Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Mít káru je cool. Ale svobodu a nezávislost to neznamená

Vojtěch  Dobeš
Vojtěch Dobeš
11. 9. 2019
 7 532

V poslední době si všímám toho, že vyznavači maximální svobody, individualismu a vůbec nezávislosti na „systému“ vnímají osobní automobil jako snad největší symbol těchto hodnot. Nebo druhý největší, hned za střelnou zbraní.

Mít káru je cool. Ale svobodu a nezávislost to neznamená

Z povahy své práce i hobby hraničícího s obsesí se pohybuji v sociální bublině prodchnuté petrolheady neboli automobilovými nadšenci. A asi nikoliv náhodou existuje poměrně velká korelace mezi nadšením pro automobilismus a výrazně pravicovými až libertariánskými názory. Ostatně i legenda českého „antisystémového pravičáctví“ D-Fens se vždycky intenzivně věnoval autům. Na první pohled to dává smysl. Co může být lepším ztělesněním svobody a nezávislosti než vlastní silný a rychlý stroj, který vám umožní vydat se kdykoliv a kamkoliv si zamanete, jet tak rychle, jak chcete, a dávat přitom najevo svou úspěšnost v tržním soupeření.

Vážně?

Vážně je právě osobní auto tím, co vám dává zrovna nezávislost? Není to naopak spíš tak, že auto a jeho řidič či majitel jsou na systému závislí extrémně?

Plnou!

Jestli se závislost na systému dá něčím poměřovat, jsou to míra standardizace a délka logistických řetězců, potřebných pro to, aby daná věc mohla fungovat. Zcela nezávislí jste tehdy, když si můžete danou věc udělat sami a zcela podle svých představ, aniž by hrozilo, že kvůli tomu nebude fungovat. Z dopravních prostředků budiž příkladem třeba veslice či plachetnice. Obojí s trochou snahy poskládáte z materiálů, které sami najdete či vyrobíte, a ať už váš výtvor bude vypadat jakkoliv, nejspíše bude alespoň do jisté míry fungovat. Ale automobil?

Začněme od logistiky. Ano, auto si můžete koupit sami za sebe, ze svých vydělaných peněz – a v tomto ohledu jde o vrcholně individualistickou záležitost. Možná by se dalo i pominout, že aby vaše nové auto vzniklo, muselo dát hlavy dohromady tisíce lidí, aby to celé fungovalo (o tom ještě později) a desítky nebo dokonce stovky tisíc lidí se podílely na výrobě, přepravě dílů z místa na místo a dopravě výsledného produktu k vám.

Kdyby to tím končilo, tak to pořád tezi o nezávislém automobilistovi příliš nekazí. Byli jste na společnosti a „systému“ závislí v okamžiku nákupu, ale teď už si můžete jezdit kam chcete, svobodně, bez spoléhání se na ostatní.

Jenomže je tu několik „drobných“ problémů. Asi první, co vás napadne, je to, že byste svoje auto měli občas natankovat. Pokud se nepustíte do přestavby na dřevoplyn, nezačnete si pálit vlastní alkoholové palivo, jezdit na olej nebo si nepořídíte elektromobil a solární panely (což je, poněkud paradoxně, možná nejlepší cesta k opravdové nezávislosti), budete potřebovat benzin nebo naftu. Které musí někdo, někde, tisíce kilometrů daleko vytěžit coby ropu, potom převést kamsi jinam, zrafinovat v benzin či naftu a opět rozdistribuovat, abyste si své oblíbené palivo mohli zakoupit na benzince.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.


Bez pravidel

Ale dejme tomu, že vaše auto spaluje domácí pálenku. Pořád tu máme celou řadu věcí, které nejenže si nevyrobíte sami – nevyrobí je ani nikdo ve vašem okolí. Počínaje několika druhy olejů a dalších provozních kapalin, které každé auto potřebuje. A konče samozřejmě dalším spotřebním materiálem, jako jsou pneumatiky a náhradní díly. V běžném životě nad ničím z toho nepřemýšlíme. Zajdeme do obchodu s autodíly, objednáme na internetu pneumatiky do svého oblíbeného pneuservisu, na benzince koupíme láhev oleje. Ale stačí se zamyslet nad tím, kolik lidí, organizací a úsilí je spojeno s tím, abyste si každou s těch věcí mohli koupit, a vaše představa o „nezávislosti“ začne dostávat povážlivé trhliny.

Ty ještě prohloubí fakt, že pokud nejste vyznavači terénních automobilů, jste patrně závislí na tom, co patří mezi největší veřejně financované projekty všech dob: na silniční a dálniční síti. Můžete mít pocit, že díky automobilu jste na státu nezávislí, pohlížet svrchu na uživatele veřejné dopravy a kritizovat státní dotace čehokoliv. Ale potom nasednete do svého auta a jakmile opustíte svoji garáž, ocitnete se na silnicích postavených za veřejné peníze. Ano, z vašich daní. Ale pořád… z daní.

Co ale může být pro duši „svobodomyslného a nezávislého automobilisty“ ještě trýznivější, je ale míra nezbytné standardizace, jinými slovy předpisů a nařízení. Automobilistům bývá vlastní odpor k čemukoliv, co jim někdo nařizuje, od rychlostních limitů přes omezování objemu či výkonu po nařizování povinné bezpečnostní výbavy a další zásahy „shora“.

Jenomže jen málo oblastí lidské činnosti je tak závislých na regulaci a standardizaci, jako právě automobilismus. Už jen abyste vůbec někam v (relativním) bezpečí dojeli, potřebujete sadu regulací, které vám říkají, jak se máte po silnici pohybovat. Ano, většina z nás na dopravní předpisy tu a tam nadává a minimálně občas je porušuje. Máme námitky vůči omezením rychlosti, zákazům parkování a lecčemu dalšímu. Ale představte si, že by někdo nevymyslel a centrálně nenařídil, že se po silnicích bude jezdit vpravo, že se zprava bude také dávat přednost, že tenhle barevný kus plechu znamená tohle, tamten zas něco jiného a že se na silnice budou malovat čáry, ze kterých všichni pochopíme, kudy a kam máme jet. Nejspíš si dokážete představit, jak daleko byste v takovém prostředí dojeli…

Standardy se samy neupečou

Tedy… Nejspíš byste bez standardizace a předpisů auto ani nenastartovali. K tomu totiž potřebujete přinejmenším palivo, které bude kompatibilní s vaším motorem. A hle – další standardizace, další předpis, další regulace. Jen díky nim víte, že když na benzince natankujete z pistole označené „N95“ nebo „Diesel“ bude to fungovat.

Nebo si zkuste představit svět, ve kterém neexistuje standard, který by říkal, že automobilové pneumatiky mají rozměry udávané průměrem disku v palcích, šířkou pneumatiky v milimetrech a výškou její bočnice v procentech. Majitelé aut z dob, kdy se na trhu na krátkou dobu objevily „metrické“ ráfky (například R390) vám určitě rádi povypráví, jaká je to radost. A to ani nemluvíme o tom, kolik dalších „standardizovaných“ dílů, od svíček a olejových filtrů přes žárovky až po nejrůznější elektrické komponenty se ve vašem autě nachází, a jak složité – neřkuli nemožné – by bylo jeho provozování bez oné standardizace.

A čím víc půjdeme do hloubky, tím víc takových případů nacházíme, až po zdánlivé banality jako jsou stoupání závitů nebo rozměrů šroubů a matic. Opět se můžete zeptat někoho se starým anglickým autem, jak se mu shánějí závity Whitworth a palcové klíče (tedy, dnes, v době internetu a snadno fungujícího systému zásilkových obchodů asi dobře…).

Nakonec se můžeme dostat i k takovým věcem jako je samotná logika ovládání automobilu, to, že přístroje a kontrolky vypadají tak, jak jste zvyklí, pedály jsou v tom pořadí, jak je znáte a celkově jsou všechna auta navzájem poměrně kompatibilní.

To všechno může na první pohled vypadat banálně. Vždyť jsme přece zvyklí, že auta jsou taková. Že nám na většinu z nich stačí jedna sada klíčů, že pneumatiky pasují, že na benzin z libovolné benzinky nastartujeme, že kontrolka blinkrů je zelená šipka a že plyn je vpravo.

Aby to tak ale bylo a aby vůbec tak složitou věc jako je osobní automobil bylo možné vyrobit, zkompletovat, dodat na místo určení a zajistit jí všechno potřebné pro provoz, musela nastat spolupráce tisíců, statisíců, možná i milionů lidí. Musely vzniknout desítky a stovky standardů a norem, ať už na úrovni států, korporací nebo průmyslových organizací. Musely vzniknout výbory a komise, které se na oněch standardech dohodly.

Auto není tužka

Někdo by mohl poznamenat, že to není žádný důkaz potřebnosti systému. A mohl by jako argument použít třeba slavné video, kde Milton Friedman vypráví o tužce.

I na výrobě tužky se podílejí tisíce lidí, kteří spolupracují, aniž by o sobě vůbec věděli, natož aby spolu komunikovali nebo dokonce jednali podle nějakých nařízení či předpisů. Ti, kteří těží grafit na tuhu, nemusí být nijak „sladěni“ s těmi, kteří vyrábějí barvu na povrch tužky nebo zpracovávají ropu na gumu na jejím konci. A nikdo z nich nemusí brát ohledy na to, jaké parametry má papír, na kterém budete tužkou psát či kreslit. Dokonce je docela jedno, jestli chcete tužku použít na psaní poznámek nebo kreslení prasátek na zdi veřejných záchodků.

Komponenty tužky jsou totiž na sobě vlastně docela nezávislé. Potřebujete nějakou „tuhu“ – prostě něco, co nechává stopu na papíře či jiném povrchu. K tomu seženete nějaké dřevo nebo jiný materiál, který naopak stopy nezanechává a dá se dobře držet v ruce. Potom nějakou barvu, druhou barvu na popisky oné tužky, pokud chcete, tak přidáte gumu a něco, čím ji k tužce připevníte. Ani jeden z výrobců těchto drobných věcí nemusí vědět, že vyrábí materiál na tužku. A jakmile si tužku koupíte, nepotřebujete už žádnou další podporu od „systému“.

Teď to ale srovnejte s automobilem. U tak složité věci musí jít kooperace mnohem dál. Nestačí, že vám někdo dodá nějaké šroubky – potřebujete šroubky o daných rozměrech, s určitým stoupáním a jemností závitu. Potřebujete pneumatiky, jejichž rozměr odpovídá diskům. Musíte celé auto navrhnout tak, aby bylo jisté, že se vejde na silnice a do parkovacích míst, že budou ostatní účastníci silničního provozu vědět, co znamenají signály, které jeho řidič dává různými světly.

A nekončí to ani při jeho provozování. Nestačí vyrobit nějakou tekutou hořlavinu a doufat, že po jejím nalití do motoru auto pojede. Potřebujete benzin o specifikaci přesně odpovídající vašemu motoru, a potřebujete způsob, jak vám označení jasně řekne, do jakého auta patří jaký benzin (u olejů je to podobné, jen ještě složitější). A jak ten benzin do auta nalijete? Nezbude než definovat, jak má vypadat hrdlo nádrže a jak má vypadat tankovací pistole.

Takto by se samozřejmě dalo pokračovat celým autem od předního nárazníku k zadnímu, od software řídící elektroniky k definované výšce oněch nárazníků, tvaru a barvě světel nebo pořadí pedálů.

Nezávislost není

Zarputilý libertarián by mohl říct, že na to všechno ale nepotřebujeme stát. Měl by, samozřejmě, pravdu. Normy a pravidla, podle kterých se řídí auta, si mohou vytvořit i výrobci a provozovatelé sami. Možná to bude o něco složitější, možná to skončí tak, že Fordy půjdou tankovat jen na benzinkách Shell a Škodovky zase jen u OMV, ale nakonec se to nějak vyřeší.

Jenomže to pořád neznamená, že budete díky osobnímu automobilu nezávislí na společnosti, že to může být známka vašeho individualismu. Možná budete závislí na pravidlech a organizacích vytvořených korporacemi, nikoliv státy, ale to pořád nic nemění na tom, že bez pravidel, norem a regulací se váš čtyřkolový symbol individualismu ani nerozjedete.

Jakkoliv je totiž automobil bytostným ztělesněním lidské touhy po individualitě a samostatnosti, ale zároveň také jedním z nejlepších příkladů toho, jak moc je dnes jedinec závislý na zbytku společnosti, jejích pravidlech a jejím fungování.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
4
+

Sdílejte

Diskutujte (13)

Vstoupit do diskuze
Vojtěch  Dobeš

Vojtěch Dobeš

Automobily byl posedlý od malička a řízení osudu ho postupně dovedlo do redakcí českých verzí Autocaru a TopGearu, do americko-kanadského TheTruthAboutCars.com a k založení vlastního magazínu Autíčkář.cz.... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo