Masarykovo nádraží obsadili po vypuknutí Pražského povstání vzbouření Pražané, ale Němci jim nehodlali tento strategický bod nechat v rukách. V noci ze 7. na 8. května proto obklíčily nádraží silné německé oddíly, vybavené těžkou technikou včetně děl a stíhačů tanků. Podle spisovatele Jiřího Padevěta šlo nejspíš o jednotku KG Reimann složenou z příslušníků německého protiletadlového flaku Luftwaffe I. Flak Korps a o jednotku KG Milowitz. Proti této přesile se bránila zhruba stovka povstalců, mezi nimiž byli i příslušníci praporu Toledo odbojové organizace Zpravodajská brigáda.
Generální útok proti nádraží začal 8. května v pět hodin ráno. Německé pancéřové vozy ostřelovaly děly rohové budovy ulice Na Poříčí, kde stále odolávala jedna barikáda. Z druhé strany od Bulhara postupovala k nádraží pod ochranou tanků německá pěchota. Další esesáci pronikli z Florence uhelným dvorem k lazaretním vlakům, odkud zatlačili obránce až dovnitř příjezdové haly k nárazníkům. Na tomto místě padl neznámý Ukrajinec, který až do té chvíle nadšeně bojoval po boku povstalců. Obráncům se podařilo zapálit jeden tank, co se dostal nejblíž, druhý však dál ostřeloval vchod do nádraží u příjezdu vlaků a dva povstalce zabil.
"Další dva tanky jsou zneškodněny, je to zoufalý boj, ale obránci vědí, že bojují na zdrženou a že již nyní je úloha Masarykova nádraží splněna na sto procent. Bojují však dále, zatvrzele a úporně, i když musí ustupovat krok za krokem. Bojuje se doslova o každou kolej, o každý nárazník, o každý vchod do nádraží, ale Němci drtí pancéřovou pěstí sídlo velitelství v přednostenské kanceláři, nádraží hoří - a do automatů obrany jsou vkládány poslední náboje..." píše se v Pamětní knize Dopravního úřadu Praha Masarykovo nádraží.
Kolem osmé hodiny ranní Němci zatlačili posádku obránců do posledního místa obrany - nádražního vestibulu. V půl desáté dali velitelé obrany v bezvýchodné situaci signál k ústupu. Část obránců běžela do krytu u osobních pokladen, část se přes okno restaurace dostala ven z nádraží a ukryla se v Lidovém domě a v paláci Hybernie.
V deset hodin dopoledne Němci po těžkých bojích nádraží zcela dobyli včetně zmíněného krytu. Ten přepadli, vyvlekli obránce a nahnali je do společného houfu. Později vnikli přes sklep prodejny Nehera i do Lidového domu a také zde se dostali až ke krytu, v němž se doufala ukrýt další část obránců spolu s vlastním osazenstvem domu, které tvořili hlavně redaktoři, redakční zřízenci a úředníci administrace. Rovněž tyto lidi vyvlekli němečtí vojáci ven. Mezi zajatými se tak ocitl i Jaroslav Seifert, jenž v té době patřil k redakci, která v Lidovém domě připravovala nový osvobozený deník Práce.
Pár minut před smrtí
Na to, co se dělo, vzpomínal později Jaroslav Seifert ve své zásadní vzpomínkové knize Všecky krásy světa, v kapitole nazvané příznačně Pár minut před smrtí. "Němci se zmocnili rohového domu v Havlíčkově ulici a Hybernské. Tam objevili v lahůdkářství zásoby vína a šampaňského. A protože sklepy byly podle rozkazu propojeny, rázem se octli v Lidovém domě; zatím se miniaturní posádka rozdělila mezi sklep a hlavní vchod. A Němci se blížili s pancéři. Jediný z obránců ve sklepě použil pušky a zastřelil prvního pronikajícího vojáka. Voják padal k zemi právě přede mnou a tak jsem měl poprvé možnost vidět, jak vypadá smrt zblízka," psal Seifert.
Umírající Němec byl zasažen do břicha. Volal na své druhy, ať střílí, ale sám už nedokázal ani zvednout pušku, ani stisknout spoušť. "Chvíli jsme zmateně šlapali v jeho krvi, ale důstojník, který se objevil v průlomu zdi, nám přikázal, abychom zdvihli ruce. Oddělil ženy, které zůstaly ve sklepení, a mužům poručil, aby odešli zadním vchodem do Havlíčkovy ulice a odtud do haly hořícího Masarykova nádraží. Vojáci, kteří nás provázeli, s úsměvem nás ubezpečili, že na nádraží budeme ihned zastřeleni," pokračuje vzpomínka českého spisovatele.
Na nádraží v tu dobu už umírali pod německými salvami čeští lidé. Esesáci z lazaretního vlaku, který byl jinak plný těžce raněných, s neskrývaným sadismem označovali zajaté a označení byli stavěni ke zdi. Každý pátý měl být zastřelen. Ve dvoraně nádraží bylo popraveno asi 24 mužů, další byli odvedeni a povražděni na peroně a za hradlem číslo dvě. Šlo zhruba o 29 mužů. Celkové údaje o počtu zastřelených se rozcházejí - podle Jiřího Padevěta bylo na nádraží a v jeho okolí pobito celkem na 50 zajatých povstalců. Podle Pamětní knihy Dopravního úřadu Praha Masarykovo nádraží postřílely německé kulomety na peroně u zdi nádražní výtopny dohromady 67 lidí. Mezi zavražděnými byli i cestující a dva učni z nádražní restaurace.
"Museli jsme nejprve usednout na koleje. Pár kroků od nás byla hromada mrtvých českých lidí, kteří byli postříleni před chvílí... Jen z rozmaru zastřelili nám před očima chlapce, kterému naneštěstí čouhalo zpod kabátu starodávné rakouské bodlo, a pak staršího muže, o kterém někteří němečtí vojáci tvrdili, že ho viděli střílet. Oba střelili revolverem do vazu. Když crčí krev z rány v týlu, není to pěkná podívaná. Starší muž mlčel, ale hoch před smrtí žalostně zakvílel," vzpomínal Seifert.
Jeho skupina měla přijít na řadu, až odjede lazaretní vlak, jenž stál na koleji hned před nimi. Jenže vlak se Němcům nedařilo vypravit a na nádraží se šířil požár ze zasažených budov. Hořelo ředitelství železnic na kraji Žižkova i protější dům U Bulhara. Zřejmě proto Němci poručili této poslední skupině zajatců, aby se zvedla, a v řadě po dvou je vyvedli přes tehdejší nákladní nádraží do Hybernské ulice a hnali nahoru k Žižkovu. "Žár požáru byl tak prudký, že jsme si musili obličeje chránit kapesníky," líčil napjaté chvíli pozdější nositel Nobelovy ceny.
U Hrabovky Němci zahnuli s průvodem zajatců dolů do Karlína ke kasárnám Jiřího z Poděbrad. "Tam nás postavili ke zdi a čekali jsme opět. Znovu jsme se dozvěděli, že budeme zastřeleni na dvoře kasáren. Ale na dvoře se zatím chystali Němci k útěku z Prahy a přípravy nebyly dosud skončeny," pokračoval Seifert.
Dvakrát prošli středem ulice kolem stojících zajatců parlamentáři s bílým praporem na rameni. Šli tam i nazpátek, na zajatce se však ani jednou nepodívali. Nikdo z mužů u zdi netušil, o čem se vyjednává a jestli jsou předmětem jednání, které trvalo dost dlouho, také jejich životy.
"A tak jsme všichni prožívali horké chvíle dál, až se v poslední chvíli Němci rozhodli a vyměnili nás za skupinu německých žen, dětí a starců, které naši zadrželi na útěku. Jak dlouho jsme stáli u zdi kasáren, neměl jsem tušení. Hodinky mi stáhl německý voják na cestě z Lidového domu. Zdálo se mi však, že to byla věčnost," popisoval básník.
Život jde dál
Jakmile bylo rozhodnuto o propuštění zajatců, rozehnali je Němci bryskním rozkazem na všechny strany. Seifert utíkal s kamarádem Píšou a dalšími dvěma druhy kolem barikád k Trojskému mostu. Tam strávil poslední noc, při níž bylo možné pozorovat ještě bojeschopnou Schörnerovu armádu, jejíž část stála na silnici svažující se od Bulovky k Trojskému mostu. Rozkaz zničit celé město už naštěstí nezrealizovala.
"Když nás rozehnali na všechny strany a když jsme se nadechli sladkého vzduchu svobody a když jsme zaslechli i pražský rozhlas oznamující zvýšeným hlasem, že Němci kapitulovali, mohu říci, že v tu ránu jsem rázem zapomněli na prožité chvíle... A dnes vzpomínám si na ty hrůzné okamžiky nejinak, než si vzpomíná dítě na loňské spalničky, když právě běží za novým míčem. Ano, věřte mi. Je to tak. A mějte se pěkně. Sbohem! A ať už nejsou žádné války!" uzavřel svou vzpomínku básník.
Jaroslav Seifert
Jaroslav Seifert
Jaroslav Seifert
Český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Patřil mezi členy hnutí Devětsil, stál na počátku českého uměleckého směru poetismu. Je jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu (10. prosince 1984). Navzdory komplikovaným vztahům s komunistickou mocí obdržel titul národního umělce. Patřil k prvním signatářům Charty 77.
Jeho první básnická sbírka, Město v slzách, byla vydána v roce 1921. V témže roce Seifert vstoupil do právě založené Komunistické strany Československa a stal se pravidelným přispěvatelem jejího nově založeného listu Rudé právo, jímž byl až do roku 1929. V březnu 1929 byl spolu se šesti dalšími předními komunistickými spisovateli vyloučen z komunistické strany, protože podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém, gottwaldovském vedení KSČ. Následně vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické a rovněž pracovně zakotvil v sociálnědemokratickém tisku. Za války působil v Národní práci (1939–1945) a po válce v odborářských novinách Práce, založených během Pražského povstání.
Veřejnou autoritu si získal vystoupením na druhém Sjezdu československých spisovatelů v roce 1956, v němž kritizoval dosavadní kulturní politiku režimu vůči nepohodlným autorům (k nimž ostatně sám patřil). Dne 9. září 1968 vystoupil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. V prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77.
V roce 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Ačkoli to byla velmi významná událost, ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom zprvu padla jen krátká zmínka, pozdější informování se zase neslo v duchu snahy využít básníka i jeho ocenění pro propagandistické účely. Zemřel 10. ledna 1986 ve věku nedožitých 85 let v nemocnici na pražském Strahově. Místem jeho posledního spočinutí se staly Kralupy nad Vltavou, odkud pocházeli jeho prarodiče z matčiny strany.