Na rybách s dikobrazem

12.9.2019 - Milan Tychler

Na rybách s dikobrazem

Čas od času mám chuť vyrazit jen tak jako kdysi se dvěma proutky a malým batůžkem a nahodit někde u rybníka dva splávky kousek od břehu bez nějakého velkého krmení, ale také bez zvláštního očekávání velkých ryb a také to tak dělám. Když je jaro v plném proudu, bývá to ten nejlepší čas. Tůně už žijí svým životem, noci jsou teplé a ryby intenzivně hledají potravu. Pak se ryby snadno chytí kousek od břehu a o záběry nebývá nouze. K tomuto lovu používám kratší a velmi lehké pruty na položenou. Na malých vodách, kam chodím, je délka 330 cm tak akorát a odhoz 50 g je dost na to, abych se nemusel obávat ani větších ryb, kdyby se náhodou nějaká objevila.

S přípravou si hlavu moc nelámu. Trochu partiklu, obvykle směs pšenice, řepky a kukuřice, k prokrmení místa postačí. K tomu trochu vnadicí směsi a jeden sáček uvařené předvařené rýže. Jako nástrahu si beru kousek pečiva, nějaké žížalky a samozřejmě plechovku kukuřice. Víc nepotřebuji. Chvilku se hrabu v krabici se splávky a narazím tam na hóóódně staré dikobrazí ostny. Byly tam na dně mezi tou barevnou záplavou všelijakých splávků jako zapomenuté šedé myšky. Měl jsem v úmyslu použít nějaká štíhlejší brčka a tento nález přišel jako na zavolanou. Myslím, že vůbec nebude na škodu zavzpomínat s nimi na doby minulé, a už se na to moc těším.

Měl jsem v plánu vyrazit ráno, ale okolnosti mě přinutily změnit plány, takže se k vodě dostanu až odpoledne. Radost z toho moc nemám, protože mám za to, že nejlepší čas braní už minul. Sluníčko svítí naplno a řekl bych, že ryby moc aktivní nebudou. No, co se dá dělat? Vlastně mohu být rád, že jsem se vůbec dostal k vodě. Mohlo to dopadnout úplně jinak. Když nic, alespoň si v klidu posedím u nahozených splávků a taky mi bude dobře.

Najdu si místečko mezi starými olšemi tak, že mám slunce po levé straně, takže mě nebude oslňovat. Hlavně jsem si ale toto místo vybral proto, že je tady jediné, kde dno padá u břehu trochu prudčeji. Mám v úmyslu chytat blízko břehu na svahové hraně a všude okolo se dno svažuje jen velmi pozvolna. Myslím, že právě tady bych mohl být úspěšnější než jinde. Mám ještě jeden typ, a tím je malá mělká zátoka na protější straně. Ta bývá skvělá, když do ní silně fouká vítr, ale dnes je větřík jen mírný, a tak zůstávám tady. Místo se ukazuje jako výhodné ještě z jednoho důvodu – kvetou vrby a topoly a jejich chmýří, které všude poletuje, dělá na vlascích a v očkách prutu pěknou paseku. Mně fouká malinko do zad a hladina je tu čistá.

Usadím křeslo, zapíchnu vidličky, na háčky napíchnu nástrahy a nahodím tak, aby zátěž splávků soustředěná na jednom místě seděla na dně. Pak dopnu vlasce a z dikobrazích ostnů koukají nad hladinu jen špičky s troškou reflexní oranžové barvy. Tak. Teď už zbývá jen nakrmit. Beru prak a posílám ke splávkům čtyři košíky partiklu. To bude pro začátek stačit. Pak beru trochu vnadicí směsi, provlhčím ji a přidám do ní trochu vařené rýže a hodím ke splávkům čtyři kuličky. Až se ozvou ryby – jestli se tedy ozvou –, uvidím, jestli bude třeba přikrmit.

Pruty klidně spočívají ve vidličkách a já v křesílku. Slunce mám vysoko nad hlavou, pěkně hřeje. U protějšího břehu jsou tři rybáři, kteří si mě snad ani nevšimli, protože mě kryje nízký strom a vrbový keř. I jejich místo je dobré. Musí sice házet dál, aby se vyhnuli nánosům bahna, které je před nimi, ale zdá se, že jsou znalí a nahazují opravdu daleko. Ještě než se pořádně rozkoukám, má jeden z nich záběr. Na tak velkou dálku nevidím žádné podrobnosti, ale zvuk elektronického signalizátoru se nese klidnou krajinou daleko široko. Od toho jsem si chtěl odpočinout, ale jak vidím, a hlavně tedy slyším, úplně snadné to nebude.

Já si od toho dávám pohov, ale jiní se této vymoženosti prostě vzdát nehodlají, ani když ji nepotřebují. Co naplat. Prostě si toho nesmím všímat, budu si jen hledět svého…

Na první záběr čekám sotva pár minut. Splávek vpravo, kde mám nastražený kousek napařeného bílého toustového chleba, poskočí, maličko se zahoupe a pak vjede pod hladinu jako šipka. Zaseknu rybu a vedu ji rychle stranou, aby nepoplašila ostatní ryby. V místě, kde mám nahozeno, je tak metr dvacet a to není zrovna moc. Tady musím dopřát rybám co nejvíce klidu. Ryba to není velká, a tak jí nezbývá než poslechnout. Asi to bude karas. U břehu maličko pozlobí, trošku šplouchne, ale když se otočí pod hladinou, všimnu si načervenalého spodního laloku ocasní ploutve. Tak to není karas, ale malý kapřík! Proto je ryba tak bojovná. Karas už by byl v podběráku. Ovšem kapřík tam rychle skončí také.

Naproti také zdolávají kapra a i ten jde zpět do vody stejně jako ten můj. Je to jen kapří dorost, a tak mohou být zatím tyto ryby v klidu. Ovšem když se jim bude dobře dařit, mnoho z nich opustí tento rybník už příští rok. Tak to je. Jakmile dosáhnou svých pětačtyřiceti centimetrů, budou ve vážném ohrožení.

Napíchnu opět kousek pečiva, nahodím a záběr je tu natotata. Druhý prut s kukuřicí je v klidu. Vedu ke břehu dalšího kapříka. Jestli to tak půjde dál, budu snad muset změnit místo. Rozhodně nechci ty mrňousky trápit. Další rybou je však už celkem statný karas. Je to karas stříbřitý a jeho šupiny už hrají tak trochu do zlata. Docela slušný kousek. Rybáři tu na ně hartusí a nemají je rádi, protože nedají pokoj jejich nástrahám na kapry. Ovšem nic na světě je nepřiměje k tomu, aby místo kukuřice a všelijakých těch foukaček vyzkoušeli něco, co karasy až tak nezajímá. Pouštím stříbrňáka a konečně se rozjíždí i druhý splávek. Je to také karas a pak už zasekávám jednoho za druhým. Zdá se, že jim mé krmení chutná a jsou jich tu mraky. Nemá žádný smysl chytat se dvěma pruty. Prostě to nestíhám. Odkládám tedy jeden prut stranou.

Než zase nahodím, střelím na loviště prakem pár košíků partiklu. Vnadicí směs už přidávat nebudu. Uvidím, co páni karasi na to. A karasi se činí. V rychlých záběrech jim po chvíli začínají sekundovat cejni. To jsou však úplně jiné záběry. Splávek se vždycky maličko zavrtí a pak začne prostě „vylézat“ z vody až se klidně položí na hladinu. Je úžasné sledovat tohle divadlo a já si to užívám. Co jsem tu, ještě jsem se nezastavil. Zkouším různé nástrahy, ale jak se zdá, pečivo dnes přitahuje ryby jednoznačně nejvíc. A splávek už se zase vrtí. Čekám, kdy se začne zvedat z vody, ale on se místo toho velmi pomalu rozjede po hladině. Zaseknu, ale bohužel rybu na konci vlasce ucítím jen na pár vteřin. A že to byla ryba! Nejdříve silný pomalý tah a pak obrovský vír na hladině, než se malý háček z rybí tlamy uvolnil a splávek prolétl okolo mé hlavy. No, to se stává. Samozřejmě mě to mrzí, a navíc si myslím, že bylo-li větších ryb na mém krmeném místě víc, už tam nejsou. Ale co naplat…? Honem přidávám další partikl a chytám dál.

Rychle po sobě chytám dva karasy. Jak se zdá, ryby se nedaly vyrušit a důkazem je další záběr, kdy po zaseknutí následuje pořádný tah a sprint směrem ke středu rybníka. Tahle ryba už nebude žádný drobeček. Chová se divoce a také sebevědomě. Nenechá sebou manipulovat, a než ji otočím, chvíli to trvá. I pak si se mnou hezky pohrává. Už ji mám sice u břehu, ale ještě ani zdaleka neřekla své poslední slovo. Stále se drží u dna, a i když ji na chvíli zvednu k hladině, pořád má dost síly na to, aby se zase vrátila ke dnu a popojela kousek stranou. Měkký prut odvádí skvěle svou práci. Přesto nechci spěchat a nechávám rybu klidně jezdit, i když křižuje jako ponorka na mém krmeném místě. Teď jde všechno stranou.

Když dostanu rybu do podběráku, skutečně si oddechnu. Rychle namáčím podložku, zbavuji kapra malého háčku, který měl pevně vetknutý v dolním pysku. Konečně si mohu rybu prohlédnout. Je to dlouhý mlíčák a podle podložky má tak sedmdesát centimetrů. Na splávek je to skvělá ryba a myslím, že tento dikobrazí osten ještě nikdy neměl s takovou rybou tu čest. A nejen proto to byl skutečně skvělý den. Je fajn vědět, že i docela obyčejné věci stále ještě fungují…