Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Neschází také jejich životní epizody přímo dobrodružné.

Profesor MUDr. Oskar Fischer (1876-1942), který minimálně ve stejné době jako doktor Alois Alzheimer (1864-1915) popsal stařeckou demenci, kterou dnes známe jako „Alzheimerovu chorobu“, doplatil několikrát ve svém životě na rozdělený svět dvacátého století.

Narodil se ve Slaném, kde byl jeho tatínek správcem zemědělské usedlosti. Rodiče se hlásili k německé národnosti, navíc byli Židé. Nadaný chlapec absolvoval středoškolská studia v rodném městě a později medicínská studia na univerzitách v Praze a ve Štrasburku. Již jako student se zajímal o psychiatrii a od promoce (1900) až do roku 1919 pracoval na katedře psychologie německé části pražské univerzity.

V době první světové války byl doktor Fischer jmenován hlavním lékařem oddělení psychiatrie posádkové nemocnice v Praze. Zde byl jeho přímým nadřízeným vrchní štábní lékař plukovník doktor Franz Halbhuber, který „léčil“ traumatizovaným frontovým vojákům „válečné neurózy“ elektrickými šoky a posílal je zpět na frontu. Doktor Fischer požadoval Halbhuberovo propuštění pro jeho téměř sadistické chování a pro evidentní projevy duševní lability. Halbhuber byl nakonec sesazen, leč nijak zvlášť nepotrestán, protože se těšil značné podpoře německých nacionalistických kruhů v Praze. Zato doktor Fischer byl odměněn přeložením do nemocnice v Pardubicích, kde setrval až do konce války.

Uměl výborně česky a koncem třicátých let kandidoval za německé liberály do Národního shromáždění a do pražského městského zastupitelstva. To mu přineslo mimo jiné nenávistné (antisemitské) projevy německých nacionalistů především z řad studentů. Neměl ani jisté trvalé místo na univerzitě (jako docent německé části pražské psychiatrické kliniky), proto zřídil se svým bratrancem MUDr. Leo Kosákem (1874-1944) soukromé sanatorium pro choroby nervové a plicní v zámečku Veleslavín.

Léčili se zde například prezidentova manželka Charlotte Masaryková, spisovatelka Milena Jesenská či známý architekt Adolf Loos. Působil také jako soudní znalec, vystupoval v jednom z procesů s jasnovidcem Erikem Janem Hanussenem. V roce 1939 doplatil na svoji příslušnost k židovské komunitě a byl propuštěn z univerzity. V roce 1941 byl zatčen gestapem, deportován do Malé pevnosti v Terezíně kde byl 28. února 1942 ukončen jeho život. Podle psychiatra MUDr. Vladimíra Vondráčka, který se s ním ještě před válkou znal, byl ubit k smrti. Jinak se udává, že zemřel na infarkt, což může spolu souviset. Takže v závěru svého života doplatil (a předtím i doplácel) doktor Fischer, vynikající psychiatr, mimo jiné také znalec telepatie a grafologie, na antisemitismus šířící se plíživě Evropou, nacházející své nejodpornější projevy v nacistickém Německu.

O dva roky později, v říjnu 1944 zahynul v Osvětimi jeho bratranec MUDr. Leo Kosák. Oba museli ještě před deportací do koncentračních táborů podepsat značně nevýhodnou kupní smlouvu na prodej zámečku Veleslavín ve prospěch „Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu“ (Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren), z něhož byly paradoxně hrazeny deportace Židů do koncentračních táborů. A to přesto, že ještě v roce 1939 přepsal dr. Fischer svoji polovinu této nemovitosti na manželku, která nebyla Židovkou. S manželkou Franziskou, zdravotní sestrou, se poznal na konci první války v nemocnici v Pardubicích. Měli spolu dvojčata Lotte a Heinze.

Snímek doktora Oskara Fischera z roku 1936. V té době mu zbývalo pouhých šest let života a další desítky let zapomnění na jeho práce, minimálně stejně významné jako práce doktora Alzheimera. Jako Žid skončil v koncentračním táboře. A jako Němec byl po druhé světové válce „zapomenut“. Až ho musel před pár lety objevit vědec Michel Goedert z univerzity v Cambridgi. A paradoxně v archivu Univerzity Karlovy.

Doktor Oskar Fischer se počátkem minulého století velice bedlivě zabýval pitváním mozků. Voštinové bujení, tak nazýval různá degenerativní postižení mozků, což byly vlastně plaky demence. Tato případy, kterých měl vypozorovaných a bedlivě popsaných někdy v roce 1910 několik desítek nazýval vetchomyslností (presbyofrenií) ve stáří. Mohla se ta nemoc jmenovat takto dosud.

Ve stejné době dospěl k podobným závěrům na psychiatrické klinice v Mnichově doktor Alois Alzheimer, i když zdaleka neměl tolik podrobně vypozorovaných a popsaných klinických případů jako doktor Fischer. V roce 1907 měl například pouze jediný případ pacientky Augusty D., jenže to stačilo šéfovi mnichovské kliniky, jednomu ze zakladatelů moderní psychiatrie profesoru Emilu Kraepelinovi ( 1856-1926), který znal závěry doktora Alzheimera, aby doporučil svým studentům používat pro choroby s degenerativními histologickými rysy termín Alzheimerova choroba nebo Alzheimerova demence.

Doktor Fischer se o tom všem dozvěděl až v roce 1915 z německých psychiatrických učebnic. V letech předtím vedl s kolegou Alzheimerem písemné debaty a pranic mu nevadil „nový název“ jejíž rysy v té době popsal přece jen podrobněji a šířeji. Dnes touto chorobou trpí miliony lidí na světě a stále jde tak trochu o nemoc plnou záhad. V Česku se týká asi 120 00 lidí.

Proto stále pokračuje pátrání po příčinách nemoci, kterou popsal počátkem minulého století doktor Alzheimer, ale minimálně stejně doktor Oskar Fischer. Proto se k jeho jménu a k jeho zapsaným badatelským výsledkům uložených v archivu Univerzity Karlovy dostal v roce 2008 Michel Goedert z Laboratoře molekulární biologie Univerzity of Cambridge. V odborném časopise Brain popsal v článku „ Oskar Fischer and the study dementia“ v roce 2009 Fischerovy odborné závěry. Otázkou je, proč se tak nestalo v našich dějinách dříve. A proč s tím někde někdy nepřišel nějaký český vědec.

Ono je to složité. Možná, že trochu vadilo, že doktor Oskar Fischer byl přece jenom Němec. Čemuž by Michel Goedert, původem z Lucemburka, asi moc nerozuměl.

Příště: profesor MVDr. Karel Macek