  |
Ve Finsku neučím poprvé, a tak nemám ony „fresh“ oči jako v Číně, řada věcí mě už nepřekvapí, a pak, není jich tolik – přece jenom jsem doma v Evropě. Když jsem se ani ne před týdnem blížila ke svému dočasnému bytu ve finském Tampere, rozlil se mi po tváři blažený úsměv idiota. Vracím se sem po pěti letech a je tu cosi, co souzní s mou duší a umí ji rozradostnit. Koneckonců, když jsem tu byla na přelomu tisíciletí poprvé, běžně mě oslovovali na ulici finsky, tak moc jsem svým vzhledem zapadala. Taky příjemná změna, nebýt pořád zjevnou cizinkou.
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince na FF UK (v rámci práce několikrát krátkodobě učila na univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku), působila jako tajemnice pro lektory a organizaci kurzů Letní školy slovanských studií FF UK. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II. V minulém akademickém roce pracovala na Beijing International Studies University, v současné době působí na Tamperské univerzitě ve Finsku. Baví ji cestování, design a architektura.  |
Poprvé sem přijíždím na podzim, mé předchozí pracovní pobyty začínaly s příchodem Tří králů, a tak jsem Finsko nepoznala jinak, než zmrzlé a pod sněhovou peřinou. Mělo to své kouzlo, po šedivé, obvykle nijaké zimě v Praze. Všichni místní už byli v lednu unavení tmavou zimou, já hýřila takřka jižním temperamentem, po třech týdnech došlo i na mě a když jsem si jednoho rána finské kolegyni Tiině postěžovala, že jsem unavená a bez energie, dlouze na mě pohlédla a vědoucně pravila:“Welcome to Finland!“
Jak kdybych přijela do pozměněné krajiny. Vidím teď, kde jsou jezera, na kterých se ještě pohupujou loďky, zatímco v zimě jsem po nich běhala na běžkách a jen podle rázu krajiny tipovala, kde končí. A všude sytě zeleno, zeleno, žádné holé stromy s obrovskými vránami.
Tampere je město s pouhým čtvrtmilionem obyvatel, přesto je však největším vnitrozemským městem v severní Evropě. Leží asi 180 kilometrů severozápadně od Helsinek, ze kterých se sem dopravíte za hodinu a půl Pendolinem, za víc než dvě autobusem a za 20 minut letadýlkem (což není něžná zdrobnělina, ale jen reálné konstatování velikosti letadla asi pro 40 pasažérů). Právě letadýlkem jsem měla docestovat i já, než se to naše rozhodlo (poté, co jsme si v něm chvíli pohověli) díky technickému problému zredukovat naši uhlíkovou stopu, a nevzlétlo vůbec. Finnair nám poskytl voucher, který pokryl stěží cenu letištního borůvkového muffinu a jedné láhve vody, a šupajdili jsme autobusem. Jak pravil můj manžel – aspoň se pokocháš krajinou. Kochat se teplou sprchou a postelí o 4 hodiny dříve by bývalo o fous lepší.
Tampere leží mezi dvěma jezery, samotný jeho střed leží na šíji mezi nimi. Často je nazývaný Manchesterem severu, protože vyrostl na textilním průmyslu. Spousta dnes už nefunkčních továren z červených neomítnutých cihel je rozeseta po centru města a tvoří jeho nezaměnitelné charisma. Dávno předtím, než adaptace industriálních staveb začala být cool u nás, je tady přeměnili na nákupní prostory, kanceláře a restaurace, kluby, bary či kina.
Mojí srdcovou tamperskou stavbou je kostel jménem Kaleva, moderní, krásná čistá architektura na skalnaté vyvýšenině blízko mého bytu. Jeho půdorys má tvar ryby, starého křesťanského symbolu. Uvnitř je to prostý, nevybílený, otevřený, ničím nerušený prostor, spjatý pásy oken od podlahy ke stropu s nebem a okolní přírodou. Vstoupit je prožitek, zvláště když vám k tomu hrají varhany, jako se dnes přihodilo mně. A máme dokonce stejný letopočet narození!
Od duchovna na zem, Tampere má i jiné zvláštnosti, tak třeba se tu potkali poprvé Stalin s Leninem a dodnes tu je Leninovo muzeum. Tampere je taky domovem mumínků, kteří tu mají rovněž své muzeum a zdobí kdejaký zdejší suvenýr. A vsadím se, že jméno malého města či dnes už spíš předměstí Tampere zná skoro každý Čech, zní totiž Nokia.
No a na tamperské univerzitě se pokusím ve zkráceném intenzivním semestrálním programu šířit zase chvilku češtinu. A o jejích studentech příště…
