Právě teď vrcholí festival Ilustrace v trafice, odehrávající se v příhodně nazvané letenské Artrafice. Víc než tucet mladých autorů na popředí současných trendů v ilustraci vystavuje svá díla v pestré doprovodné výstavě. Kromě nich se může návštěvník těšit na řadu rozličných workshopů, přednášek a koncertů.
Tato nesourodá směs programu, kterou festival nabízí, je jeho největší silou – každý návštěvník si najde něco svého, ať už půjde o zkoušení si linorytu s tvůrcem komiksů a majitelem Artrafiky Filipem Zatloukalem, kaligrafické kreslení s Barborou Žižkovou či malování na živé tělo. Různorodost aktivit, společně s prostory galerie jako takovými (Artrafika je pohodlně uhnízděna ve sklepě starého secesního domu), musí člověku chtě nechtě připomenout slavný newyorkský Club 57, v němž se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let probouzeli umělci typu Keitha Haringa a Jeana-Michela Basquiata, či starší kabaretní scénu ze začátku dvacátého století. Samozřejmě, kulisy, doba i atmosféra se od sebe zásadně liší, avšak podkladová myšlenka je stále stejná.
Tou je vytvořit sídlo umění překračující jakýkoliv jediný žánr, most mezi směry a technikami tvorby. Komunita byla důležitá pro kabaret i americké kluby a významnou roli hraje i pro Artrafiku. Právě proto nejde jen o výstavní galerii, ale i o místo, kam se člověk může přijít občerstvit a kde si může sám zkusit něco vytvořit. Zatímco mnoho tradičnějších institucí působí staticky a usedle, Artrafika si žije svým vlastním životem. Zaměření na počínající autory má také své kouzlo – nikdo neví, kdo z nich se jednoho dne stane známým a prorazí na širší umělecký trh. Konec konců, když Keith Haring nasprejoval svoje první improvizované dílo na zdi Clubu 57, také nikoho ani nenapadlo, že jeho jméno bude jednoho dne znát celý svět.
Níže přinášíme krátké rozhovory s několika vybranými umělci, vystavujícími v rámci festivalu.
Kamila Pokorná
Jak jste se stala ilustrátorkou?
K ilustraci jsem se dostala díky Střední škole umění a designu v Brně, studovala jsem tam přímo obor ilustrace. Zhruba v té době jsem začala vytvářet své první pastelové kresby. Ty již byly v podstatě ilustracemi, měla jsem přirozenou tendenci tvořit v sériích a návaznostech, až se z toho vyvinul příběh. Moje výtvarné počiny tehdy ještě neměly žádnou tištěnou formu a text byl napsaný prostě tužkou na papír, případně zůstával pouze v mojí hlavě. Díky škole jsem získala příležitost ilustrovat knihu jinému autorovi. Bavilo mě to a chtěla jsem pokračovat studiem na vysoké škole, což se povedlo.
Odkud čerpáte inspiraci pro svá snová díla?
Sama v sobě. Moje autorská kniha, která je vystavená v Artrafice, je postavená na atmosféře, proudění emocí, metaforách. Použitá pastelová technika pak ještě víc podtrhuje náladu příběhu.
Ve zmiňované knize Až roztaje sníh, skočím, doplňujete svou ilustraci úryvky z různých děl, například Malého prince. Podle čeho jste je vybírala?
Jde o mé oblíbené knihy, které jsem četla, když jsem začínala vymýšlet svou vlastní knihu. Netroufla jsem si použít své vlastní texty, protože jsem nechtěla odhalit až příliš. Když jsem ale například četla Rackaod R. D. Bacha, měla jsem pocit, že text plně koresponduje s motivy v mé knize a pomůže tak čtenářům k lepší čitelnosti příběhu a prohloubení atmosféry. Překvapilo mě, jak velké souvislosti jsem při čtení vnímala. Vybrané úryvky jsem v podstatě vytrhla z původního kontextu a umístila je mezi kresby, čímž kniha získala další rozměr. Doufám, že by to původní autory příliš nepohoršilo.
Filip Zatloukal
Proč se věnujete právě ilustraci?
Dostal jsem se k ní skrze svoje počátky ve psaní, chtěl jsem své příběhy zároveň nějak ztvárnit. Později jsem ale od psaní postupně upouštěl a věnoval se hlavně oné vizualitě. Tím jsem se dostal ke komiksu, kde se snoubí jak příběh, tak kresba.
Komiks tvoří nejvýznamnější část vaší tvorby. Domníváte se, že je pro příběh důležité, aby byl doprovázen obrazem?
Není to vždy nutné, ale myslím si, že i dospělý čtenář si zaslouží kvalitní sazbu a propracované grafické zpracování, které mi u mnohých knih chybí.
Na výstavě spojené s festivalem Ilustrace v trafice vystavujete mimo jiné i díla vytvořená technikou experimentální suché jehly do plastové desky. O co přesně se jedná?
Našel jsem kus nějaké reklamní desky z plastu a pomocí ostré kovové jehly jsem do ní vyryl cílový motiv. Následně jsem do těchto rýh rukou zatřel barvu a zmiňovaný motiv poté pomocí tlaku na vinařském lisu otiskl na papír. Pro tento experiment jsem tedy použil poměrně běžné věci a pokusil se s jejich pomocí vytvořit uhlazenou grafiku.
Mariana Tutschová
Co vás přivedlo k ilustraci? Proč zrovna tahle forma umění, a ne nějaká jiná?
Studovala jsem na Fakultě umění a designu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v ateliéru, který se hodně zaměřoval na ilustraci. Ovlivnilo mě prostředí i lidé, kteří se kolem mě pohybovali. Člověk získal pocit, že to jinou než ilustrativní formou nejde, jak to bylo všude kolem něj… Kreslení mě bavilo vždycky, ale jak jsem zjistila na škole, moc jsem v něm oproti ostatním umělcům nevynikala. Mám vždy problém začít a obavy, že svou práci zkazím. Stále s tím ovšem pracuji a snažím se zdokonalovat.
Jaký měly tyto pocity vliv na práci na vašich ilustrovaných autorských knihách, například na Levou zadní, kterou vystavujete na Festivalu ilustrace?
Nejvíce to asi ovlivnilo čas vzniku knih. Když už jsem se totiž odvážila začít kreslit, stávalo se, že jsem to opravdu zkazila a pak jsem se musela odvažovat začít znovu, což zabralo nějaký čas. V jiném případě jsem se spokojila s první variantou kresby a tu použila do Levou zadní. Postupem času jsem si však uvědomila, že to dokážu nakreslit lépe a že musím vytvořit další verzi knihy.
Jak vlastně vznikl koncept této knihy, zaměřující se na idiomy osvětlované skrze příběh o zvířátkách?
Myšlenka se zrodila, když jsem zjistila, že mi synovec s neteří nerozumí při používání běžných ustálených slovních spojení. V té době jim bylo pět, šest let. Dlouho jsem přemýšlela, jakou hravou formou jim to vysvětlit, až mě napadl příběh o králíkovi. Nesmyslné idiomy se objevují v pohádce a jsou následně vysvětlovány. S tím pomáhají vtipné doslovné kresby králíka v odpovídající situaci – například u idiomu ‚vrtat hlavou‘ je králík se šroubem v hlavě a podobně. Hlavní hrdina samotný je můj králík Lancelot, kterému všichni říkali Bobeš.
Hanka Sedláček
Jak jste se dostala k ilustraci?
Kreslím už od dětství. Kresba nebo ilustrace je dobrý způsob, jak se přiblížit věcem, vstoupíš do takového stavu vnímání světa, kdy existuje jenom ta věc a ty vidíš všechny detaily. Jestli je pak zobrazíš, je tvoje rozhodnutí. Je to jako meditace v souladu se světem.
V Artrafice vystavujete dílo Po snídani, výběr z dlouhé série jednoduchých ilustrací vašich každodenních snídaní z různých míst. Co vás vedlo k tomuto časosběrnému přístupu?
Vzniklo to z jednoho určitého momentu, ale všeobecně se mi strašně líbí, jak vypadají stoly, když už je všechno snězeno a panuje chaos po jídle. Snídaně je moje nejoblíbenější část dne, má v sobě určitý příslib… A tak se tyhle dvě věci spojily dohromady a vznikl tento projekt.
Vynechala jste někdy kresbu, nebo opravdu máte jednu pro každý den z pěti let, během kterých jste vytvořila celý tento cyklus?
Občas ráno spěchám, a tak nemám obrázky pro úplně každou snídani, co jsem za tu dobu snědla. Ačkoliv jsou někdy poměrně jednoduché, zabere to čas a energii dosáhnout toho momentu, kdy se odpojíš od každodenních nutností světa.
