Temná rocková formace Evanescence v čele s uhrančivou Amy Lee si letos udělala dvě koncertní zastávky v Česku. Ve čtvrtek 5. září se pětice amerických hudebníků ukázala v moravské metropoli, ale návštěvníci v Městské hale Vodova bohužel neměli tu čest zažít stejnou emociální a uměleckou smršť jako pražské publikum minulý rok. 

Dříve se do naší malé země Evanescence příliš nehrnuli, nyní se vrací téměř každý rok. Tentokrát vystoupili v Plzni a den poté v Brně. Loňský pražský koncert s orchestrem byl vyprodaný, takže návštěvníky mohla nezaplněnost brněnské haly vcelku překvapit. Možná za to může vysoká cena vstupenek, ale mohl se zde promítnout i fakt, že Evanescence už od roku 2011, kdy vyšla jejich poslední eponymní deska, vaří z vody. A už z pěkně vyčpělé a zabahněné. Pouhé tři řadové desky za více než 20 let kariéry je téměř výsměch pro všechny fanoušky. Elektronická deska Synthesis (2017) příliš nového nepřinesla, naproti tomu loňské živé vystoupení s orchestrem bylo díky zpěvaččině projevu velmi emocionální a originální. 

Abych se už věnovala jen brněnskému koncertu, celý večer zahájila domácí předkapela Eponine, která se zdá jako celkem zajímavá naděje brněnské rockové scény. Po ní nastoupila křesťanská rocková formace Veridia v čele s výraznou zpěvačkou s dlouhými copánky. Svět rocku se zřejmě hodně proměnil, pokud se taková kapela opravdu označuje za rockovou a jede na turné s Evanescence. Je zřejmě čas se s tím smířit, i když vystoupení bylo laděné spíše do ženského popu. Zpěvačka Deena Jakoub má však vazby na Amy Lee, která ji při dojemné skladbě I’ll Never Be Ready doprovodila na klavír. 

Samotné vystoupení hlavních hvězd večera uběhlo mrknutím oka. Ani jsem se nestačila dostat do té pravé koncertní atmosféry a nastal konec. Bohužel nevím, z jakého důvodu byl setlist o několik skladeb zkrácen oproti předchozím zahraničním koncertům, ale v Brně Evanescence hráli slabých 70 minut. Sice se stihli prokousat nejslavnějšími skladbami i vcelku zajímavými raritami, které nejsou častou součástí setlistu, ale dojem z vystoupení byl prostě a jednoduše uspěchaný.

Abych kapelu pouze nehanila, musím uznat, že Evanescence jsou na pódiu vždy usměvaví, sympatičtí a s publikem rádi komunikují. Amy Lee toho tentokrát nenamluvila tolik jako běžně, což je vcelku škoda, protože její slova umí kolikrát naladit celý dav do správné melancholické nálady. Naštěstí skladby jako Lithium či My Immortal mluví vždy samy za sebe. V takové chvíli sedá zpěvačka za klavír a v pomalých táhlých tónech vyniká síla, barva a výjimečnost jejího hlasu. I když byl setlist zkrácen, nakonec nezklamal. Evanescence nemají přiliš z čeho vybírat, ale v Brně divákům představili i skladby, které se mezi velké hity řadit nedají. Potěšila například New Way To Bleed, Disappear nebo Imaginary, krásná skladba se silným refrénem z prvního alba. 

Bohužel jednotlivé písně navazovaly příliš rychle jedna na druhou, ani na krátké představení se neplýtvalo časem. Občas se méně znalý divák mohl ztratit v tom, jaká skladba vlastně hraje. Nebyla to však jen chyba kapely, potlesk bohužel také nebyl ohlušující, spíše vlahý. Pařilo se opravdu jen v několika prvních řadách, další pomalu řídly a u vchodu už bylo plno místa. Zpestřením bylo jen přání „happy birthday“ bubeníkovi Willu Huntovi, ke kterému se připojila celá hala. Při přídavcích už Amy naprosto vynechával hlas, takže si myslím, že byla ráda za konec. I když na sobě nedala nic znát a její projev byl po celé trvání vystoupení milý, energický a profesionální. 

Je fajn, že si naši zemi Evanescence za poslední roky tak oblíbili, ale bohužel nemají tak často co nabídnout. Ne vždy se dá čerpat pouze z nostalgie mládí. Naštěstí to kapela vždy dožene svým sympatickým vystupováním a silnou energií. Můžeme jen doufat, že na dalším koncertě si s Amy zazpíváme už i nějaké nové skladby.