Ve včerejších večerních hodinách proletěla celým hokejovým světem zpráva, že čtyřiadvacetiletý obránce týmu Vegas Golden Knights Shea Theodore prodělal během okurkové sezony rakovinu varlat. Celý jeho příběh jsme pro vás přeložili z webu The Players' Tribune a Vy si ho můžete přečíst na následujících řádcích.

"Dobře, operaci můžeme naplánovat na příští úterý."

Doktor to řekl přesně takto.

"Počkat... cože? Takže... to mám?" zareagoval jsem.

"Vyšetření odhalilo nádor pět krát pět milimetrů ve vašem varleti. Bude to jen taková běžná rutina. Jakmile ho odstraníme a provedeme biopsii, budeme ohledně typu rakoviny moudřejší. Ale jste mladý a zachytili jsme to včas."

Takže tak. Před třemi měsíci mi byla diagnostikována rakovina varlat. Šílené, že?

Nejsem zrovna nejvýřečnější člověk na světě a otevřít se na toto téma je velmi obtížné... takže se mnou, prosím, mějte strpení.

Když jsem se dozvěděl tu zprávu, byl jsem stále v šoku. Vše se odehrálo opravdu rychle. Byli jsme venku z play off mnohem dříve než jsme čekali. Ale poté jsem o několik dní později dostal šanci připojit se k národnímu týmu Kanady na mistrovství světa. Pamatuji si, jak jsme s Jonathanem Marchessaultem přijeli na Slovensko a měli společný pokoj s oddělenými postelemi, doslova tři palce od sebe. Já a Marchy jsme se během turnaje opravdu sblížili a hladce jsme propluli do finále. I když jsme ho nakonec prohráli, na turnaji jsme zažili hodně srandy.

Konečně jsem byl připraven vrátit se domů a odpočívat po několika šílených měsících.

A poté... se můj život změnil mrknutím oka.

Šel jsem do šatny poté, co jsme obdrželi stříbrné medaile a jeden z chlápků v obleku mě popadl říkajíc 'Hej, Sheo, pojď se mnou, prosím.'

Každému je jasné, co to znamená. Náhodný antidopingový test. Žádné drama, ale byl jsem trochu překvapen, protože jsem již jedním několik zápasů před prošel. Aby Vám dělali dva během jediného turnaje, to je opravdu neobvyklé. Ten chlápek mě zavedl do jedné zadní místnosti a tam byli čtyři jiní chlapíci v oblecích. Čekali na mě. To byl moment, kdy mi vše začalo být divné.

A poté mi to řekli.

Neprošel jsem testem, který mi dělali před čtvrtfinále.

To prostě není možné. Nikdy jsem nic nepovoleného neužil. To je snad noční můra. prolétlo mi hlavou.

Orosil mě studený pot. Popisovali různá slova a termíny, ale já jsem vnímal jen své myšlenky. Jak je to možné? Jaký divný protejňák jsem vypil? Nebo se mi vše jen zdá?

Řekli mi, že hormon, který vše způsobil se jmenuje hCG a nachází se pouze v tělech těhotných žen. Poté mi ale vysvětlili, že v některých případech může být hCG známkou rakoviny varlat.

Hádám, že jsem měl být v tu chvíli pořádně vyděšený. Ale upřímně, nevěděl jsem co si mám myslet. Byl jsem pouze zmatený. Chtěl jsem se prostě dostat domů, navštívit svého doktora a zjistit co se děje. Můj agent odvedl kus práce, když mě uklidňoval. Něčím podobným si totiž prošel s Philem Kesselem. Pořád mi opakoval, že mi sice něco našli, ale jsem opravdu mladý a určitě budu v pořádku.

Když jsem se dostal domů a konečně jsem byl schopný jít na test krve, podezření se potvrdila. Ani v tu chvíli jsem nebyl vyděšený. Vše se prostě událo tak rychle, až to bylo nemožné vstřebat. Doktoři mě poslali na ultrazvuk na odhalení nádorů... a řeknu vám jednu věc - nebylo to jako ve filmu. Když mi oznamovali výsledky, nehrála žádná dramatická hudba. Žádné dramatické pauzy.

Můj doktor to řekl naprosto klidně a přímo. To mě mělo uklidnit. Ovšem nic vás nemůže připravit na moment, kdy zjistíte, že máte rakovinu. Až v tu chvíli jsem byl opravdu vystrašený.

A nyní nastal čas na ten nejtěžší moment: zavolat tyto zprávy přítelkyni a rodině.

To byly opravdu dojemné rozhovory, hlavně s mou dívkou, protože několik jejích příbuzných téměř na rakovinu zemřelo. Poznamenala i mou rodinu. Má babička porazila díky včasné detekci rakovinu prsu a dědeček dokázal přežít rakovinu ledviny a prostaty. Jako hokejoví hráči jsme již od útlého věku učeni nikdy nedávat najevo emoce a bolest. Cokoli se stane, vždy si musíte říkat Mám to pod kontrolou. S tím se dokážu vypořádat. Ale poprvé, kdy mi vše připadalo reálné bylo, když jsem musel zavolat rodině.

Pravda je, že také moji spoluhráči jsou součástí rodiny. A to myslím vážně. Takže říct jim to bylo stejně těžké. A mezi námi se musím přiznat - chtěl jsem jim to podat tou nejvíce typickou formou pro hokejového hráče.

V emocích nejsme zrovna machři. Nebyl jsem schopen zavolat každému jednotlivému z nich.

Takže jsme společně s přítelkyní přišli na způsob, jak to sdělit všem přátelům a spoluhráčům ve Vegas. V něm opravdu držíme při sobě. Nejenom hráči, ale také jejich manželky a rodinní příslušníci. Když se nad tím zamyslíte, je to opravdu jedinečná situace. Přes 23 kluků a jejich rodin se musí nastěhovat do nového města a se vším se vyrovnat. Skoro jsme se cítili jako prváci na vysoké. Jsme si blízcí jiným způsobem než je tomu v jiných týmech. Máme založenou obrovskou online skupinu. Pokud se něco stane nebo někdo něco potřebuje, objeví se to tam během pěti sekund.

Předpokládali jsme, že napsáním do chatu trochu umírníme šok a předejdeme tomu, aby někdo začal vyšilovat. Pamatuji si, jak jsme stiskli tlačítko pro odeslání a doslova za deset sekund jsem obdržel video od Marchessaulta. To ráno jsme si spolu šli zaposilovat, ale nic jsem mu neřekl. Byl ohromen

"Kámo, jak si mi to mohl neříct? Budeš v pohodě? Sakra... RAKOVINA?"

Nevím jak je to možné, ale během expanzního draftu a dvou posledních sezon dokázala naše organizace vždy přivést do týmu úžasné lidi. Ti kluci pro mě tolik znamenají. A já nevěděl, jak jim to říct. Nechtěl jsem, aby mě vnímali jako nemocného. Chtěl jsem, aby šlo vše jakoby se nic nedělo.

Naštěstí jsem měl od každého úžasnou podporu. Týden před mou operací přijel z Kanady jeden z mých nejbližších přátel a společně jsme si na pár dní vyrazili na lodi po Lake Mead. Opravdu mi to pomohlo se dostat z úzkosti a nejistoty. Když si na to vzpomenu zpětně, je to úsměvné, jelikož jsme si při té příležitosti zahráli golf v Shadow Creek a zkuste hádat, na koho jsem ze všech lidí na světě narazil.

Phil Kessel.

Věřili byste tomu?

Nyní čekáte, že jsem mu vše řekl a zahrnul ho milionem otázek ohledně léčby. Neřekl jsem mu o tom nic. Jen jsme si chvíli popovídali. Byl opravdu milý, ale nedokázal jsem mu nic prozradit.

Nebudu vám lhát. Tu noc před mou operací jsem měl nervy v kýblu. Zkoušeli jsme se s přítelkyní dívat na film a nedokážu vám říct na jaký. Vlastně si nepamatuji nic. Pohltila mě úzkost.

Ráno jsem od neznámého čísla dostal textovou zprávu. Byl to Phil. Můj agent mu prozradil co se děje a on mi poslal opravdu pěknou zprávu s přáním brzkého uzdravení a ujištěním, že vše bude v pořádku.

Slyšet toto od někoho, kdo si tím sám prošel a nejenom se uzdravil, ale také se stal ligovou hvězdou, to pro mě znamenalo hodně.

Byl jsem ve stresu, jelikož jsem, věřte nevěřte, byl během 20 let hraní hokeje na operaci poprvé. Díky bohu to nemohlo probíhat lépe. Jestli čte tento článek někdo, kdo má před operací, není se čeho bát. Nandají vám masku na obličej a vše se vám okamžitě zhasne.

Probudil jsem se jako po osvěžujícím odpoledním zdřímnutí a doktor mi oznámil, že můj nádor úspěšně odstranili. Cítil jsem se v pohodě, ale byl tu problém. Nesměl jsem se smát. Měl jsem náladu na nějakou dobrou komedii, ale stačilo se nepatrně zachechtat a měl jsem pocit, že mi někdo do boku vráží rozpálený nůž. Pořád jsem všem musel opakovat, aby mi neposílali žádné vtipné zprávy.

A mimochodem, jestli se domníváte, že jsem to s chválou na kluky z Vegas přeháněl, zařídili mi Max Pacioretty a jeho žena celodenní dovoz jídla až k nám domů, takže jsem se nemusel starat, zatímco jsem tvrdl na gauči. Toho si cením.

Po všech letních událostech už se nemohu dočkat návratu k tomu, co miluji. V letošní sezoně si chci užít každý moment. Každý trénink, utkání, let v letadle,... o všechny tyto věci jsem mohl přijít. Upřímně, je tak trochu zázrak, že vše proběhlo tak hladce.

Celý ten motýlí efekt je těžko uvěřitelný. Kdybych nemusel podstoupit na mistrovství testy, kdyby mi ten nádor ještě několik let neodhalili... Ani o tom nechci přemýšlet. Až už tomu věříte nebo ne, vše se děje z nějakého důvodu. Můj případ je jako nějaký zázrak.

Aktuálně mám již po léčbě, ale stále mě budou bedlivě sledovat.

Nyní každé ráno vstanu a jsem prostě šťastný, že jsem dostal šanci si zase nazout brusle a hrát hokej, vidět své milované a bavit se s kluky z týmu. Věci, které ve 24 letech prostě berete jako samozřejmost. Nepřipouštíte se, že by se něco takového mohlo stát právě vám. Ale pravdou je, že rakovina varlat má na mou věkovou skupinu velký dopad. Každý rok onemocní okolo 9 500 mužů ve věku mezi 20 a 35 lety.

Uvědomuji si jaké jsem měl štěstí, když jsem si mohl něčím takovým projít a nakonec se vrátit zpět k mé milované hře. A to nebylo nic v porovnání s dětmi, které jsem navštívil v nemocnici a museli si projít ozařováním. Jsou mnohem statečnější než já. Ale doufám, že moje zkušenost pomůže více informaovat mladé muže o rizicích, o nichž nechtějí slyšet a mluvit.

Podívejte, naprosto to chápu. Já ani neměl na to zvednout telefon a zavolat Philovi. Dělalo mi problém sdělit tu novinu i klukům. Hokejisté prostě nejsou zrovna z nejemotivnějších. Ani nejsme elita světa v řešení zdravotních problémů. Ale pokud jste jedním z mladých mužů, musím vám zdůraznit jednu věc. Informujte se o příznacích.

Pokud si všimnete něčeho podezřelého, jděte k doktorovi. Není důvod se stydět. Prostě to udělejte, protože brzké odhalení je velmi důležité. Zachránilo mou kariéru. A kdo ví... co kdyby se to rozšířilo? Ani na to nechci myslet...

Stačí si uvědomit, co by se stalo, kdybych nenastoupil do letadla na Slovensko...

Jako mladí muži, jako hokejisté, si neradi připouštíme svou zranitelnost. Dokonce i v tak vážném případu jakým je rakovina na sebe nasazujeme hrdinnou masku a děláme, že je vše v pořádku. V tom jsme dobří. Všechny věci spojené s životem a smrtí jsou pro nás jen těžko zpracovatelné. Pro mě se to však stává reálné, když si uvědomím co jsem mohl ztratit.

Sice se nehrálo jen několik měsíců, já ale musím říct...

Chybí mi kluci.

Chybí mi fanoušci.

Chybí mi stát před šatnou těsně před tím, než vyběhneme na led v naší Tvrzi [domácí aréna Golden Knights - pozn. překladatele]. Cítit tu energii našich fanoušků, když procházíme tunelem s vědomím, že jsme pouze několik sekund před dalším zápasem v Národní hokejové lize.

Všechno tohle mi chybí, i když to jsou pouze tři měsíce. A teď si představte, kdyby to bylo navždy.

Našim neskutečným fanouškům, naší organizaci a celé hokejové komunitě děkuji za podporu.

Děkuji z hloubi svého srdce.

Doufám, že můj příběh pomůže přinést větší informovanost do oblasti, o níž mladí muži neradi mluví a odhodlání k tomu jít na vyšetření. Budu spolupracovat s nadací Golden Knights a těším se, že budu ambasadorem tak důležité věci.

Uvidíme se zanedlouho ve Tvrzi,

Shea