Václav Marhoul natáčel adaptaci světového bestselleru Jerzyho Kosińského Nabarvené ptáče 100 dnů během šestnácti měsíců celkem ve 43 lokacích na Ukrajině, Slovensku, v Polsku a Česku. Poslední, v pořadí 3 531. klapka padla 5. 7. 2018.
Film byl kameramanem Vladimírem Smutným realizován na černobílý 35mm negativ ve formátu Cinemascope. V Nabarveném ptáčeti se vedle hlavní role, kterou ztvárnil devítiletý Petr Kotlár z Českého Krumlova, objeví mezinárodní herecké obsazení v čele se světovými hvězdami, jakými jsou Harvey Keitel a Stellan Skarsgård, spolu s nimi pak Udo Kier, Julian Sands a Barry Pepper. Další postavy si zahráli Tim Kalkhof, Alla Sokolova, Aleksej Kravčenko, Lech Dyblik, Júlia Valentová, Martin Nahálka a také Jitka Čvančarová, Radim Fiala a Petr Vaněk.
Nabarvené ptáče bude ve světové premiéře uvedeno v hlavní soutěži na letošním 76. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách. Tuzemská premiéra následuje 12. září 2019.
Ve snaze uchránit své dítě před masovým vyhlazováním Židů, rodiče posílají syna k příbuzné na venkov kdesi ve východní Evropě. Chlapcova teta však nečekaně umírá, a tak je dítě nuceno vydat se na cestu a protloukat se úplně samo divokým a nepřátelským světem, ve kterém platí jen místní pravidla, předsudky a pověry. Jeho snahu doslova o fyzické přežití však po válce střídá jiný boj. Boj, kterého si chlapec ani není vědom, boj se sebou samým, boj o vlastní duši, o svoji budoucnost… Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zaobírající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Je to první a nejslavnější román autora knih Byl jsem při tom a Pinball – jednoho z nejvýznamnějších a nejvýraznějších světových spisovatelů minulého století Jerzyho Kosińského.
Podívejte se na oficiální trailer zde:
https://www.youtube.com/watch?v=-8YgEd6jl54&t=15s
Václav Marhoul
Scenárista, producent, režisér
Nabarvené ptáče je třetím celovečerním filmem, pod kterým je Václav Marhoul (1960, Praha) podepsán coby scenárista, producent a režisér. Předcházející filmy Mazaný Filip (2003) a především Tobruk (2008) získaly četná domácí i mezinárodní ocenění, včetně Českých lvů. Produkčně se podílel na snímcích Pražská pětka (1989) a Kouř (1990), jako producent pak na filmu Postel (1998). Václav Marhoul je absolventem FAMU, obor produkce, postupně pracoval pro Českou televizi, Krátký film, ve Filmovém Studiu AB Barrandov začínal jako asistent produkce, aby se pak v letech 1990–1997 stal jeho generálním ředitelem. V roce 1997 založil vlastní společnost Silver Screen s.r.o., jejíž náplní je především výroba celovečerních filmů a organizování akcí v oblasti divadla a výtvarného umění.
Vladimír Smutný
Hlavní kameraman
Vladimír Smutný se narodil v roce 1942 v Praze, promoval na FAMU a poté se stal pomocným kameramanem studia Barrandov. První film, na kterém pracoval jako hlavní kameraman, byl Poslední vlak z roku 1982. Celkem natočil 58 celovečerních filmů. Mezi jeho nejznámější úspěchy patří Kolja, který získal v roce 1996 Oscara v kategorii Nejlepší zahraniční film, Tmavomodrý svět, Tobruk a Mazaný Filip. Je držitelem několika Českých lvů (ceny České filmové a televizní akademie – ČFTA) za filmy Lea (1997), Tmavomodrý svět (2001), Mazaný Filip (2003), Král zlodějů (2004), Tobruk (2008) a Poupata (2011). Za Tobruk získal v roce 2008 cenu Asociace českých kameramanů (AČK).
Jan Vlasák
Vedoucí výpravy
Po studiích na ČVUT spolupracoval Jan Vlasák s architektem Františkem Vokřálem na filmové adaptaci Krvavého románu (1993) Josefa Váchala. Tuto práci si natolik oblíbil, že se rozhodl věnovat filmové výpravě i nadále. Podílel se na výpravě filmu Druhá světová válka: Když řvali lvi (1994), Nehynoucí láska (1994), The Reef (1996) a také na Oscarem oceněném snímku Kolja (1996). Jeho první samostatná práce pochází z roku 1998 v rámci filmu Der Lebensborn – Pramen života Milana Cieslara, po němž následoval Tmavomodrý svět (2000) Jana Svěráka a Mazaný Filip (2003) Václava Marhoula, za který získal Českého lva v kategorii Nejlepší výtvarný počin. Mezi další filmy, na kterých se jako architekt podílel, patří Vratné lahve (2006) či Čtyři slunce (2012). Za filmy Tobruk (2008) Václava Marhoula, Ve stínu (2012) a Tři bratři (2015) opět získal Českého lva za Nejlepší výtvarný počin. Kromě práce na hraných celovečerních filmech navrhuje dekorace pro reklamní spoty, televizní seriály a pořady.
Luděk Hudec
Střih
Kromě redaktorské činnosti se rovněž věnuje psaní pro divadlo a film. Po absolvování katedry střihové skladby na pražské FAMU pracoval jako asistent střihu v Krátkém filmu Praha, kde se po čtyřech letech stal šéfeditorem. V roce 1993 založil vlastní společnost H.E.T. zaměřující se na střih filmové a televizní produkce. V roce 1997 pracoval na filmu Nejasná zpráva o konci světa, za který získal Českého lva v kategorii Nejlepší střih. Další úspěch mu přinesl Tobruk (2008) Václava Marhoula, za jehož střih získal nominaci na Českého lva a filmovou cenu na IFF LA. U filmu Tobruk se rovněž podílel na scénáři. V současné době se věnuje úpravě filmu, postprodukci speciálních efektů a příležitostně přednáší na FAMU o střihu animovaného filmu a střihové skladbě v animovaném filmu.
Pavel Rejholec
Zvuk
Autor soundtracků desítek celovečerních filmů a dalších audiovizuálních děl různých žánrů původně studoval biochemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Později promoval na pražské FAMU v oboru zvuk (1997). Od roku 2003 je výkonným ředitelem společnosti Soundsquare. Působil jako vedoucí dabingu pro společnost Lucasfilm u druhé a třetí části Hvězdných válek. Je držitelem pěti cen Českého lva za nejlepší zvuk a dalších dvou nominací ve stejné kategorii. Kromě práce v nahrávacím studiu Soundsquare je také učitelem na FAMU, kde přednáší na katedře zvukové tvorby.
Helena Rovná
Návrhy kostýmů
Absolventka Střední průmyslové školy oděvní v Praze, která od roku 1985 pracuje jako vedoucí kostymérka. Několik let pracovala s mezinárodními produkcemi, například na filmech Deník Anny Frankové, Mlhy Avalonu, Lazebník sibiřský nebo Kletba bratří Grimmů, kde působila jako osobní kostymérka Moniky Belluciové. Film Nabarvené ptáče je jejím debutem v roli kostýmní návrhářky. V současné době pracuje na projektech České televize.
Ivo Strangműller
Masky
Se zkušenostmi z několika televizních seriálů a celovečerních filmů pracoval v roce 1994 na filmu Příliš hlučná samota s Philippem Noiretem v hlavní roli. Je také známý svou prací na filmech Iluzionista (2006) a Královská aféra (2012). Film Nabarvené ptáče představuje jeho druhou spolupráci s režisérem Václavem Marhoulem. V roce 2008 měl na starosti masky ve filmu Tobruk.
OBSAZENÍ
Petr Kotlár
Chlapec
Režisér Václav Marhoul ho jakožto neherce, zcela obyčejného chlapce z Českého Krumlova, objevil v podstatě čirou náhodou. Jakmile si Marhoul všiml sebevědomí a statečnosti malého Péti, jeho společenského chování a otevřenosti, bylo o jeho první herecké roli v životě definitivně rozhodnuto.
Udo Kier
Mlynář
Udo Kier se narodil v Německu během 2. světové války. V osmnácti letech se rozhodl opustit rodnou zem a usadil se v Británii, kde si postupně budoval hereckou kariéru. V roce 1973 vstoupil do povědomí filmových diváků rolí ve snímku Flesh for Frankenstein. Jeho jméno je nejčastěji spojováno se jménem režiséra Larse von Triera, se kterým pracoval na filmech Dogville, Melancholia a Nymfomanka. Udo Kier za své umělecké úspěchy opakovaně získává ceny na mezinárodních festivalech a může se pochlubit rolemi ve více než stovce filmů různých žánrů.
Lech Dyblik
Lech
Divadelní, filmový a televizní herec, ale i zpěvák-skladatel, se narodil před 63 lety v Polsku. Po absolvování stavební školy, na níž založil vlastní ochotnickou divadelní společnost, vystudoval herectví na Národní akademii divadelního umění v Krakově. V 80. letech se pak bezprostředně po ukončení studia stal členem varšavské Národní divadelní společnosti a objevil se také ve více než šedesáti filmech, včetně kultovních polských komedií (Kiler, Superprodukcja, Show), kriticky uznávaných dramat (Svatba, Temný dům, Róza, U všemocného anděla) a také v historickém výpravném filmu Ohněm a mečem režiséra Jerzyho Hoffmana. Díky znalosti angličtiny, francouzštiny a ruštiny se objevil i v mezinárodních filmech včetně Rembrandtovy Noční hlídky Petera Greenawaye.
Jitka Čvančarová
Ludmila
Jitka Čvančarová nejprve studovala na střední stavební škole. V roce 2000 ukončila studium na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v oboru muzikálového herectví. Ve stejném roce byla nominována na Cenu Thálie v kategorii operety, a to za roli Sandry v muzikálu Svět plný andělů. Na televizní obrazovce se proslavila rolí Haničky v Četnických humoreskách, po níž následovalo několik dalších televizních a filmových rolí. V současné době hostuje v několika pražských a brněnských divadlech a vystupuje v různých filmových a televizních projektech.
Stellan Skarsgård
Hans
Rodák ze Švédska, který začínal svou hereckou kariéru v divadle, především jako shakespearovský herec. Ve Švédsku spolupracoval i s velkou filmovou ikonou Ingmarem Bergmanem. Jeho první úspěch přišel s filmem The Simple-Minded Murderer (1982), v němž ztvárnil roli mentálně postiženého Svena a získal za ni Stříbrného medvěda pro nejlepšího mužského herce. Do povědomí širší veřejnosti se však dostal až díky filmům Prolomit vlny a Dobrý Will Hunting. Často spolupracuje s režisérem Larsem von Trierem (Prolomit vlny, Tanec v temnotách, Dogville, Melancholia), ale objevuje se i v komerčních filmech, jako jsou The Avengers a Thor. Skarsgård získal mnohá ocenění po celém světě, včetně ceny Evropské filmové akademie za vynikající přínos světové kinematografii, kterou získal v roce 1998.
Harvey Keitel
Kněz
Americký herec a producent Harvey Keitel se narodil 13. května 1939 v Brooklynu v New Yorku Miriam (Kleinové) a Harrymu Keitelovi. Nominant na Oscara a Zlatý glóbus se objevil například ve filmech Martina Scorseseho Špinavé ulice a Taxikář, Ridleyho Scotta Soupeři a Thelma a Louise, Petera Yatese Tři ze sanitky, Quentina Tarantina Gauneři a Pulp Fiction, ve snímku Piano Jane Campionové, Poručík režiséra Abela Ferrary, Od soumraku do úsvitu Roberta Rodrigueze, Země policajtů Jamese Mangolda či Mládí Paola Sorrentina. Je považován za jednoho z největších metodických herců. Společně s herci Al Pacinem a Ellen Burstynovou je současným spolupředsedou herecké organizace Actors’ Studio.
Keitel studoval u Stelly Adlerové a Lee Strasberga a ve studiu HB a nakonec se objevil v několika rolích divadla Off-Broadway. Během této doby se Keitel účastnil i konkurzu režiséra Martina Scorseseho a získal hlavní roli postavy J. R. v jeho prvním celovečerním filmu Kdo to klepe na moje dveře. Od té doby spolupracoval se Scorsesem na několika dalších projektech. Keitel hrál hlavní roli ve Scorseseho Špinavých ulicích, které byly průlomovým snímkem i pro Roberta De Nira. Keitel se se Scorsesem opět sešel ve filmu Alice už tu nebydlí, v němž ztvárnil zápornou vedlejší roli. Znovu se objevil po boku Roberta De Nira ve Scorseseho Taxikářovi, v němž hrál roli pasáka prostitutky ztvárněné Jodie Fosterovou. Keitel má na kontě 18 nominací a 26 ocenění v různých kategoriích na filmových festivalech po celém světě.
Julian Sands
Garbos
Britský herec, jehož tajuplné vzezření ho do velké míry předurčilo k rolím záporných či složitých excentrických postav. Sands hrál divadlo od šesti let a poté studoval herectví na londýnské Central School of Speech and Drama. Nejprve se objevoval ve vedlejších rolích či v televizních filmech; cestu do Hollywoodu mu otevřela role v oscarovém dramatu Vražedná pole (1984) a poté romantický Pokoj s vyhlídkou (1985). Svůj talent následně potvrdil v pozdějších rolích v dnes již kultovní klasice Helena v krabici (1993) a Leaving Las Vegas (1995). Předtím, než se připojil k projektu Nabarvené ptáče, ztvárnil roli ve filmu Domeček pro panenky (2018) podle klasického divadelního dramatu Henrika Ibsena. Během své kariéry se představil ve více než 120 filmových rolích.
Alexej Kravčenko
Gavrila
Alexej Kravčenko se narodil v roce 1969 v Rusku a debutoval roku 1985 v 16 letech ve světově proslulém válečném filmu Elema Klimova Jdi a dívej se. Od roku 1991 do roku 1995 studoval na Divadelním institutu Borise Ščukina a v roce 2007 se stal členem Moskevského uměleckého divadla (MCHAT), jednoho z největších a mezinárodně nejvýznamnějších divadel ve městě. Kravčenko je navíc nejen hercem, ale také velice uznávaným hudebníkem. Získal mnoho ruských hereckých cen, zejména pak titul národního umělce Ruské federace v roce 2007.
Barry Pepper
Mitka
Kanadský rodák nejprve studoval marketing a design, než se zúčastnil několika kurzů herectví. Nakonec zamířil do Hollywoodu, kde získal významnou roli ostřelovače Jacksona ve snímku Zachraňte vojína Ryana (1998), a také si zahrál vězeňského bachaře Deana Stantona v Zelené míli (1999). Oba filmy byly nominovány na Oscara. Objevil se rovněž v Nepříteli státu a v Údolí stínů. V roce 2002 byl za svou roli v televizním filmu 61* nominován na Zlatý glóbus.
PROHLÁŠENÍ REŽISÉRA
Po přečtení původního románu Nabarvené ptáče je mnoho lidí v šoku z toho, jakým způsobem je v něm popisováno násilí a brutalita. Pojetí násilí v podání Jerzyho Kosińského může být sice znepokojující, ale rozhodně není jen jednorozměrné či dvojrozměrné. Násilí podle Kosińského odhaluje a utváří podstatu lidstva.
U filmové adaptace tohoto klasického románu bylo mým hlavním cílem vytvořit sérii živých obrazů, které uceleným způsobem vyšlou našeho protagonistu na cestu do nitra temné lidské duše. Každá část této série představuje vizuální stopu, jakýsi ztracený útržek většího obrazu, plátna, které protagonistu neodvratně přivádí k závěrečné katarzi. Toto pojetí je zamýšleno jako jakýsi druh postupného odlupování vrstev tak, aby divák nakonec dospěl k podstatě naší ústřední postavy, která odhaluje tvrdě nabytou pravdu. Duší Nabarveného ptáčete je poezie. Je to baladická duše příběhu, její tichá naléhavost, živý vnitřní svět naší hlavní postavy, Chlapce, jehož podstata je navzdory všem hrůzám kolem něj krásná. Je to také příběh historického a geografického prostředí a postav, se kterými se Chlapec střetává. Není vždy podstatné, abychom tyto postavy měli rádi, ani abychom truchlili nad jejich osudem. Důležité je, že je vidíme, že jsme jejich svědky.
Jednoznačně jsem se pokoušel vyhnout patosu a ohraným klišé, vydírajícímu melodramatu i hudbě, která má za cíl vyvolávat umělé emoce. Absolutní ticho dokáže být stejně ostré a citově nabité jako jakákoli hudba.
Snímek byl natočen na 35mm černobílý film v poměru 1 : 2,35. Panoramatický film je velice emotivní formát. Žádný jiný formát totiž nedokáže zachytit s takovou přesností a silou krásu i krutost toho, co se odehrává na plátně. Kvalita digitálního obrazu stále zaostává za hmatatelnými vlastnostmi klasického negativu, a to především proto, že digitální obraz ztrácí svou syrovost. A natáčeli jsme černobíle, protože barva by nedokázala zachytit stěžejní pravdivost a naléhavost obrazů.
Styl vyprávění příběhu nespočívá ve slovech, ale ve filmu. Neuslyšíme žádný vnitřní monolog ani vysvětlující výklad. A abychom zachovali smysl pro realitu, natáčeli jsme příběh popořadě, takže růst našeho dětského herce odráží vývoj a růst hlavní postavy.
Kosiński ve svém románu nikdy přesně neuvedl, kde se příběh odehrává. Lokalita je popsána pouze jako místo kdesi ve východní Evropě, kde se hovoří zvláštním dialektem. A tak jsem se rozhodl natáčet ve směsi všech slovanských jazyků, zatímco němečtí a ruští vojáci mluví svými rodnými jazyky. Byli jsme odhodláni netočit dialogy v angličtině, protože příběh by tím ztratil důvěryhodnost.
Tempo filmu určuje rychlost proudu tekoucí řeky, je nepředvídatelné a jeho rytmus se neustále mění. Tento režijní přístup diváka přiměje k tomu, aby prožíval události, které se rozehrávají na plátně, aby se vciťoval jak do okamžiků velkého emočního napětí, tak do okamžiků rozřešení.
Natáčení filmu Nabarvené ptáče a snaha zachytit podstatu románu byl nesmírně náročný úkol. Přeju si, aby diváci v kinech i čtenáři románu odcházeli se stejnými otázkami. Skutečně hluboce doufám v to, že jsem nalezl klíč ke dveřím, na nichž je napsáno „Kosińského Nabarvené ptáče“.
Závěrem bych chtěl zmínit, že jsem si samozřejmě vědom kontroverzí, které se týkají jak autorství, tak vztahu mezi Kosińského autobiografií a zápletkou Nabarveného ptáčete. Jednoduše jsem se rozhodl přistoupit k románu jako k tomu, čím je: nezávislou entitou, mistrovským nadčasovým dílem. Příběh Kosińského, se vší jeho tragičností, přenechávám ostatním.
ZVEDAČKY
Václav Marhoul: „Vzniklo to zcela náhodou poté, co jsme dokončili natáčení kapitoly nazvané Mlynář. Po poslední scéně jsme se s celým štábem rozloučili s Udo Kierem. A najednou do mě něco vjelo a já jsem ho popadl kolem pasu, zvedl jsem ho do vzduchu a zatřásl jsem s ním jako s pytlem brambor. A tak se z toho stal náš rituál. Každého mužského herce jsem po poslední scéně vždycky zvednul a zatřásl jsem jím.“
Nabarvené ptáče
Premiéra v ČR: 12. 9. 2019
Koprodukce: Česko / Slovensko / Ukrajina
Formáty: černobílý 35 mm negativ ve formátu Cinemascope
Jazyková verze filmu: originální verze s českými titulky
Minutáž: 169 minut
Přístupnost: nevhodný do 15let
Žánr: drama
Režie: Václav Marhoul
Předloha: Jerzy Kosiński (kniha)
Scénář: Václav Marhoul
Kamera: Vladimír Smutný
Střih: Luděk Hudec
Zvuk: Pavel Rejholec
Hrají: Petr Kotlár, Stellan Skarsgård, Udo Kier, Harvey Keitel, Julian Sands, Lech Dyblik, Alexej Kravčenko, Petr Vaněk, Radim Fiala, Jitka Čvančarová, Filip Kaňkovský, Michaela Doležalová, Lukáš Hložek, Júlia Valentová, Barry Pepper, Milan Šimáček, Veronika Schönová, František Jílek a další.
Více infa: https://nabarveneptace.cz/
Facebook: https://www.facebook.com/ThePaintedBirdMovie
Foto: Bioscop.cz / Jan Dobrovský
