Co ten batoh, potvoro!

Viola Borková, studentka muzeologie v Brně, dlouhodobě pracovala jako kustodka v několika uměleckých institucích a svou zkušenost přenesla do eseje, ve které se zabývá prací kustodů a kustodek a jejich často vysoce prekarizovaným postavením. Podle autorky textu by si tito tzv. zaměstnanci první linie zasloužili mnohem více pozornosti a ocenění ze strany vedení instituce, a to jednak z toho důvodu, že mají bezprostřední vztah s návštěvníky a mohou jim pomáhat s pochopením uměleckých děl, ale také kvůli tomu, že je práce kustodů a kustodek často velmi náročnou a vyčerpávající prací zahrnující nekonečné hodiny nudy.

Komiks Kustodka Květa. Text: Tomáš Končinský, ilustrace: Františka Loubat

Co ten batoh, potvoro!

Nelze popřít, že součástí výstavního provozu jsou i zaměstnanci první linie, málokteré instituce se však odváží s pozicí kustoda pracovat. Muzea a galerie se většinou tváří, že kustod je někdo, jehož přítomnost musí návštěvníci přetrpět, a už dopředu se počítá s tím, že kustoda jeho práce nebaví. Jeho nemá co bavit, protože nic nedělá. Někdy se dokonce zdá, že mu čtení knih a luštění křížovek ostatní zaměstnanci závidí a raději by jej viděli pracovat. Nemůže přeci pobírat rentu jen za to, že existuje. Nestává se ale, že by muzea a galerie s kustody kooperovaly. Kustod je najat jako dozorce a nic víc než hlídání se od něj neočekává. V některých případech jsou ale zaměstnanci proškoleni, aby mohli adekvátně reagovat na dotazy návštěvníků nejen ohledně lokace toalet a šatny, ale také ohledně informací o výstavách. Pracovní náplní kustoda pak tedy není jen „buzerovat“ návštěvníky, ale také zajišťovat informační servis.

Pouhé usměrňování návštěvníků je však práce, která nemůže dlouhodobě bavit nikoho. Kustod je člověkem, kterému jsou odejmuty kompetence, a to z něj vytváří iluzi někoho neschopného nejen v očích ostatních zaměstnanců a návštěvníků, ale nakonec i v očích samotného kustoda. Je to práce, která vezme zaměstnancům schopnost pracovat a oni už potom ani nevěří, že jsou schopni dělat něco, na co by mohli být pyšní a měli radost z dobře odvedené práce. Je škoda, že zaměstnanec, který prezentuje několikaměsíční, potažmo několikaletou práci kurátora, často neví o významu výstavy víc než to, co se dozví z komentovaných prohlídek a díky vlastní snaze díla pochopit. Možná by výstavy měly být srozumitelné hned při první návštěvě, ale u výstav hovořících vlastním komplexním jazykem tomu tak nikdy není a většina lidí vnímá návštěvu výstavy jako jednorázovou záležitost. Výstavy bez řádných popisek přímo navádí k tomu, abychom se kustoda zeptali na význam nesrozumitelného, ale kustod se většinou zmůže jen na „nevím“ a odkazuje návštěvníka na kurátora. Samotnému kurátorovi pak už návštěvníci ve většině případů nenapíšou. A přitom kustod je někdo, kdo tráví s vystavenými díly nejvíce času, ale podle všeho není kompetentní k nim ani ke koncepci výstavy cokoliv sdělovat, což je v rozporu s přirozeným tázáním se návštěvníků po významu viděného, a pro kulturní instituce to tedy znamená nesplnění zásadní podmínky o dostupnosti, respektive srozumitelnosti umění.

Nevyužitý potenciál kustoda tkví v tom, že by mohl naplnit premisu o dostupnosti a přístupnosti výtvarné kultury všem a zároveň za předpokladu, že každý má právo na to pochopit, o čem výtvarné umění je. Zatím se ale děje spíše opak a kustod je nadále vnímán jako nadbytečná postavička ve flísové vestičce, jejíž předobraz skvěle vykreslil komiks Kustodka Květa.

Vzhledem k tomu, že kustod je ve výstavě stále potřebný, dokud ho zcela nenahradí sofistikovaný systém robotů, je škoda nepracovat s touto pozicí tak, aby návštěvníky spíše podněcoval k další návštěvě. Navíc kustod ví, co návštěvníkům ve výstavách nedává smysl, zná jejich chování a je tedy cenným nositelem informací. Faktem ovšem je, že pokud by kulturní instituce chtěly aktivně zapojit kustody do svého chodu a využít potenciál jejich bezprostředního kontaktu s návštěvníkem, musely by zároveň zaměstnat někoho, kdo se stane schopným manažerem pracovníků první linie a bude inovovat a organizovat způsoby zapojení kustoda ve výstavním prostoru.

Začít pracovat aktivněji s pozicí kustodů by ovšem znamenalo i proměnu samotných institucí. Muzea a galerie si totiž mohou dovolit ohodnotit kustoda minimální mzdou pouze proto, že po něm nejsou vyžadovány žádné nadstandardní pracovní výkony vyjma vernisáží, muzejních nocí a jiných událostí nad rámec otevírací doby. Je třeba ale uznat, že tyto akce bývají často náročné jak na čas, tak na zdravotní kondici a počet odpracovaných hodin mnohdy odporuje i zákoníku práce. Pokud by pozice kustoda byla redefinována tak, aby vedla k naplňování a obhajobě smyslu muzeí, galerií a kultury obecně, musela by být i tato pozice ohodnocena alespoň tak, aby zaměstnanec z výdělku dokázal přežít a mohl si dovolit vzdělávat se i v rámci svého volného času. K tomu, aby mohl vykonávat tuto práci kvalitně, by musel projít důsledným školením a jeho nově nabytá zodpovědnost by se musela odrazit na jeho finančním ohodnocení.

Kustodi a kustodky v umění

Téma zaměstnanců první linie z hlediska jejich identity promýšlel již v roce 2016 Milan Mikuláštík na výstavě SIDE JOB, která byla k vidění v Galerii NTK. Sestava kustodů galerie byla z velké většiny složena ze studentů uměleckých škol, kteří v důsledku finanční nejistoty namísto toho, aby měli prostor věnovat se vlastní tvorbě, hlídali umělecká díla jiných výtvarníků. Otázka byla (a stále je), jsou-li tito lidé výtvarníky nebo kustody? Vzhledem k tomu, že práce kustoda částečně umožňuje „dělat si svou práci“, je pro mnoho studentů tento „side job“ skloubením nutného s užitečným. Nelze se pak ale divit tomu, že příchod návštěvníka budí rozmrzelost v kustodech snažících se urvat co nejvíce času pro neustále přerušovanou snahu o koncentraci.

Kustod si ve výstavě může číst, luštit křížovky, může i plést, ale zcela logicky platí, že čím více se jeho činnost stává v prostoru křiklavější, tím více se ze strany instituce objevuje snaha ji eliminovat. V roce 2010 ale kustodky v Domě U Zlatého prstenu mohly štrikovat šálu zcela bez okolků. Cílem uměleckého konceptu Dominika Langa a Marka Meduny v expozici Po sametu bylo „…pokusit se zhmotnit čas, po který expozice trvá“. Vzhledem k tomu, že šálu kustodky pletly pouze po čas otevírací doby, dala by se její délka obsahující téměř 50 metrů vnímat i jako demonstrace času, který v expozici strávily ony samy. Tato akce veřejně legitimizovala potřebu člověka po činorodosti a zároveň poukázala na to, že chtít po kustodovi jakožto člověku, aby opravdu nic nedělal a pokojně čekal na příchod návštěvníka, je holá absurdita. Situace, kdy se zaměstnanec v práci musí sám zaměstnávat natolik, aby se nezbláznil, ale zase ne tolik, aby to nebylo příliš vidět, je ale rovněž rozporuplná.

Svůj vlastní přístup k práci kustodům zaujala v roce 2006 také umělkyně Eva Koťátková, která si najala profesionální kustodku pro svou video-performance Pod dohledem, ve které umělkyní najatá žena hlídá byt. Koťátková tím vystihla nudnou a osamělou roli zaměstnanců první linie. Absurdita spočívá zároveň v tom, že performance ukazuje práci kustoda prizmatem samotného kustoda jako bezprizorního člověka, který se pouze vyskytuje jako exponát a aktivizuje se až příchodem návštěvníka. Jinak žije v umrtveném světě výstavy, prostředí zatemněných oken, zatuchlého vzduchu a hučících zvlhčovačů. Chodí sem a tam jako nervózní tygr v kleci, která je mu těsná, a těší se jen na to, až padne šestá hodina a on se bude moci rozběhnout do svobodného světa plného vzduchu, emocí a života. Kustod je vězeň, který prezentuje kulturní dědictví, a tím ho rozhodně nedělá dostupnějším.

Lukáš Houdek, intervence Národní poklad ve Veletržním paláci, 2017. Foto: archiv NGP

S kustody ve výstavě pracoval též Lukáš Houdek, který využil exponovanosti těchto zaměstnanců a tím chtěl ukázat, že svou přítomností mohou mít (a mají) vliv na návštěvníky. V případě projektu Národní poklad, který se uskutečnil v Národní galerii v Praze v roce 2017, šlo především o konfrontaci návštěvníků s lidmi odlišné národnosti, kultury a vyznání, kteří se buď v České republice narodili anebo zde dlouhodobě žijí a považují Česko za svůj domov, ale v důsledku uprchlické krize začalo být jejich občanství zpochybňováno. Tito lidé se na nějaký čas stali kustody Národní galerie, načež byly sledovány reakce návštěvníků. Kustodi v tomto případě vstupovali do přímého kontaktu s návštěvníkem a prezentovali mu dopředu nastudovanou látku k vystavenému tématu. Tato akce poukazuje na fakt, že kustodi jsou nejviditelnějšími lidmi z instituce a zároveň že skrze ně lze navázat osobní vztah mezi institucí a návštěvníkem. Účastníci tohoto projektu také uznali, že je-li člověk dlouhodobě zaměstnán jako kustod výstavy, která je navštěvovaná, stává se tato práce opravdu náročnou.

Existenci kustodů ve výstavě legitimizuje také zóna pro umění 8smička v Humpolci, která personál první linie přiznává, dbá na jeho informovanost a jednotící vizuální dojem. Vkusné pláště dokládají, že uniformní oblečení nemusí být nedůstojným prostředkem, jak rozlišit návštěvníky od kustodů, ale i nápadem a jednotící značkou instituce, na kterou mohou být pyšní. Zaměstnanci první linie mluví za dobře zvládnutý personální management a dokládají, že relativně „málo“ stačí k tomu, aby se kustodi necítili a nepůsobili jako strašáci do zelí, ale zároveň, že toto „málo“ je ve skutečnosti velmi důležité. Možná, že zóna pro umění 8smička je ve výhodě tím, že není velkou institucí, v níž by se jednotlivá oddělení nepotkávala, ale ani to by nemělo sloužit jako alibi pro nefungující vztah mezi galerií a jejími zaměstnanci.

Kustodi a kustodky jsou nedílnou součástí kulturních institucí

Výše uvedené umělecké intervence řešily téma zaměstnanců první linie z různých pozic a v návaznosti na otázky podstatné pro chod galerií a muzeí. Pokud by instituce pracovaly s kustody jiným způsobem a začaly je zapojovat do chodu galerie natolik, aby jejich práce měla váhu a kustodi se tak mohli stát skutečnými zaměstnanci kultury, muselo by dojít k několika větším změnám. Zaměstnanci by museli být za tuto práci skutečně zaplaceni tak, aby se nepohybovali na hraně živoření. Musela by se zároveň vytvořit pozice pro člověka, který by se jim věnoval a organizoval jejich práci. Tento člověk by ale mohl být zároveň zaměstnancem marketingu, neboť první linie je reklama pro celou instituci. Návštěvníci jsou zvědaví a mají spoustu otázek, které směřují ke kustodům, protože nikdo jiný v danou chvíli není k dispozici. V jejich otázkách je přítomný zájem o kulturu, ale kustod dosud není člověkem, který by mohl tento zájem uspokojit. Je tichým hlídačem a sám se dostává do takových situací, kdy by rád návštěvníkům sdělil, co chtějí vědět, akorát k tomu nemá kompetence.

Některá muzea a galerie stále považují kustody jen jako nutnou součást výstavních prostor, nikoliv jako aktivní oddělení první linie, které by za předpokladu většího zájmu ze strany instituce mohlo být kompetentní alespoň k částečné správě výstavních prostor. Intervence Lukáše Houdka v Národní galerii je ale důkazem, že vzdělávání kustodů může zlepšit vztah návštěvníků k instituci, potažmo i k výtvarnému umění a kultuře obecně.