„Když Československo přistoupilo po sametové revoluci k mezinárodní Úmluvě o ochraně světového dědictví UNESCO, na jejímž základě se sestavuje seznam světového dědictví, koncepčně se přemýšlelo, co by tehdejší ČSFR k zápisu na tento seznam navrhla. Byli jsme tehdy totiž jednou z posledních zemí, která seznam nespoluvytvářela,“ připomíná Věra Kučová z Národního památkového ústavu, která má na starosti památky s mezinárodním statusem, jak k zápisu Zelené hory došlo.

Hned po roce 1989 proto širší expertní tým vybral okruh zhruba deseti nejvýznamnějších míst a památek, z nichž by se nominace připravovaly.

„Mezi nimi byl Karlštejn, Zelená hora nebo bylo zvažováno i další Santiniho dílo, Kladruby u Stříbra, “ připomíná Kučová.

Karlštejn byl součástí první vlny nominací, společně s Prahou, Českým Krumlovem a Telčí. Historická jádra těchto tří měst se na seznam dostala jako první položky za Českou republiku v prosinci 1992.

„S procesem nominací jsme tehdy neměli dost strategických zkušeností. Karlštejn byl v první vlně prezentován zejména jako středověká památka, byla podceněna příležitost pozitivně popsat i přínos 19. století (kdy došlo vlivem purismu k výrazným zásahům, pozn. red.),“  popisuje Kučová, jak se místo hradu založeného Karlem IV. dostala do středu pozornosti Santiniho perla na kraji Žďáru.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii

Karlštejn v tu dobu nebyl v procesu hodnocení doporučen k zápisu - ostatně mezi českými památkami UNESCO není dodnes. „Stále jej máme v národním potenciálu pro možné přepracování. Mezitím se začalo pracovat na dalších nominacích, včetně Žďáru nad Sázavou,“ líčí Věra Kučová.

„Experti dali nakonec více šancí Santiniho originální stavbě na ‚zelené louce‘ před jeho transformací středověkého kláštera, jakým je případ Kladrub. Kdybychom tu dokumentaci dělali nyní, možná bychom to postavili jako sérii vzájemně se doplňujících Santiniho tvůrčích postupů a byly by tam obě památky spolu,“ spekuluje památkářka.

K prosazení po rozdělení federace přispěl velvyslanec ve Francii

MF DNES se spojila s bývalým velvyslancem ČR v Paříži Jaroslavem Šedivým. Právě on byl jednou z postav, která pomohla kostelu ve tvaru hvězdy prorazit do světa o něco dříve.

Když se Československo rozdělilo od ledna 1993 na dva státy, měla česká strana podle Šedivého jmenovat také nového zástupce v UNESCO, jež sídlí ve francouzské metropoli. „Na můj návrh v Praze rozhodli, že tuto agendu lze přidat do činnosti velvyslanectví, které jsem v té době v Paříži vedl,“ vzpomíná Jaroslav Šedivý.

Velvyslancem byl od června 1990 do prosince 1994, později byl krátce ministrem zahraničí v Klausově a Tošovského vládě. Nyní mu je 89 let a žije v Praze.

Dostat památku na prestižní seznam znamená zaujmout a přesvědčit mezinárodní expertní komisi UNESCO. „V době, kdy jsem se tím začal zabývat, byl právě v jednání náš návrh na zapsání Karlštejna a připravovaly se též návrhy na kostel sv. Jana Nepomuckého a rovněž Kutná Hora,“ připomíná diplomat.

Podle Šedivého vzpomínek nebyl Karlštejn kvůli porušení historické čistoty zásahy v 19. století v listopadu 1993 předložen Generální konferenci UNESCO.

Pomohla známost s ředitelem UNESCO i s majitelem zámku

Jaroslav Šedivý měl díky velmi dobrým vztahům s generálním ředitelem UNESCO Federikem Mayorem a kontaktům v expertní skupině výborný přehled o vývoji, takže o zamítnutí Karlštejna věděl ještě před oficiálním zveřejněním.

„Ještě v této fázi hodnocení jsem bez dohody s pražským ústředím předložil nový návrh, tentokrát na Santiniho kostel,“ prozradil diplomat.

Z Francie se totiž Šedivý dobře znal s Radslavem Kinským, jenž po sametové revoluci dostal od státu zpátky mimo jiné žďárský zámek, který dnes spravuje jeho syn Constantin.

„Zavolal jsem Radslavu Kinskému, byl okamžitě pro tento krok, potřeboval jsem jenom náš původně předběžný návrh doplnit o další historické a umělecké argumenty, což on s profesorem (Mojmírem) Horynou zařídil. Patrně i s lehkou podporou Mayora, ale především pro kvalitní text, byl náš návrh na zápis do seznamu projednán též na Generální konferenci koncem roku 1993,“ popisuje diplomat.

Jinak by se na Zelenou horu dostalo až v dalším kole nejdříve za dva roky. Samotného zápisu se Zelená hora a její příznivci dočkali v prosinci 1994.

O odlesnění Zelené hory se mnozí Žďárští přou dodnes

V této době byl žďárským starostou Jaromír Brychta. Na radnici se teprve rozkoukával. „Byl jsem ve funkci sotva tři týdny, nastoupil jsem 1. prosince, Zelená hora pak byla přijata 19. prosince na výjezdním zasedání UNESCO v thajském Phuketu,“ vybavuje si i po letech.

Během posledních 25 let si Santiniho perla prošla i několika kontroverzními momenty. Žďárští se dosud přou o to, zda bylo správné odlesnění. „Já jsem ráda, že se například podařilo poutní kostel uvolnit z lesíku a stal se znovu dominantou krajiny jako v době, kdy jej Santini vytvářel,“ má jasno Věra Kučová.

Postupně byly také vymístěny hroby z přeplněného nepůvodního hřbitova, který navíc vyvýšením terénu ohrožoval ambit. „Zrušení hřbitova byla jedna z podmínek UNESCO,“ připomíná Brychta.

Před pěti lety vrátil stát poutní kostel církvi. Farnost se pak pustila s pomocí dotací do obnovy památky, kterou navštíví přes 30 tisíc lidí ročně. V době, kdy bude areál za tři roky slavit 300 let od vysvěcení kostela, se bude podoba kostela maximálně blížit té z časů Santiniho.