak dávno, co jsem zavzpomínala na své malinké, ale tím vzácnější dědictví po babičce, na obyčejnou kameninovou keramiku. Stále ji používám a jsem na ni tak opatrná, že ji nikde nevystavuji, aby ani náhodou při přepravě nedošlo k nehodě. Nyní jsem byla požádána o další „stánek pro radost“ s tématem staré kuchyně. Bude to konec devatenáctého století až k první republice a spíše muzeální kousky jsou vřele vítány.
Co s tím? Až tak staré věci nevlastním, jen dětský porcelán z biedermaieru, ale tak trochu drze tvrdím, že mnohé předměty denní potřeby se léta kopírovaly a také se stále dokola rozbíjely, takže ty nejobyčejnější kameniny a hliněná keramika jsou dnes velice cenné, pokud se při používání dochovaly aspoň padesát nebo sedmdesát let.
Žiji v pohraničí a do vysídlených domů sem přicházeli často prostí lidé, kteří si uměli vážit každé maličkosti. Proto se i zde mohly dochovat předměty z časů „před.“ Opakovaně jsem se setkala s keramikou vzhledově hodně obyčejnou, někdy trochu neforemnou. Očividně byl skoro každý kus originál. Je šedá, s modrým zdobením, tedy linkami a velmi stylizovaným květinovým dekorem. Pravda, občas docela odfláknutým.
Zaujalo mne, že se na bleším trhu nebo v inzerátech objevuje elegantněji provedená miska, džbán, hrnec, korbel nebo krajáč tohoto typu. Při jedné pracovní návštěvě mne zaujaly vystavené velké džbány po prababičce, takže jsem využila příležitosti a nechala si vyprávět, co klient o historii předmětů, na které byl velmi hrdý, všechno ví. Moc toho nebylo, jen přibližná datace.
Ne, nespojuji profesní a zájmovou stránku, takže nezkouším získat, co vidím. Překonám veškeré škubání a věnuji se tomu, proč jsem přišla. Rozhovor poslouží jen k uvolnění atmosféry a lidé naopak bývají rádi, že pochválím a ocením, čeho si sami váží.
Ta řada památek na prababičku, která měla kameninové džbány ve svém domě a nešla do odsunu, mne podnítila k číhání na podobnou památku. Pokud patří do výstavy pro radost věci minulé, patří tam i to, co se tu používalo nebo převzalo po Němcích. Trvalo sotva půl roku od předsevzetí a svůj artefakt jsem získala. Je přesně takový, jaký jsem chtěla, ručně dělaný, krapet odbytý při zdobení kobaltem, neznačený.
Když tu není značka řemeslníka nebo továrny, jde o kus, dělaný v nějaké manufaktuře. Nač se zdržovat značkou, když se může brzy rozbít? Je lepší místo toho udělat kus dalšího a rychle s tím na trh. Pokud tedy jde o manufakturu, malou dílnu s několika zaměstnanci, bude to z doby nejdéle první republiky a navíc, čas výskytu u nás je jasně omezený koncem války. Potom už se dovoz na trhy stoprocentně nekonal.
Požádala jsem své okolí a také lidi znalé o další střípky. To, co jsem odhadla, se mi v mnohém potvrdilo, jen jsem se mýlila v odhadu, že tu někde na Chebsku mohl být zdroj, menší dílna. Kdepak!
Vážení přátelé, to co jsem konečně získala, je tzv. Westerwalde Steinzug, tedy Westerwaldská keramika, která se dodnes vyrábí jak v továrnách, tak v malých dílnách jižního Německa. Jde o typickou selskou keramiku pro denní použití, o levnou a snadno dostupnou záležitost pro všechny vrstvy obyvatelstva. Věřte či nikoliv, vyrábí se už od šestnáctého století a rozvážela se po trzích do značných dálek. Nejméně všude, kde se mluvilo německy, abych byla přesná. Tady poblíž žádná dílna nebyla.
Ani dnes ji lidé nekupují pouze pro parádu nebo z nostalgie. Kamenina má skvělé vlastnosti a jak mi napsala spřízněná duše z druhé strany hranic, nakládané okurky z takového džbánu jsou prostě to nejlepší, co zná.
Naši předci, kteří sem přišli z jakéhokoliv venkova, od Banátu po Slovensko a dál, dokázali ocenit kvalitu materiálu a používali ho dál. Dokonce i stažený drátkem jsem jeden už viděla, tak hospodární zdejší lidé (jakéhokoliv původu) byli.
Můj džbán je neznačený, naprasklý, přesto pamatuje mnoho desetiletí – a také trochu vypráví. O tom, co je v životě obyčejných lidí podstatné, ta každodenní práce a starost o chleba, šetrnost, úcta k práci jiných. Možná i soucit s těmi, kdo museli odejít – znám vyprávění o tom, jak se po známých z druhé strany časem přenášely přes hranice rady, nač je to či ono, co noví obyvatelé jejich příbytku mohou využít. Věděli, kdo přišel do jejich domu a že jde o rodiny podobné té jejich. Zvláště po několika letech, kdy byl už leckdo rád, že odtud odešel.
Jeho protějškem v mém stánku bude „obyčejný“ velký hrnek, kdysi bílý, s dvojím modrým proužkem, odněkud ze středních Čech. Netroufám si určit, o kolik je tenhle (také kameninový) kousek starší, ale úctyhodnými pamětníky jsou oba, nejméně sedmdesátiletými. Pokud potkáte nějaké jejich mladší příbuzné na cestách nebo současných trzích, můžete si sami ověřit, proč byly a stále jsou tak praktické a ceněné.
