BLOG MAGDALENY VOKÁČOVÉ: Rozdíl mezi úspěšnými a neúspěšnými lidmi

Jeden můj kamarád, který nepovažuje sám sebe za úspěšného, věčně naříká, že si málo věří na to, aby se pustil do nějakého většího podnikatelského projektu. Nejčastěji si stěžuje na náročné dětství, špatné podmínky a nedostatek sebedůvěry. Není sám. I když měl objektivně těžké dětství a v mnoha ohledech nebyl podporovaný jeho talent ani sebevědomí, myslím si, že v třiatřiceti nemá člověk nárok omlouvat svoji pohodlnost náročným dětstvím.

Nedávno mi znovu vysvětloval, že by se už do něčeho dávno pustil, kdyby si jen trochu víc věřil. Má však ale neustále pochyby. A právě pochyby můžou za to, že s ničím nezačne, protože se jasně ve všech knížkách o úspěchu říká, že když si člověk věří, tak potom uspěje. Vysvětlil mi, že tedy čeká na to, až si začne věřit. Přihlásil se za tímto účelem na psychoanalýzu.

Rozčílilo mě to. Co je to za nesmysl? Tvrzení o tom, že nejprve si musíš věřit, abys něco dokázal, považuji pro náš život za stejně nebezpečné jako pohádky o romantické lásce, klasický školní systém nebo společenský tlak na to, abychom byli za všech okolností „v pohodě“. Z mé zkušenosti o sobě nepochybují a naplno si věří pouze psychopati, každý normální člověk má čas od času zdravé pochybnosti o tom, co dělá, a o výsledku toho, co dělá.

Mýtus o tom, že jsou na světě vyvolení jedinci, kteří od malička vědí, co je jejich poslání, a nikdy o sobě nepochybují, v nás živí nejen bestsellery osobního rozvoje, ale také záměrně stylizované rozhovory se slavnými osobnostmi. K tomu, abychom se okamžitě mohli cítit zahnaní do kouta, stačí otevřít kterýkoliv časopis. Na nádherných a pracně vyretušovaných fotografiích na nás hledí nadpozemsky krásná buď mužná, nebo velmi ženská a někdy všechno dohromady stvoření, která si jdou nekompromisně za svým, ví, kdo jsou, a od prvního okamžiku své kariéře věřili. Často má člověk pocit, že ještě než je matka přiložila k prsu, měli v hlavě úplně jasno. Přemýšleli jste ale někdy nad tím, proč se média snaží vytvářet takový obraz celebrit? K čemu to slouží? Hlavním účelem je vybudovat ve vašich očích z obyčejného člověka hvězdu! Zajistit odstup od běžného davu, vytvořit ikonu, ideál, ke kterému můžeme my, malí lidé, vzhlížet. Jejich velikost ukazuje naši malost a jediné, co si můžeme přát, je vyskytnout se v kouzelném vlivu těchto magických osob, aby i na nás smrtelníky dopadl kousek jejich záře.

Považuji za velké štěstí, že jsem někdy kolem dvaceti pěti let měla díky své profesi příležitost mluvit s několika ikonami naživo, upřímně, v rámci mojí profese, kdy za mnou poprvé celebrity přišly v roli klienta. Byla jsem zvědavá, nakolik bude jejich časopisová a televizní image odpovídat skutečnému člověku, který přijde za mnou. Profesně jsem byla velmi mladá a oproti dnešku také dost nejistá, ale přes všechny obavy jsem se rozhodla, že se o práci s celebritou pokusím a teprve kdybych nevěděla, co dál, předám ji zkušenějším kolegům.

Moje zjištění bylo zásadní: milí, unavení, pracovití, nejistí a často velmi skromní lidé, jakými byly celebrity naživo, se bez obav svěřovali do mých rukou, aby se mnou sdíleli své obavy, nejistoty, úzkosti a strachy. A tak jsem se velmi záhy poučila o tom, že i ,,oscarový režisér“ se může schovávat před prvním natáčecím dnem, malířka se bojí, že její xtá výstava nedostojí očekávání a zklame, a jeden z nejbohatších Čechů se klepe hrůzou před vystoupením na zahraniční konferenci v angličtině. Pochopila jsem tedy poměrně brzy, že ti milí lidé z časopisů a televize jsou lidé z masa a kostí, mají stejné emoce jako my všichni, ale vynikají jednou výrazně jinou vlastností. Na rozdíl od většiny běžných smrtelníků se přes všechny své strachy a překážky situaci za situací pouští přesně do těch aktivit, ze kterých mají strach. Pochopila jsem, že tomu není tak, že si nejprve věří, protože ví, že jsou vlastně dobří, ale že nejprve dělají naprosto všechno, do čeho se jim nechce, všechno, co je nepohodlné, a teprve s tím, jak překonávají jednu situaci za druhou, se v nich postupně rodí víra v sebe sama a důvěra ve vlastní schopnosti. Pomalu se prokousávají džunglí nepohodlných situací, výzev a vlastních nejistot, až si krok za krokem začnou o něco málo víc věřit. Když vydrží hodně let, jsou postupně sebevědomější.

Závěrem tedy tentokrát zřejmý apel: Nečekejte na to, až si budete věřit, až budete krásní, hubení, sebejistí a dokonalí… Pravda je, že odteď už budete každý den pouze stárnout. Pusťte se do projektů, na které si tak úplně nevěříte, protože cítit lépe se budete teprve tehdy, když něco uděláte. Akce je pro první krok rozhodně podstatnější než sebedůvěra!