Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Stojím před bazilikou Santa Maria Maggiore v Tridentu. Náměstí téhož jména je skoro prázdné. Asi za půl hodiny začne odpolední riposo. Někdo se chystá domů k obědu, jiný zajde do restaurace, sám nebo s přáteli. Cizince poznáte podle toho, že je jim tohle starobylé římské rozdělení času neznámé a navíc se, kde mohou, oddávají vášni snad stejně dobré, jako je sex – dávají si gelato, jeden z desítek druhů lahodné italské zmrzliny. Nikdo tu zdánlivě není sám.
Otevírám dveře vlastně docela malého kostela, v němž v letech 1545 až 1563 zasedal Tridentský koncil, jenž zcela změnil budoucnost církve a křesťanského světa. V bazilice nikdo není. Je otevřená jako všecky kostely a chrámy, které potkáte na tisíci kilometrech čtverečních. Je v nich co vzít, snad ještě víc než u nás, ale nezdá se, že by se městské a venkovské italské duchovní majáky sklonily pod nájezdem lupičů. U sochy Panny Marie svítí desítky malých svící. Kropénka je plná čerstvé průzračné vody. Kněžiště, ve kterém kdysi sedaly desítky nejmocnějších mužů planety, je velké asi jako kněžiště budějovické katedrály. I když dějiny katolické církve začaly poněkud dřív, cítíš tu, že katolictví, jak jsme o něm zvyklí přemýšlet dnes, se zrodilo právě tady.
Poklekám, znamenám se křížem a kromě Otčenáše v řečtině a Zdrávasu v latině, jež šeptám, mně před očima defilují – světe div se – významné protestantské osobnosti a pak ti naši teologové, kteří zachránili teologické myšlení od šedého schematismu, a přitom právě o nich musíš říct, že to byli a jsou teologové konzervativní – ježíšovští, oddaní církvi, demokracii a kultuře. Vladimír Boublík. Karel Vrána. Karel Skalický. Uvědomuji si, že tu klečím sám. Připomínám si slavné obrazy koncilu – ostře řezané tváře prelátů i různé okolnosti, ne vždy férové, za nichž se tu jednalo o časném (opravdu jen časném?) osudu mé církve. Vzpomínám na všechny, kteří se v církvi cítí osamělí. Dotýká se mě vědomí, tak jako by ke mně někdo přikročil a položil mi ruce na ramena, jak velká propast dosud existuje mezi laiky a církevními představenými a jak osamělí jsou také někteří z nich. Mají to napsáno ve tváři. Nejde to skrýt. A ženatí kněží a ženy v církvi? Zapomeň.
Tváří v tvář tomu, kde klečím, uvažuji nad tím, co je ze závěrů Tridentu opravdu známo katolickému křesťanu naší doby a konkrétně naší země – kam míří, co akcentuje, koho preferuje, jaké plány má. Reminiscence na tzv. tridentskou bohoslužbu jsou oproti tomu, co koncil vyhlásil (a z větší části vlastně potvrdil dávnou teologickou tradici a víru obecné církve), svým způsobem až směšné. Tvůj jazyk je ten, kterým k tobě hovořili tví rodiče, kterým vyznáváš lásku, kterým se modlíš. Abych byl práv v latině sloužit a poslouchat, musel bych oprášit rezidua klasické filologie. Deklamovat text umí kdekdo. Zkouším, jestli dám dohromady ještě běžnou větu, kterou používá kdokoliv z nás. K ženě: „Mám tě rád jako slunce nad Torbole, jsi krásná jako květy pryskyřníku v odpoledním světle.“ K rodičům: „Děkuju vám za všecko, co jste pro mě udělali. Nikdy vám to nezapomenu a jak budu moci, budu vám pomáhat.“ K Bohu: „I když jsem hříšník, nejsem proto ještě hulvát. Pane Bože, Otče, Synu a Duchu svatý, zahlaď moje viny a dej mi naději. Ať je krásné babí léto a nahoře na Madonne di Campiglio a ve Skryjích ať ještě dlouho nesněží.“ Nejde mi to dobře. Tesám ty věty jako tupým dlátem do kamene. Trident je víc než hraní si na minulost a žáčky klasického gymnázia a oděvní designéry. Kdo tohle nepochopí, zůstane napořád osamělý a sám.
Klečím tu a říkám si, jak by moje církev mohla být zase silná a věrohodná, kdyby se stala skutečným domovem. Kdyby ti, kdo v ní žijí, našli své otcovství, mateřství a synovství a jednali s druhými jako s Božími dětmi. To, co jsem tady i jinde svěřil svému Pánu, nepovím. Modlil jsem se ale také za ty, kterým nerozumím a kteří nerozumí mně. Nejsem na světě proto, abych všechno chápal. Zaplavil mě pocit silného vnitřního prožitku, že se ani lidé mé generace nedožijí proměn církve, které by byly víc než kosmetické. Klečím a znamenám se křížem. Ještě poslední pohled na eucharistického Pána, kterého za pár týdnů potkám o tisíc kilometrů jinde ve zpustlém kostelíku kdesi v lesích. Cítím, že jsem prohrál a zároveň zvítězil. Mé zápasy stály strašnou spoustu sil. Vycházím ven. Riposo začalo. Město je v ulicích až na turisty skoro prázdné.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
