Je Východ queer?

Berlínské Schwules Museum (v českém překladu Homosexuální muzeum) připravilo na léto výstavu Queer Archives Institut představující projekt polského umělce Karola Radziszewského. Ten zde prezentuje svůj dlouhodobý výzkum věnovaný dějinám a obrazům homosexuality ve střední a východní Evropě, v rámci nějž zároveň experimentuje s médiem archivu. Výstava ponoukla rumunskou historičku umění Valentinu Iancu, aby se k projektu jednak vyjádřila v recenzi a jednak se zamyslela nad otázkou, jakým způsobem se queer kultura v prostředí východní Evropy prezentuje a zda nemarginalizuje jiné než mužské homosexuální projevy.

Karol Radziszewski, Afterimages, záběr z videa, 2018.

Je Východ queer?

S Karolem Radziszewskim jsem se seznámila loni během konference na téma queer kultury ve východní Evropě, kterou organizovalo berlínské Literarisches Colloquium. Na této události se sešli spisovatelé a spisovatelky, překladatelé a překladatelky a další profesionálové a profesionálky působící v oblasti queer literatury, již jsou izolováni na imaginární periferii „východní Evropy“. V průběhu konference jsem zažívala intenzivní pocit vyčerpání – kulturní Východ je konzervativní, uzavřeně fungující svět, který sám sebe činí ještě marginálnějším, a to tím, že se zaměřuje na queer kulturu odpovídající modernistickému návratu k homosexuální touze, jež je záležitostí výhradně bílých a výhradně cissexuálů. Nemohla jsem si nevšimnout, že byl v průběhu konference pojem queer užíván ve vztahu k depolitizovaným významům – ve značně omezeném smyslu jako zastřešující pojem pro LGBT literaturu, nebo lépe řečeno pro literaturu, jejímž námětem je mužská homosexualita. Podle mého názoru je však povinností každé kultury, která se definuje s ohledem na teoretické pole rozšířené pojmem „queer“, vyvažovat dominanci maskulinity v rámci kulturního diskurzu. Zúžit politickou jinakost queer lidí na zkušenost bílých homosexuálů je jedna z prvních norem, která způsobuje napětí v rámci marginalizované queer komunity, jež je z definice kolektivní a neindividualistická.

O své frustraci plynoucí z limitů vytvořených v kulturní oblasti na základě nové normativnosti jsem mluvila s umělcem Karolem Radziszewskim, který byl pozván, aby na konferenci představil svou tvorbu. Zjistili jsme, že sdílíme nejen stejnou frustraci, ale také touhu po identifikaci či vytvoření otevřených queer kontextů. Karol mi tehdy řekl: „Nejsem si jistý, zda sám sebe mohu definovat jako queer umělce. Několikrát se mi stalo, že když jsem na konferenci hovořil o queer archivech, tak jsem byl osočen z toho, že jsem cis, muž a gay, a je pravda, že sám sebe považuji za muže a homosexuála. V mých projektech je přítomná perspektiva muže a gaye. Ve své umělecké tvorbě se zabývám homosexuální mužskou touhou, ale ve své práci s archivy usiluji o větší otevřenost. Když jsem měl v roce 2005 ve své zemi výstavu na téma mužské homosexuality, tak mě všichni začali nálepkovat jako gay umělce. Ve stejném roce jsem také začal vést magazín DIK Fagazine. Chvíli mi trvalo, než jsem začal uvažovat z širší perspektivy – měl jsem za to, že se jedná o širší perspektivu, neboť jsem se zabýval maskulinitou v postsovětských zemích. Takže šlo nejen o homosexuály, ale také o utváření identity heterosexuálních mužů na Východě. Dělal jsem rozhovory s heterosexuálními umělci o všech možných tématech vyjma jejich tvorby: o feminismu, módě nebo kosmetice. Tak nějak jsem se pokoušel infiltrovat místní heterosexuální kulturu. Ale všechno se to týkalo mužů. Možná v tom, co jsem od nich požadoval, byl trochu feministický přístup, ale pořád se jednalo o muže. To je také tématem zinu, který teď vytvářím: zamyšlení nad pérem. Ne tak úplně homosexuálním pérem, ale pořád pérem. Před dvěma lety jsem se rozhodl založit Queer Archives Institute (Institut queer archivů) na základě svých předchozích zkušeností, a také protože jsem chtěl být otevřenější. Byl jsem si vědom toho, že když používám slovo queer, tak musím dělat něco otevřenějšího, zaměřit se i na další témata než jen na mužskou homosexualitu.“

Shodli jsme se, že souřadnice queer kultury jsou vymezeny na základě specifické kauzality, ze které vychází, a je tudíž zcela zásadní být otevřený vůči jinakosti, neustále zpochybňovat stávající hranice a pravidelně dekonstruovat privilegia. Tzv. Východ, což je v mnoha ohledech prázdný koncept, představuje nálepku, skrze níž Západ označuje Evropu, která se odlišuje – která je traumatizovaná, konzervativní a v jistém smyslu nevzdělaná. Železná opona, která nás během půl století největšího rozmachu populární kultury ukrývala před zraky Západu, je v prvé řadě nálepka a až poté identita vycházející z utvrzení vzájemných odlišností. Západní představa Východu je konstruována jako výlučně evropské rozdělení, což je nám předkládáno již nadefinované a jasně vymezené jako přirozený celek identity. V umělecké tvorbě Karola Radziszewski je pak přítomen návrh možného úniku z východního odcizení do globální sítě periferií.

DIK Fagazine, č. 11, 2017. Foto: Karol Radziszewski

Zpátky k tématu konferencí – o rok později, respektive přesně před měsícem, jsem Karola znovu potkala na jiné konferenci. Tentokrát se jednalo o setkání zaměřené na queer kulturu v globálním měřítku, neboť konference ALMS představuje významnou mezinárodní událost zaměřenou na výzkum sbírek, archivace, historizace a muzealizace queer kultury. Šestý ročník této konference se uskutečnil na konci června v Berlíně a hlavním pořadatelem byl Haus der Kulturen der Welt (Dům světových kultur), který konferenci organizoval společně s Magnus-Hirschfeld-Gesellschaft a Feministisches Archiv. Význačnost konference ALMS spočívá v tom, že rozpoznává politickou různorodost, již queer kultura vždy implikuje. Vysoký počet účastníků a účastnic konference pak umožnil artikulovat globální pohled na metody historizace queer kultury a uspěl ve vytvoření iluze diverzity. Konference pro mě osobně splnila úlohu školení, neboť přítomnost 400 odborníků a odbornic z celého světa, kteří se zabývají stejným tématem jako já, mi umožnila přehodnotit vlastní metody, přístupy a zejména kulturní hranice. Začala jsem si v tomto globálním rámci všímat absence jakéhokoli pokusu o globalizaci kultury. Navíc v rámci tohoto „širokého“ rámce zanikají prekarizované iniciativy v doposud homofobních regionech, které se ztrácí kvůli silnějším institucionalizovaným hlasům určujícím diskurz. Podobně jako v jiných oblastech i zde převládá západní diskurz a odborné zaměření bývá redukováno na perspektivu bílých. Nepřítomnost queer lidí jiné barvy pleti v queer institucích globálního Severu je do očí bijící.

Skutečný queer prostor není bílý, naopak ­– je z definice intersekcionální. Kulturní konstrukce bílého queer prostoru nás utvrzuje v klišé, která utužují iluzi, že oblast queer kultury je převážně bílá, což z mého pohledu popírá pravdivost autentického queer diskurzu. Co je to za druh queer kultury, která nezahrnuje stanoviska více než poloviny světové populace? Kultura, a obzvlášť queer kultura, nemůže být převážně bílá. Je načase se ptát, zda prostor, kde spolu diskutují pouze bílí lidé, není prostorem, který reprodukuje logiku rasistického systému a činí některé z nás neviditelnými. „Být méně bílým znamená narušit bílé ticho a bílou solidaritu a neupřednostňovat pohodlí bílých lidí.“[1]

V průběhu konference jsem zaznamenala ještě jedno výrazné omezení, a to organizaci diskuzních panelů převážně na základě geografického rozmístění, bez hlubší provázanosti z hlediska metodologie, přístupů či probíraných témat. Přestože měly jednotlivé panely kreativní názvy, což evokovalo kurátorský přístup, rozřazení bylo učiněno na základě pohodlných a zdrženlivých kritérií. Jak by pak vypadala queer kritéria? Ze všeho nejdříve by bylo nutné proměnit logiku užívanou k vyvracení banálních asociací, jež utvrzují kulturní rozdíly, hranice a vzdálenosti. Soubor rozličných přístupů rozhodně nevytvoří koncept, ale spíše náhodné příbuznosti, které se jeví jako dílčí postoje zajaté ve svém vlastním kontextu. Organizátoři a organizátorky konference ALMS měli k dispozici nástroje, kterými mohli proměnit stávající mocenské vztahy, ale namísto toho se rozhodli je utvrdit. Nechci v žádném případě popírat kulturní možnosti rozdělení principálně vycházejícího z geografického ohraničení, pouze by mi přišla zajímavější skutečná otevřenost vůči zpochybňování queer příbuzností a dekonstrukci individualit, v čistě derridovském významu tohoto termínu.

Pohled do výstavy Queer Archives Institute ve Schwules Museum, 2019. Foto: Dorothea Tuch

Institut queer archivů (QAI)

QAI je umělecký projekt zaměřený na subjektivní archivaci queer historie – jedná se o institucionální fikci vytvořenou Karolem Radziszewskim v roce 2015. Instituce převedená do měřítka osobní praxe může na poli institucionalizované kultury působit subversivně a záměrně zde uvádím, že byla na osobní rovinu převedena, a nikoliv zredukována, neboť na základě předstírání komunity dochází k jejímu zviditelnění, aniž bychom spadli do pasti toho, že mluvíme za někoho jiného. Radziszewski však pracuje v reálných podmínkách a využívá při tom nástrojů historika, výzkumníka a archiváře. Ve svém projektu předvádí možnosti instituce, sám se stává institucí, čímž získává moc institucionalizovat svou vlastní praxi, a tím také příležitost k vystupování ve veřejném prostoru.

V polovině června otevřelo berlínské Schwules Museum výstavu Karol Radziszewski: Queer Archives Institut v rámci festivalu The Present is Not Enough. Performing Queer Histories and Future. Jádro výstavy tvoří umělcova kolekce gay magazínů a zinů převážně z východní Evropy, které představují pravděpodobně nejdůležitější kulturní produkci dokládající existenci homosexuality v tomto regionu. Tyto podstatné materiály jsou doplněny o další artefakty, jejichž hlavní úlohou je historizace homosexuality: malý kabinet kuriozit skládající se z fotografií, knih, brožur, dopisů a oblečení. Jedná se o předměty dokládající existenci homosexuálů, fragmenty nepsané historie, vzpomínky ohrožené zapomněním. Tvorba queer umělců a umělkyň se obvykle nachází na okraji zájmu – queer avantgarda jen výjimečně najde své místo mezi populárními tendencemi v současném umění. Umělecká tvorba Karola Radziszewského je přirozenou odezvou na pozici queer umělce, neboť on sám se stává institucí a samotná výstava uměleckým dílem. Jeho umění je objektově orientované a pracuje téměř výhradně s fragmenty. Záměrem ale není nahradit profesionální přístupy, ze kterých si vypůjčuje své pracovní metody, spíše si je osvojovat na základě vlastní umělecké subjektivity.

Karol Radziszewski často zmiňuje, že debutoval v roce 2005 výstavou gay obrazů, za což si okamžitě vysloužil nálepku gay umělce. Tato nálepka vzbuzuje úzkost u mnoha umělců a umělkyň, kteří se zaobírají „univerzálními“ tématy na úkor zkoumání své vlastní identity. Stejně jako každé jiné vymezení také heteronormativita se stává viditelnější v momentě, kdy začíná být výrazněji prosazovaná. V tom pravděpodobně spočívá paradox transgrese, kdy nedochází ke zboření zdí, ale k jejich izolaci. Z tohoto důvodu může být queer kultura jedině intersekcionální a kolektivní – avantgardní queer kultura je kultura založená na principu solidarity na mnoha různých úrovních.

Pohled do výstavy Queer Archives Institute ve Schwules Museum, 2019. Foto: Dorothea Tuch

Karol je jedním z oněch šťastných případů, kdy se umělec či umělkyně chopí své nálepky a začne s ní soustavně pracovat. Jeho praxe se rhizomaticky rozrůstá, až se stala sama sobě podpůrným systémem, což je neustále stvrzováno na mezinárodní úrovni. „Médium je sdělením“, neboť homofobie jej zatlačila k němu samému, k otevření imaginace periferie v širším kontextu, kde blízkost periferií ruší pádnost samotného konceptu periferie. Výstava jako médium vytváří napětí v uměleckém systému, který stále lpí na svých (již vyčerpaných) kanonických konstrukcích, čímž vyzývá k historizaci nepřítomných subjektů a podněcuje vytváření subjektivního vědění. Instituce jako médium uměleckého výrazu představuje subversivní metodu, která umožňuje queer periferii vymáhat zpátky své místo v rámci kultury, historie a umění. Jak uvádí kurátorský text: „Archiv nemá své trvalé místo, a proto je rozprostřen někde mezi intervencemi, performance a pop-up výstavou. Tato volná struktura umožňuje přehodnotit konvenční chápání instituce. Přesto je však archiv soudržný, neboť poskytuje přístup k transnárodním umělcům a umělkyním, aktivistům a aktivistkám a badatelům a badatelkám se zájmem o výzkum, sběratelství, digitalizaci, prezentaci a interpretaci queer historie.“

Jak Karol uvádí v našem loňském rozhovoru či ve svých dalších rozhovorech publikovaných online, QAI představují pro gay umělce z východní Evropy počátek obsáhlého procesu otevírání vlastní tvorby, jež kriticky reflektuje queer kulturu ve vztahu k poměrům panujícím na Východě. „Zajímají mě genderová témata, genderová nevyhraněnost, transgender lidé, překračování genderu – různé pohledy na gender v postsocialistických zemích. Také se snažím osvětlit, proč se homosexuálové oblékali do ženských šatů. Není to nutně proto, že by byli drag nebo trans, ale protože před pádem komunismu mohl být tento způsob hraní si s identitou vnímán jako queer. Podstatné je pro mě také chápání konceptu queer na politické rovině, jako nástroje pro objevování odlišnosti. Každý je svým způsobem odlišný, queer nám dává prostor pro takové objevování identit.“

[1] Robin DiAngelo, White Fragility, Penguin Books US, 2018 (Kindle ed.), s. 149.

Překlad z angličtiny: Markéta Jonášová. Text původně vyšel v online verzi rumunského časopisu Revista ARTA.

Queer Archives Institute / kurátor: Karol Radziszewski / Schwules Museum / Berlín / 20. 6. – 23. 9. 2019