Ministerstvo obrany Ruské federace na svých webových stránkách spravuje encyklopedii, kde se mimo jiné můžete dozvědět, jaký je současný ruský výklad historie. V encyklopedii se lze dočíst i o maršálu Koněvovi, kvůli jehož kontroverzní historické roli roste napětí mezi Prahou a Ruskou federací. Pro zájemce přinášíme doslovný překlad encyklopedické stránky věnované životopisu tohoto historicky zajímavého vojevůdce, která může kdekomu posloužit jako odrazový můstek při hledání rozdílů ve výkladu historie z pohledu Ruské federace a z pohledu zemí, které měly být maršálem Koněvem „osvobozeny“.
Za pozornost stojí například pasáže, ve kterých dcera maršála Koněva zpochybňuje zapojení Ukrajinců do 1. ukrajinského frontu, přičemž je minimálně známo, že Československo mimo jiné osvobozoval dědeček současného ukrajinského velvyslance v České republice Jevhena Perebyjnise a v obci Tištín na Moravě v bojích zahynul jiný jeho příbuzný. V řadách Rudé armády bojovalo přes 6 milionů Ukrajinců.
Přehlédnut je podíl vlasovců na Pražském povstání.
Věříme, že mnozí odborní čtenáři v textu naleznou i jiné pasáže, které se liší od současného výkladu historie (Maďarské povstání, berlínská krize). Případně je zaujme, co v textu zmíněno není (rok 1968).
Ivan Stěpanovič Koněv – z encyklopedie MO RF
Ivan Stěpanovič Koněv (narozen 16. 12. 1897 (podle našeho kalendáře 28. 12.) ve vesnici Lodějna u Nikolska ve Vologdské oblasti, zemřel 21. května 1973 v Moskvě) byl sovětský vojenský činitel, vojevůdce, maršál Sovětského svazu (1944), dvakrát hrdina Sovětského svazu (29. 7. 1944 a 1. 6. 1945). Ivan Stěpanovič se narodil ve Vologdské oblasti do původní rolnické rodiny Stěpana Ivanoviče Koněva. Brzy ztratil svou matku Jevdokiji Stěpanovnu. Chlapcově výchově se věnovala mladší sestra otce. O svém dětství i malé vlasti budoucí vojevůdce vždy mluvil s láskou. V pamětích dcery maršála, Natálie Koněvové, se dochovala vzpomínka na událost, kdy k maršálovi po jeho vystoupení na výročí vítězství přistoupila známá herečka Angelina Stěpanová a zeptala se: „Ivane Stěpanoviči, odkud pocházíte? Váš jazyk je takový půvabný a přirozený.“ On se pousmál a odpověděl: „V mé vlasti, tam, kde nebylo nevolnictví a kam nevstoupila noha dobyvatele, jsme si zachovali svobodu jazyka Slovanů, kteří žili pod Velkým Ustyugem.“
Po ukončení zemské školy s pochvalným listem ve vesnici Jakovlevská Hora nastoupil a v roce 1912 úspěšně ukončil Nikolsko-Pušemské učiliště v sousední obci Šjutkina. Kromě obvyklé rolnické práce na rodinné farmě svého otce se Ivan už ve 12-ti letech věnoval těžbě dřeva a po ukončení učiliště pracoval jako „časoměřič“ na voroplavbě v Archangelské i Vologdské oblasti. V květnu 1916 byl povolán na vojenskou službu a poslán do záložního pluku ve městě Moršansk v Tambovké oblasti. Vzdělaný i fyzicky vyspělý branec upoutal na sebe pozornost velitelů a byl vybrán na výcvik do dělostřelecké posádky. Po ukončení výcviku získal titul poddůstojníka a zařadili ho do 2. samostatné dělostřelecké divize 2. záložní těžké dělostřelecké brigády v Moskvě. V létě 1917 byla brigáda, ve které sloužil mladší poddůstojník Koněv, poslána na jihozápadní frontu nedaleko Ternopilu. Poté, co se v Kyjevě dostala k moci Ústřední rada, byla brigáda rozpuštěna, a vojáci a důstojníci, kteří odmítli vstoupit mezi hajdamáky, byli v listopadu 1917 demobilizováni. Ivan Stěpanovič podporoval bolševiky, vyskytoval se v jejich skupinách a vrátil se do své země. V únoru 1918 se zúčastnil sjezdu sovětů v Nikolské oblasti, kde byl zvolen členem výkonného výboru a brzy vojenským komisařem pro Nikolskou oblast.
S vypuknutím občanské války byl pověřen sestavením jednotek Rudé armády. V létě 1918 byl zvolen delegátem na Všeruském sjezdu sovětů. Zde se seznámil s Michailem Vasilijevičem Frunzem, který sehraje významnou roli v osudu budoucího vojevůdce. Během občanské války byl v čele jednotek krajanů – bojoval na východní frontě jako součást třetí armády. Účastnil se bitev s jednotkami admirála Kolčaka, běločechy (čechoslovanské jednotky) na Urale, kozáky atamana Semenova i s japonskými okupanty v Zabajkalském kraji. V bojích projevil odvahu a vojenský talent.
V roce 1921 byl Ivan Stěpanovič delegátem na 10. sjezdu Ruské komunistické strany (bolševiků) a účastnil se potlačení Krondštadtského povstání. V letech 1921-22 byl komisařem Generálního štábu lidové revoluční armády Dálněvýchodní republiky. Od roku 1923 zastával funkci vojenského komisaře 17. Přímořského střeleckého sboru, komisaře i vedoucího politického oddílu 17. Nižegorodské střelecké divize moskevského vojenského obvodu. Na podzim roku 1925 mu velitel vojsk K. E. Vorošilov řekl: „Soudruhu Koněve, podle našich pozorování jste komisař s velitelským nadáním. To je zdařilá kombinace. Jděte na velitelský kurz, studujte.“ Na kurzech Koněv studoval v letech 1925-1926 a po jejich ukončení byl jmenován velitelem a komisařem 50. střeleckého pluku 17. Nižegorodské střelecké divize. V roce 1929 byl jmenován velitelem divize.
Koncem roku 1932 na Vojenské akademii M. V. Frunze byla zformována speciální skupina na rekvalifikaci pro vrchní velení, učení Ivan Stěpanovič zakončil s vynikajícími výsledky a byl jmenován velitelem 37. střelecké divize běloruského vojenského okruhu. V září 1935, když byly v Rudé armádě zavedeny vojenské hodnosti, získal hodnost velitele divize (komdiv).
V červenci 1937 byl velitel divize Koněv jmenován vedoucím poradcem Mongolské lidové armády a když na začátku roku 1938 byly sovětské jednotky v Mongolsku spojeny v 57. speciální střelecký sbor, stal se jeho velitelem. Za aktivity kolem rozmístění sboru získal Koněv čestné vyznamenání. Vláda SSSR ho 22. února 1938 ocenila Řádem rudého praporu a získal i Süchbátarův řád od Mongolské lidové republiky. Od října 1938 do května 1941 důsledně velel 2. jednotce Rudé armády na Dálném východě, Zakavkazskému i Severokavkazskému vojenskému obvodu. V červenci 1938 mu byla propůjčena vojenská hodnost komkor a po zavedení generálních hodností v Rudé armádě získal hodnost generálporučíka.
V červnu 1941 byl I. S. Koněv jmenován velitelem 19. armády. S počátkem Velké vlastenecké války se hlavní síly rozmístily ve 2. bojové formaci Západního frontu a s nepřítelem se utkaly v červenci 1941 v oblasti Vitebska. Poté část 19. armády pod vedením I. S. Koněva dosáhla úspěchu v bitvě u Smolenska. V září 1941 byl jmenován generálplukovníkem a velitelem Západního frontu.
V nové pozici měl Koněv zastavit německý Tajfun – tak se jmenovala německá operace pro obklíčení Moskvy. V říjnu 1941 jednotky Koněva po drtivé převaze nepřítele selhaly u Vjazmy, za což byl zbaven funkce velitele a jmenován zástupcem frontu. Byl také postaven před vojenský soud. Koněva se zastal G. K. Žukov, kterému se ho podařilo obhájit před Stalinem a navrhl ho jmenovat svým zástupcem na frontu u Kalinina.
Podle maršála Sovětského svazu Alexandra Michailoviče Vasilevského „I. S. Koněv byl ve vytrvalosti i vůli nejblíže k Žukovovi. Koněv měl dobrou intuici, dovedl zkombinovat sílu dělostřelectva a letectva s rychlostí i překvapujícím úderem. Koněv se snažil vidět bitevní pole vlastníma očima a pečlivě připravoval každou operaci.“
17. října 1941 I. S. Koněv převzal velení nově vytvořeného Kalininského frontu. Už 5. prosince 1941 vojska frontu mezi prvními zahájila protiúder poblíž Moskvy a prolomila obranu 9. německé armády. 16. prosince byl osvobozen Kalinin. V lednu 1942 dorazily jednotky Koněva k Volze v oblasti severozápadně od Rževa.
Od ledna 1942 je Koněvovo jméno spojeno s nejobtížnější bitvou o Ržev, kde se jeho jednotky zúčastnily Rževsko-vjazemské operace.
V srpnu 1942 generálplukovník Koněv vystřídal generála armády Žukova na postu velitele jednotek Západního frontu. Na této pozici se účastnil operace Mars a neúspěšně řídil Žizdranskou operaci, kvůli které byl opět odvolán z funkce velitele frontu. Poté velel jednotkám Severozápadního frontu. Nepřízeň však netrvala dlouho. Už 23. června byl I. S. Koněv jmenován velitelem Stepního frontu, který se nacházel ve druhé bojové formaci obraného pásma jižního Kurského oblouku. V bitvě u Kurska osvobodila vojska Stepního frontu Bělgorod.
Na památku tohoto vítězství a osvobození města Orel 5. srpna byl v Moskvě uskutečněn velký ohňostroj na počest prvního vítězství ve Velké vlastenecké válce. Dcera maršála si vzpomněla, že v archivech jejího otce se zachoval novinový článek z 5. srpna 1943 Alexeje Tolstého pod názvem „Pozdrav vítězství“, v kterém se psalo: „Orel a Bělgorod jsou větší než Wagram a Slavkov. To je důvod, proč hřměly pod klenbami v pozdravu moskevské kanony. Stalinovy orly létali kolem otrhané berlínské orlice. A vlast nazvala hrdiny bitvy nesmrtelnými jmény – orlovce i bělgorodce. První vpadli do našich původních měst. Na svých bajonetech přinesli vítězství skrz oheň a dým, zaslouží vděk současných i budoucích.“
Vojska postupovala jihozápadním směrem a 13. srpna jednotky I. S. Koněva dorazily k Charkovu. 22. srpna následovala noční bouře a následující den bylo město očištěno od Němců. 28. srpna 1943 byl I. S. Koněv vyznamenán hodností generála armády a oceněn Řádem Suvorova 1. stupně.
Od 20. října je I. S. Koněv velitelem 2. ukrajinského frontu. V čele svých vojsk vedl mnohé útočné operace – Nižnědněprovskou, Korsuň–ševčenkovskou, Kirovohradskou, či Umaňsko-Botošanskou. Svou dokonalost velitelského umění I. S. Koněv ukázal při obklíčení a rychlé likvidaci nepřítele jak při přípravě, tak ve vedení Korsuň-ševčenkovské operace, která byla v tomto významu téměř klasická. V této operaci předběhl polního maršála Ericha von Mansteina, který na jaře 1944 nepočítal s tím, že by mohla nastat velká ofenzíva. Vojska I. S. Koněva uštědřila nepříteli nečekaně velkou ránu. V důsledku toho bylo ve Zvenigorodské oblasti obklíčeno na 80 tisíc německých vojáků a důstojníků. Včasným manévrem 5. gardové tankové armády I. S. Koněv zažehnal Mansteinův pokus o průlom.
Za porážku německých vojsk v Korsuň-ševčenkovském obklíčení získal 20. února 1944 generál armády I. S. Koněv titul maršála Sovětského svazu. Kromě toho 23 sovětským oddílům a vojenským jednotkám bylo propůjčeno čestné pojmenování „Korsuňské“, 6-ti vojenským jednotkám „Zvenigorodské“ a 73 vojákům ze statečnost a hrdinství byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu.
V březnu až dubnu 1944 uskutečnil Umaňsko-Botošanskou operaci, během které jeho vojska za měsíc bojů ušla na západ přes 300 kilometrů a 26. března 1944 byla prvními jednotkami Rudé armády, které překročily státní hranici a vstoupily na rumunské území.
V květnu 1944 byl maršál Sovětského svazu I. S. Koněv jmenován velitelem 1. ukrajinského frontu. Jak vzpomínal člen Vojenské rady fronty K. V. Krajnjukov: „Sotva lze jmenovat jiného velitele, který by byl tak úspěšný v obranných i útočných operacích předešlé války. Díky svému ohromnému vojenskému vzdělání, obrovské osobní kultuře, schopnosti komunikovat se svými podřízenými, které vždy respektoval a nikdy nezdůrazňoval své oficiální postavení, silné vůli a vynikajícím organizačním schopnostem získal nepopiratelnou autoritu, úctu a lásku všech těch, s kterými bojoval. S darem prozřetelnosti téměř vždy správně odhadl záměry protivníka a zpravidla zvítězil.“
Do učebnic historie vojenského umění vešla Lvovsko-sandoměrská operace, která začala 13. července 1944 a skončila brilantním vítězstvím. „Během Lvovsko-sandoměrské operace,“ napsal později Hrdina Sovětského svazu a generál armády N. G. Ljašenko: „Rozhodnutím Ivana Stěpanoviče byly postupně uvedeny do bitvy podél úzkého šestikilometrového koridoru, probité střeleckými formacemi, dvě tankové armády v podmínkách, kdy hitlerovci provedli protiútok s cílem uzavřít mezeru ve své obraně. Mně, jako účastníkovi této bitvy, bylo maršálovo riziko obzvláště zřejmé. Zřejmá je i další věc: Toto riziko bylo ospravedlněno podporou tankových armád, jejichž následné akce předurčily porážku fašistické skupiny.“
Během Lvovsko-sandoměrské operace bylo obklíčeno a poraženo v okolí města Brody osm nepřátelských divizí, osvobozeny západní oblasti SSSR, jihovýchodní oblasti Polska, obsazeno obrovské sandoměrské předmostí na západním břehu Visly. Talent vojevůdce byl vysoce oceněn. Ivan Stěpanovič Koněv 29. července 1944 získal titul Hrdina Sovětského svazu. Po očištění rodné země od nepřítele a po rozdrcení jeho hlavních sil v bojích, vojska vedené I. S. Koněvem vstoupila do nové etapy války a vydala se k doupěti nepřítele.
Se jménem maršála I. S. Koněva jsou spojena brilantní vítězství v posledních etapách války. Jednotky 1. ukrajinského frontu se pod jeho velením účastnily tří největších strategických operací – viselsko-oderské, berlínské a pražské.
Zásluhou nejvyššího vojenského umění maršála Koněva a jeho schopnosti používat různé flexibilní postupy byl před zničením zachráněn Krakov, starobylé hlavní město Polska. Při osvobozování města se maršál Koněv rozhodl použít svoji oblíbenou metodu „zlatého mostu“. Na jeho příkazy tankisté 4. gardového tankového sboru generálporučíka P. P. Polubojarova rychle dosáhli týle nepřátelských skupin a hrozili jim smrtelným úderem ze západu. Ze severu postupovaly střelecké jednotky. Zůstala jen jediná cesta, kudy se dostat ven – na jih. Tudy také zamířil se svými vojsky polní maršál F. Schörner. Jakmile se nacisté dostali na otevřené pole, ocitli se pod palbou dělostřeleckých granátů. Tento úder byl letecky podpořen bombardéry a bitevními letadly 2. letecké armády generálplukovníka S. A. Krasovského.
19. ledna 1945 do města vstoupily vojenské jednotky. V Moskvě nejvyšší velitel I. V. Stalin přikázal na počest vojáků, kteří se chopili města Krakov, zahájit pozdrav – 24 salv z 324 děl. Jedna ze střeleckých divizí, která převzala Krakov, získala čestné pojmenování „krakovská“.
V roce 1987 byl v Krakově slavnostně odhalen pomník Koněvovi (sochař Anton Chajděckij). Po sametové revoluci v letech 1989-1990 byla socha demontována. Bylo rozhodnuto transportovat památník z Polska do „malé“ vlasti maršála Koněva. Místní úřady a Ministerstvo obrany Ruské federace vynaložily velké úsilí na obnovu památníku a v roce 1995, v předvečer padesátého výročí vítězství, byl slavnostně odhalen na jednom z náměstí města.
Dovedné akce I. S. Koněva umožnily zmocnit se slezského průmyslového regionu a nedovolit jeho zničení. Ve štolách Krušných hor nalezli vojáci obrazy ze sbírek Drážďanské galerie. Po naléhání maršála byly drahocenné nálezy přesunuty k restauraci do Moskvy. V roce 1955 bylo 1240 restaurovaných obrazů vráceno Drážďanské galerii.
Ke dni 20. ledna 1945 vojska I. S. Koněva dorazila k řekám Odra a Nisa a upevnila se na předmostí jejich levých břehů. S cílem porazit nepřátelskou skupinu „Střed“ byla uskutečněna dolnoslezská operace. 8. února 1945 vojska 1. ukrajinského frontu prorazila oderskou obranou linii. 1. dubna kapitulovala 18. tisícová posádka v opevněném městě Hlohov. V bitvě o Berlín vojska 1. ukrajinského frontu spolu s vojsky 1. běloruského frontu G. K. Žukova i 2. běloruského frontu K. K. Rokossovského dobila zoufale se bránící německo-fašistické vojska při svém postupu k hlavnímu městu Německa. Armáda I. S. Koněva už 18. dubna 1945 prorazila nepřátelskou obranu podél řek Oder a Nisa a dosáhla řeky Sprévy.
25. dubna 1945 nedaleko města Torgau na řece Labe se vojska 1. ukrajinského frontu setkala s vojsky 1. armády USA. Maršálova dcera o tom píše ve své knize: „Pokud jde o historické setkání na Labi, vzpomínám si na vtipnou historku z nedávné minulosti. Americký prezident Bill Clinton zahájil oficiální návštěvu Kyjeva. Během svého projevu se rozhodl vzkázat něco o tradicích přátelství mezi Američany a ukrajinským obyvatelstvem, které má dlouholeté kořeny: v dubnu 1945 se americká vojska na Labi setkala s vojáky ukrajinského frontu, jméno frontu dal do korelace s názvem země (ať už šlo o neúspěšný překlad, nevím). Ve skutečnosti se vojáci 12. amerických jednotek pod vedením generála Omara Bradleyho setkali s 1. ukrajinským frontem, kterému velel můj otec.“
Poté se jednotky 1. ukrajinského frontu spolu s jednotkami 1. běloruského frontu shromáždily západně od Berlína. V obklíčení se ocitlo na 200 tisíc nepřátel. 2. května 1945 kapitulovalo hlavní město Německa.
V samém vrcholu berlínské operace začalo v hlavním městě Československa lidové povstání proti fašistickým okupantům. Podle plánu schváleného velitelstvím se na pražské operaci podílely kromě 1. ukrajinského frontu také jednotky 2. ukrajinského frontu (maršála Sovětského svazu R. J. Malinovského), 4. ukrajinského frontu (generála Andreje Ivanoviče Jeremenka/Jerjomenka). Hlavní ránu do skupiny „Střed“ polního maršála Schörnera zasadil 1. ukrajinský front, který postupoval přes neprůchodné Krušné hory. Přechod tankových i mechanizovaných formací byl nebývale složitý a rychlý: trval 5 dní a nocí. Ráno 9. května 1945 radostní občané Prahy vítali sovětské vojáky květinami. V roce 1980 byl na náměstí Interbrigády v pražských Dejvicích postaven pomník maršálu I. S. Koněvovi od autorů Zdeňka Krybuse a Vratislava Růžičky.
Za vítězství v poslední fázi války maršál I. S. Koněv získal Řád vítězství. Toto napsala o následných událostech dcera maršála na základě jeho vyprávění: „Obklíčení jednotek Schörnera po odmítnutí složit zbraně bylo dokonáno. Ukázalo se, že v tomto obrovském kotli bylo půl milionu německých vojáků a důstojníků. Musím říci, že některé samostatné potyčky s těmi, kteří se nechtěli vzdát, trvaly ještě téměř týden. Zároveň v průběhu toho týdne byl zajat a zrádce vlasti Vlasov. Stalo se to východně od Plzně. Díky vojskům 25. tankového sboru generálmajora J. I. Fominycha byla zajata vlasovská divize Buňačenka. Když je začali tankisté odzbrojovat, ukázalo se, že v jednom z osobních aut byl Vlasov, kterého pomohl najít jeho šofér. Vlasov byl převezen na velitelství 13. armády generálplukovníka N. P. Puchova a odtud na velitelské stanoviště frontu. Otec vydal rozkaz, aby ho okamžitě vydali do Moskvy.“
Za závěrečné operace Velké vlastenecké války a dosažení společného vítězství nad nepřítelem I. S. Koněv podruhé získal titul Hrdina Sovětského svazu. Na přehlídce vítězství dne 24. června 1945 velel své rodné frontě. V letech 1945-46 byl I. S. Koněv velitelem Střední skupiny sovětských vojsk i vysokým komisařem pro Rakousko, zastával funkci hlavního velitele pozemního vojska a náměstka ministra Ozbrojených sil SSSR (1946-1950), hlavního inspektora sovětské armády – náměstka vojenského ministra SSSR (1950-51). Od listopadu 1951 do března 1955 I. S. Koněv sloužil ve Lvově, kde velel vojskům karpatského vojenského obvodu. Obvod, který byl tvořen z 1. a 4. ukrajinského frontu, zahrnoval západní ukrajinské oblasti: Halič, Volyň, Zakarpatí i severní Bukovinu. Bylo to v době, kdy odešla éra I. V. Stalina. O své roli ve válce I. S. Koněv hodně mluvil se spisovatelem K. M. Simonovem. Po smrti spisovatele byla vydána jeho kniha „Očima mé generace“, jejíž velkou část tvoří rozhovory s maršálem I. S. Koněvem.
V letech 1955-56 se I. S. Koněv znovu ujal funkce velitele pozemních vojsk. Současně byl od května 1955 do června 1960 v čele Hlavního velitelství spojeneckých ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy. Během maďarského povstání v roce 1956 maršál I. S. Koněv podepsal rozkaz o potlačení „sil reakce a kontrarevoluce“. Rozhodl také o vzniku jižní skupiny sovětské armády v Maďarsku. V letech 1961–62 byl velitelem Skupiny sovětských vojsk v Berlíně a aktivně se podílel na řešení berlínské krize v roce 1961.
Prezident Akademie vojenských věd Machmut Achmetovič Garejev napsal: „Maršál Sovětského svazu I. S. Koněv nejenom že dosáhl velkého vítězství, skvěle organizoval a provedl řadu významných operací, ale přispěl významně k rozvoji vojenského umění. V poválečných letech velel vojskům karpatského vojenského obvodu, vojenským jednotkám v Německu, stal se velitelem pozemních sil. Stál v čele Hlavních sil velitelství spojeneckých ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy, byl kreativní ve výcviku vojsk a ve vojenském umění v souvislosti s nástupem nových jaderných raketových zbraní a jiných prostředků ozbrojeného boje. Pro současné důstojníky je skvělým příkladem inovace a neutichající tvořivosti válečného umění, kterému se všichni důstojníci musí neustále učit.“
Od druhé poloviny 60. let až do začátku 70. let 20. století maršál Sovětského svazu I. S. Koněv pracoval na svých vzpomínkových knihách „Čtyřicátý pátý“ a „Poznámky velitele frontu“. Až do posledních dnů svého života, které se završily 21. května 1973, Ivan Stěpanovič odváděl skvělou práci při vlastenecké výchově mládeže, nikdy nezapomínal na svou rodnou vlast. Za opakované služby vlasti byl mnohokrát odměněn: byl vyznamenán Řádem vítězství, sedmi Leninovými řády, Řádem Říjnové revoluce, třemi Řády rudého praporu, dvěma Řády Suvorova 1. stupně, dvěma Řády Kutuzova 1. stupně, Řádem rudé hvězdy, čestnou zbraní se zlatým vyobrazením znaku SSSR a mnohými medailemi. Mezi jeho vyznamenání patří 27 zahraničních ocenění, včetně těch z Velké Británie, USA a Francie. I. S. Koněv – hrdina Československa i hrdina Mongolska. Urna s popelem je pohřbena na Rudém náměstí v Kremelské zdi. Jméno I. S Koněva bylo přisvojeno ulici v Moskvě. V rodné zemi Ivana Stěpanoviče, v obci Lodějna v Podosinovském okrese Kirovské oblasti, stojí jeho bronzová busta.
Originál:
Министерство обороны Российской Федерации(Минобороны России): Конев Иван Степанович
