Seznamka
Prof. Stephan Goertz
Autor: KNA / Elisabeth Rahe
Katolická sexuální morálka – co to vlastně je? A proč je toto téma na seznamu agendy „Synodální cesty“ plánované německými biskupy? Rozhovor s mohučským morálním teologem Stephanem Goertzem o katolické sexuální morálce.
KNA (Katholische Nachrichten-Agentur): Čím se vyznačuje katolická sexuální morálka?
Prof. Stephan Goertz (mohučský morální teolog a druhý předseda celoněmecké Pracovní skupiny morální teologie): Není pochyb o tom, že lidskou sexualitu je nutné odpovědně formovat. Pro křesťanskou etiku láska představuje nejvyšší měřítko. Odtud lze odvodit řadu principů a norem. Např. nepůsobit nikomu škodu, respektovat se navzájem, chovat se k sobě ohleduplně, nemanipulovat partnerem, resp. partnerkou a nečinit z něj nástroj své libovůle, uvážit následky vlastního jednání atd.
Ale?
Katolická sexuální morálka se nachází v bezvýchodné situaci, protože ze strany učitelského úřadu církve existují určité zákazy považované za neměnné a věčně platné, ale jejich zdůvodnění je vystaveno fundamentální pochybnosti.
Čeho se to týká?
Týká se to jednak morálního posouzení jakékoliv ne-manželské sexuality, jednak striktního zákazu antikoncepce. Zároveň je jakákoliv sexuální intimita v oblasti homosexuálních vztahů hodnocena jako mravně závadná. Tyto normy – „nikde jinde než v manželství mezi mužem a ženou“ a „žádná antikoncepce“ platí absolutně závazně, takže chování, které se tomu vymyká, nesmí být za žádných okolností mravně tolerováno.
Jak k tomu došlo?
Především za Jana Pavla II. (v úřadě v letech 1978–2005) nabyla katolická morálka v tomto bodě rigorózních rysů. Jakékoliv jednání odchylné od normy učitelského úřadu bylo kvalifikováno jako hříšné. Od věřících se očekávalo, že se podřídí. Poslušnost vůči normám nauky v oblasti sexuální morálky se stala kritériem pro jmenování biskupů. Rozmanitost křesťanského života měla být katolicky uniformována.
Jaké to má z vašeho pohledu důsledky?
Fatální je, že v minulosti přiostřované zákazy se staly jádrem katolické identity. Sexuální morálka byla stylizovaná v otázku existenční. Tady se rozhoduje o budoucnosti katolicismu. Jenže zákazy, které v proměnách dějin ztratily smysluplnost, dnešního člověka pochopitelně nemohou přesvědčit. Špatnými argumenty žádnou nauku nelze trvale hájit ani jimi získat zpět ztracenou autoritu. Kdo vůči veškerým nárokům zkušenosti a rozumu křečovitě setrvává na zákazech a předsudcích – např. vůči homosexualitě, vede církev do intelektuálního a kulturního ghetta.
Nicméně za papeže Františka se rýsuje jiný směr.
Oslabení odsudků homosexuality a antikoncepce, s nímž František přišel, je možné vykládat jako pokus uvolnit zablokování církevní morální nauky. Výčitky a urážky neústupných obhájců domněle věčných pravd, které tím k sobě přitahuje, dokládají odpor v antimoderním katolickém sektoru proti jakýmkoliv opatrným změnám sexuální morálky. Zaryté vnitrocírkevní tendence ponechat vše při starém bychom neměli podceňovat. Pro „záchranu tradičních hodnot“ se uzavírají koalice s politicky antiliberálními silami.
Co by se podle vašeho mínění muselo změnit?
Otázka směrem k učitelskému úřadu zní, zda se dva lidé mohou lidsky autenticky, svobodně a s respektem milovat i mimo manželství tak, aby jejich sexualita jako výraz a podoba této lásky představovala mravní realitu, kterou by církev mohla respektovat. Konkrétní otázku kontroly početí by si pár měl po rozumové úvaze a s ohledem na vlastní životní okolnosti rozhodnout sám. Otázka metody není věroučný problém a neměl by se z ní dělat článek víry.
Jakou roli hraje teologie jako věda v diskusi jak uvnitř, tak vně církve?
Teologie může (podle vědeckého i církevního chápání sama sebe) hrát účinnější roli teprve tehdy, nebude-li vůči učitelskému úřadu církve vystupovat pouze ve služebním poměru pro vyjadřování souhlasného stanoviska.
Nezjednodušujete si to poněkud, jestliže přesouváte odpovědnost za současný stav od vědecké teologie směrem k učitelskému úřadu církve?
Vůbec ne. Teologické odpovědi na pronikavé změny života ve světě jsou přece formulovány už dávno. To, co na straně učitelského úřadu často chybí, je seriózní vypořádání s morálně teologickým myšlením posledních desetiletí. Skutečnost, která mne naplňuje opatrným optimismem, je, že jednotliví biskupové už nazývají problémy pravými jmény a jsou otevřeni teologickému diskursu. Pokud si někdo nepřipouští poznatky vnímané jako odlišné, postupně se víc a víc vzdaluje od skutečnosti, jak to můžeme v církvi sledovat na příkladu výroků o homosexualitě a transsexualitě.
Jak to myslíte?
Církevní texty v oblasti sexuální morálky a obecně vztahu mezi pohlavími nezřídka značně zaostávají za dnešními společenskovědními i teologickými poznatky. Církev navíc musí akceptovat, že po generace a minimálně v našich podmínkách tyto oblasti života už nepodléhají její morální režii. Což neznamená, že zděděné křesťanské přesvědčení o lásce, svobodě a rovnoprávnosti už nebude hrát žádnou roli.
Kdy je tedy církev v této oblasti ještě žádaná?
Např. tehdy, jsou-li lidé odkázaní na její radu a podporu v nouzové situaci a existenciální zkušenosti. To dokládá třeba práce Charity. Profesionální doprovázení je dnes prožíváno spíš jako křesťanské svědectví než morální poručníkování.
Z německého originálu publikovaném na Domradio.de přeložila Pavla Holíková.
