Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 479)

Ještě mě nepřestaly bolet nohy a múza Mab volala: Jsou prázdniny, tak žádné lenošení, ráno se vrhneme do víru vod Chrudimky naplňovat zasutá přání. Chrudim je klidné, pěkné městečko, bude se vám líbit…

Přede mnou kopec a na vršíčku věže. Špidlaté, hranaté, s bodci mířícími do nebes. Na řece se zelená ostrůvek leknínů. Ve slunci se naparuje balkonek Kotěrova domu. Verandička vily 227 se červená. Hřbitov s pomníky jmen dávno zapomenutých dřímá. Vůkol klid a mír, ani auta tudy nejezdí…

Po mostě nad řekou šlapou do pedálů cyklisté. Řítí se uličkami a je jich hodně. Na hlavách mají žlutě hnědé přilby. Vypadají jako čmeláci. Valí se po schodech dolů na mě. Frnk, frnk. Jeden postarší přelétává šestice schodů skoky. Žuch, žuch, vrrr, vrrr, žuch. Múza se směje: Klidné městečko, živá rojení…

Slézám schodovou Kalvárii a po očku sleduji šílení vášnivých závodníků. Cyklisté jsou všude. Ve stráni, v klášterních zahradách, je klid. Květy růží vydechují omamnou vůni. Lavička je mi milá. Koukám na rondo bělostně historické prachárny a myslím si, být tak tady mnichem, nevím, nevím.

Míjím poletující cyklisty a vcházím do Michelského parku. Stín korun pokroucených velikánů skrývá pozdně gotický hřbitovní kostel svatého Michaela. Do vnějších stěn jsou zazděny renesanční náhrobníky. Sochy Mater Dolorosa, Ecce Homo a všude přítomný šedavý mech staroby nahlodávají mou vůli. Okolo pomníku Mistra Jana Husa posedávají studenti. Pan profesor stojí. Jsou zahleděni do desek displejů…

Na hraně rohu zelenkavého novorenesančního domu, se dva urostlí jeleni snoubí s jednou hlavou opatřenou mohutnými parohy. Pod jejich těly se lomí věty: Ty mě soudíš, jinej tebe, dej si pozor sám na sebe! Nesuď – nebudeš souzen. Trojlodní gotický kostel svaté Kateřiny s pětiboce uzavřeným presbytářem a jednou věží je mi blízký. Zamyšlen vzpomínám na svou paní Kateřinu, která odešla na věčnost…

Hodiny odbíjejí druhou.

Mab švitoří: Cyklisté vymizeli, co takhle něco pojíst…

Pod barokním loubím pojídám houbovou polévkou. Na náměstí pískovcový barokní Sloup Proměnění Páně s kašnami, Mojžíšem, Eliášem, apoštoly Janem, Petrem, Jakubem a Synem Božím Ježíšem má na vrcholu Boha Otce a pozlacenou holubici. Dominantou náměstí je bezesporu novogotický kostel Nanebevzetí Panny Marie. Dohlédnout na špičky věží je o závrať.

V uličce se krčí rodný dům dramatika, jednoho z byvších ředitelů pražského Stavovského divadla Jana Nepomuka Štěpánka. Ještě jsem nestačil přečíst nápis na pamětní desce a múza mě vede do Břetislavovy ulice k původně gotickému domu, přestavěnému v letech 1573–77 nákladem chrudimského měšťana Matěje Mydláře na monumentální renesanční objekt s arkádovým průčelím doplněným alegorickými reliéfy a věží v podobě minaretu.

V roce 1972 byl Mydlářovský dům rekonstruován pro potřeby Muzea loutkářských kultur. Tři poschodí labyrintu úzkých chodeb, schodů, průchodů, sálů naplněných marionetami, maňásky, loutkami plošnými, stínovými, dupáky, pimprlaty z porcelánu, jevišťátky, dekoracemi, památkami na mistry loutkáře věků slávy tvoří divadelně snový ráj.

Mab se proměnila v dívenku. Běhala nahoru, dolů, četla nahlas popisky pod vitrínami, v dílničce zkoušela zcelovat nitky, česat paruku a na dřevěné tělíčko primabaleríny navlékat sukničku. Hlavně však pořizovala fotografie.

Míjím rodný dům vynálezce lodního šroubu Josefa Refsela i renesanční stavení s reliéfem čápa. Koukám na bývalý Polívkův mlýn. Na Široké ulici se obdivuji pískovcovému parapetu s barokní Pietou, se sochami biskupa sv. Vojtěcha a knížete sv. Václava.

Mám před sebou Muzeum. Stoupám po schodech impozantního novorenesančního dómu. Nahlížím do expozice praní prádla. Valchy kamenné, dřevěné, plechové. Necky, kádě, mýdla značky Hellada. Pračky kyvadlové i otáčivé s převodem na kolo s klikou. Jejda, takovou jsme měli doma. Maminka si praním přivydělávala…

Kolekci plakátů Alfonse Muchy vidím jako v mlhách. Mab čte: Mistr se zamiloval do dívky o dvacet let mladší, Marie Chytilové z Chrudimi, a byla z toho slavná svatba…

Zdolávám další schody. Expozici kočárků a medvídků už jenom hladím očima. Sedám si na exponát, polstrovanou secesní židli. Malby na ostění, sloupech i na stropu jsou sice hezké, ale příliš je nevnímám. Zato Mab je ve svém živlu… Fotí medvědy. Velké, malé i ty nejmenší.

Kráčím. Už nevím, zda do kopce, nebo z kopce. Po řece Chrudimce plavou kačeny. Krmím je brněnským rohlíkem.

Za zády mám funkcionalistickou stavbu Divadla Karla Pippicha. Před budovou je pylon, na něm se do výšin vzpíná patetický mim s šaškovskou loutkou v ruce. Připomíná Štursova Raněného.

Procházím kolem kostela Církve československé husitské a nasávám do plic svěží večerní vzduch. Pomalu se šourám k nádraží. Mab šeptá: Také se vám z Chrudimi nechce?

V Brně se zdá být všechno prašné, dyšné, zakaboněné, zakouřené…

Mab řekne: To nic, jen se pěkně vyspěte a odpočiňte si. Však z Brna brzy zase někam vyrazíme…

Brno – Komín, 19. 8. 2019

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 8. září 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 479)

1. Jitka Skopalová

   

   Jardo,
   moc zajímavé, čtivé a moc jsem se dozvěděla. Jedno lepší než druhé! Nebude z toho knížka?
   Moc zdravím a těším se na další.
   Ji

   08.09.2019 (8.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Pololáník

   

   Když ještě nebyla dálnice Brno-Praha,
   cestoval jsem často dálkovým autobusem přes Chrudim. Sliboval jsem si toto město prohlédnut, až pojedu po vlastní ose. Dálnice však město míjela, a tak jsem si Chrudim prohlédl teprve nyní, zato se slovem průvodce, s filmem v různých ročních obdobích, v pohodlí domova. Jaroslav Tuček zcela naplnil můj někdejší záměr.
   Díky!

   08.09.2019 (21.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ