Tělo jako důkaz

O výstavě newyorské umělkyně Alizy Shvarts v Centru pro současné umění FUTURA, která se ve své práci zabývá propojenými dynamikami genderu, sexuálního násilí, moci a současné kultury, píše v následující recenzi Zuzana Štefková. Ta instalaci hodnotí jako vydařený soubor rozličných přístupů k formám a médiím, které vytváří „velmi komplexní výpověď odrážející spletité předivo souvislostí, v nichž naše zranitelná a zraňovaná těla produkují poznání a s ním i naši „údajnou“ realitu" v rámci mocenských mechanismů."

Tělo jako důkaz

Výstava Purported americké umělkyně Alizy Shvarts představuje typ umění, který nebývá v českém prostředí příliš často k vidění. Je kritická, nesmlouvavě feministická a konceptuálně hutná. Shvarts se opakovaně vrací k otázkám feministické epistemologie a politice těla. Název výstavy „purported“ – do češtiny bychom jej mohli přeložit jako „údajný“ – odráží autorčin zájem o proces budování důvěryhodnosti či předpoklad nedůvěry.

Toto tázání po původu (ne)důvěry a její provázanosti s genderově specifickým tělem bylo přítomné už v autorčině absolventské práci Bez názvu [diplomová práce], kterou realizovala na Yaleově univerzitě v roce 2008. Během školního roku se umělkyně sama opakovaně oplodňovala a následně užila přírodní látku vyvolávající potrat. Tento proces byl přitom načasován tak, aby výsledné krvácení mohlo být buď normální menstruací nebo uměle vyvolaným potratem. Sama umělkyně přitom netušila, zda byla těhotná či nikoli. Dílo vyvolalo skandál, univerzita jej prohlásila za fikci a neumožnila ho vystavit.

V rámci pražské výstavy je práce připomenuta hned dvakrát: jako původní videodokumentace trvající 1440 hodin, která je přehrávána kontinuálně tak, aby video bylo k vidění právě jednou, a formou textu, který Aliza Shvarts původně publikovala online na webu Yale Daily News. Tento text je spolu s komentáři nainstalován v podobě dlouhého závěsného svitku spadajícího na zem a vytvářejícího hromadu záhybů, v kterých se divák může přehrabovat a pročítat se stovkami reakcí, mezi nimiž nechybí ani odsudky autorčiny nemorálnosti a výhružky fyzickou likvidací či peklem.

Dílo vyjadřuje feministickou premisu, že ženy mají právo rozhodovat o svých tělech. Tento požadavek přitom znovu nabývá na aktuálnosti, vzhledem k současnému znepokojivému vývoji v USA, kde je právo volby v mnohých státech soustavně napadáno a legislativně podkopáváno. Hlavním smyslem práce však bylo přezkoumání nejistého ontologického statusu gesta, které tvoří jádro performance. Autorka tento záměr vysvětluje ve zmiňovaném textu následovně: „Pro mě je [...] nejpodstatnější [...] nemožnost přesné identifikace výsledné krve.“ Reálnost těhotenství a následného potratu je výsledkem „čtení“ na straně publika. „Tato ambivalence,“ píše Shvarts, „jasně ukazuje, jak je akt identifikace či pojmenování v jádru vždy aktem ideologickým.“

Onto-epistemologické hledisko je důležité i pro další klíčové dílo výstavy nazvané Hymna (2019-), které tvoří soupravy sloužící k vyšetření obětí znásilnění. Balíčky označované termínem „rape kit“ mají v jednotlivých státech USA různou formu a obsah, vzhledem k tomu, že každý ze států má jiné zákony týkající se sexuálního násilí. V některých případech se umělkyni nepodařilo „rape kit“ získat kvůli neochotě zodpovědných orgánů – policie, specializovaných vyšetřovatelů a sester –, které nechtěly dát vyšetřovací soupravy do rukou laikům. Jinými slovy – nástroje, které mají sloužit k zajištění důkazů a odkrytí pravdy o konkrétním případu znásilnění, jsou v některých státech udržovány zcela mimo dosah a kontrolu přeživších. Oběť sexuálního násilí se ocitá v roli pasivního objektu, zatímco vyšetřovací souprava v rukách odborného personálu generuje poznání.

Tělo se stává předmětem doličným, materiálem svědectví, v jehož rámci má objektivní ohledání materiálů (vaginální a anální stěry a stěry z ústní dutiny zachycující vzorky semene, slin a krve) spolu s fotografickou evidencí určit, za jakých okolností a zda vůbec došlo ke znásilnění. Výpověď oběti je buď verifikována nebo zpochybněna evidencí jejího vlastního těla, které je orchestrováno prostřednictvím vyšetřovacího balíčku. Není však jasné, čím hlasem a za koho tento objekt vlastně mluví.

Zvláště v české společnosti, kde veřejnou debatu na téma sexuálního násilí ovládají hlasy bagatelizující hnutí MeToo a téměř polovina českých mužů se kloní k názoru, že za určitých okolností si žena o znásilnění „koledovala“, představuje materializace diskurzu obestírajícího znásilnění důležitý podnět do diskuze. Otázky, které si umělkyně prostřednictvím své sbírky klade, se přitom pochopitelně netýkají jen znásilnění. Jejím cílem je poukázat na obecné principy fungování institucionálních nástrojů – materiálních i nemateriálních, jejichž konkrétní využití je zatížené nereflektovanými ideologickými předpoklady, vyplývajícími z užitého jazyka (např. užití označení „pacient“ vs. „oběť“ vs. „přeživší“) a z mechanismů, které kontrolu nad produkcí poznání a potažmo nad těly přeživších vkládají do rukou odborníků (policistů, forenzních gynekologů, soudců – tedy většinou bílých heterosexuálních mužů) a tím zpochybňují subjektivní hlas těch, jejichž těl se sexuální násilí bezprostředně týká a mezi nimiž je drtivá převaha žen.

Téma genderově specifické nedůvěry evokuje i rozsáhlá instalace Cite/Site (Citace/Místo) sestávající z fragmentů fotografií a citací především umělkyň, historiček umění, teoretiček a aktivistek (i když na druhou stranu nechybí ani citát Donalda Trumpa). Společným jmenovatelem vizuálních a textových artefaktů nalepených na podlaze je přitom střet mezi hlasy žen usilujících o získání kredibility ve veřejném prostoru a zpochybněním jejich výpovědí. I zde přitom téma sexuálního násilí a zneužití moci figuruje v citátech a fotografiích ať už v podobě ikonických děl Any Mendiety či Suzanne Lacy, fotek Monicy Lewinsky nebo odkazu k Loreně Bobbitt a dalším. Pro všudypřítomnou relativizaci hlasů druhých přitom platí citát teoretičky Elaine Scarry, který zároveň odkazuje k epistemologické funkci trpícího těla: „Na pociťování bolesti může být nahlíženo jako na nejlepší příklad toho, co to znamená ,mít jistotu’, zatímco pro toho druhého je to tak neuchopitelné, že ,slyšet o bolesti’ může sloužit jako základní příklad toho, co znamená ,pochybovat’.“

Cite/Site tvoří jakousi mentální mapu terénu, v němž se Aliza Shvarts pohybuje, ať už se zabývá znásilněním, biomocí, napětím mezi autentickou výpovědí a fabulací, analýzou konsenzu nebo mechanismů sloužících k posilování společenských mocenských struktur. Právě posledně jmenované téma zaznívá zvláště silně v díle The Con (Podfukář). Jde o kombinaci textu a fotografie rukou v lightboxu. Dlaně rukou přitom zaujímají gesto připomínající hru skořápky. V textu reagujícím na teorii amerického sociologa Ervinga Goffmana autorka rozebírá mechanismus umožňující podvodníkům úspěšně opakovat své triky za pomoci „uklidňovačů“, kteří oběti podfuku umožní „vychladnout“ a vyrovnat se se ztrátou. Shvarts jde v Goffmanových stopách a rozebírá tento „chladící“ proces v kontextu současných globálních systémů usilujících o dominanci, ať už jde o kapitalismus, patriarchát nebo heteronormativitu. Zamýšlí se nad paradoxem, že v rámci procesu uklidňování nám tyto velké systémy nabízejí smíření s nemožností dosažení kýžené budoucnosti. Využívají přitom ty samé instituce, které by měly víru v budoucnost zajišťovat.

V této souvislosti lze tedy sady určené k vyšetření obětí znásilnění chápat jako součást mechanismu, který nás připravuje na přijetí ztráty. To, že je „rape kit“ nástrojem běžným v současné forenzní praxi nezáměrně poukazuje na permanentní selhávání společnosti, která by měla občany před sexuálním násilím chránit, ale přitom de facto vytváří toxické prostředí, v němž se znásilnění daří do té míry, že humanitární instituce běžně mluví o epidemii.

Výstava Purported je natolik mnohovrstevnatá, že jakákoli jednostranná interpretace jejího „poselství“ bude nutně reduktivní. Její největší síla však, alespoň pro mě, spočívá ve způsobu, jímž kombinuje různé formy – teoretický text, osobně laděnou video-esej, ready made, sériově uspořádané „vzorky“ reality, parafráze a citace, záznam vlastní tělesné performance atd. – a konstruuje z nich přesvědčivou a velmi komplexní výpověď odrážející spletité předivo souvislostí, v nichž naše zranitelná a zraňovaná těla produkují poznání a s ním i naši „údajnou“ realitu v rámci mechanismů, s jejichž pomocí nás instituce učí s důvěrou přijímat vykořisťující podmínky, které samy vytvářejí.

Aliza Shvarts / Purported / kurátorka: Laurel Ptak / Centrum pro současné umění FUTURA / Praha / 16. 7. – 15. 9. 2019

Foto: Tomáš Souček