Dne 17. prosince 2018 jsem v článku Soudní pingpong nejen v kauze Nečesaný psal o rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. prosince 2018, jenž byl šestým v řadě zproštění v kauze podnikatelky a dvou úředníků ministerstva zahraničí. Šťastní obžalovaní obdrželi písemné vyhotovení rozsudku až 19. srpna 2019 a tím mohla skončit nepříjemná část jejich život, odstartovaná sdělením obvinění v březnu 2011. Mohla skončit, ale neskončila, protože zatvrzelý státní zástupce Jan Lelek se znova odvolal a věcí se bude muset znova zabývat Městský soud v Praze. Pro obžalované, pro které je mnohaleté soudní řízení finanční pohromou, to je zpráva přímo zdrcující.

V řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 se postupně vystřídaly tři senáty. Bez ohledu na různé závady, jež jim vyčítal odvolací soud, je nepřehlédnutelná stabilita názoru soudců 1. stupně na otázku viny. Střídání senátů nepřineslo v tomto ohledu změnu, ač v jiných případech se stává, že nástupnický senát zaujme ve věci odlišný postoj. Proti soudržnosti rozhodování tří senátů stojí žalobce Jan Lelek jako jednotlivec, jenž se nehodlá vzdát své pravdy. Opakovaně nalézá oporu v senátu Jaroslavy Liškové, jehož členkou je „poslední Havlova soudkyně“ Eva Burianová. Tento senát si i v minulosti rád zahrál pingpong s nižším soudem, ale v jiných případech, o nichž vím, jedna změna senátu na vnucení vůle soudu 1. stupně stačila. Šest rozhodnutí státního zástupce v neprospěch obžalovaných lze považovat za pohrdání úsudkem soudců, v případě odvolacího senátu by vyhovění jeho odvolání mohlo být projevem podjatosti proti obžalovaným.

Žalovanou trestnou činností měla vzniknout škoda 1,4 mil. Kč. Podle stanoviska ministerstva se žalovaný trestný čin nestal a ministerstvo nenárokuje náhradu škody. Náklady na mnohaleté soudní řízení jistě nejsou malé, jdou z kapes daňových poplatníků a vyvolávají otázku po ekonomické efektivitě počínání žalobce a odvolacího soudu.

Obecně tento případ vyvolává otázku, zda by možnosti odvolacího soudu hrát pingpong se soudem 1. stupně neměly být omezeny zákonem. Odebrání věci po třech sporných zprošťujících rozsudcích by mělo být hranicí únosnosti. Čtvrtý zprošťující rozsudek, vydaný novým senátem, by měl být konečným rozhodnutím.