Mluvíme nyní spolu o Koněvovi především kvůli kontroverzi, kterou vyvolává jeho socha v Praze 6. Zastupitelstvo tamní městské části včera rozhodlo, že socha se bude přesouvat. Jaká vlastně byla role maršála Koněva na východní frontě při osvobozování od nacistických vojsk? Jaké byly největší bitvy, které vedl?
Ivan Stěpanovič Koněv se účastnil bojů na východní frontě prakticky od jejich počátků. Nejprve velel armádě v době bitvy u Smolenska, kde došlo k obklíčení 300.000 sovětských vojáků. Pak byl postaven do čela Západního frontu (skupina několika armád), s nímž měl bránit útoku na Moskvu. Kvůli neúspěchu během bitvy u Vjazmy mu hrozila smrt (jeden z jeho předchůdců Dmitrij Grigorjevič Pavlov byl postaven před popravčí četu). Zachránil ho generál Georgij Konstantinovič Žukov. Za protiútoku u Moskvy Koněv vedl Kalininský front. Později řídil znovu Západní a Severozápadní front, přičemž nedosáhl velkých úspěchů. Úspěšný byl až v čele Stepního frontu během bitvy u Kurska a při pozdějších bojích na Ukrajině a v Polsku, kdy mu podléhal 2. ukrajinský a později 1. ukrajinský front. Jeho muži bojovali např. při obkličovací Korsuň-ševčenkovské operaci. Ve Lvovsko-sandoměřské operaci Němci poprvé bojově nasadili nejtěžší sériově vyráběný tank války Tiger II, ve Viselsko-oderské operaci jeho muži osvobodili koncentrační tábor Osvětim. Při tažení na Berlín (kde díky Stalinovi dostal přednost při dobývání německého hlavního města Žukov) se Koněvovi vojáci 25. dubna v Torgau na Labi setkali s americkou armádou.
Konkrétně v Československu Rudá armáda osvobodila značnou část území. V Karpatsko-dukelské operaci utrpěly osvobozující síly těžké ztráty. Co je známo o této operaci a Koněvově roli v ní?
Operace byla uspěchaná, bez náležitého plánování, přípravy a rekognoskace terénu. Šlo o politicky, nikoli vojensky motivovanou akci na pomoc povstání na Slovensku. Slovenské divize, mající obsadit horské průsmyky, byly Němci odzbrojeny a nezbývalo, než na připravená a opevněná německá vojska útočit čelně. Koněv si tyto problémy uvědomoval, byl však zvyklý plnit pokyny od Stalina. Prohlásil: „Buď Karpaty přejdeme, nebo na nich padneme.“ Tomu odpovídaly i ztráty, které na sovětské straně činily 70.000 mužů (včetně 19.000 padlých) a téměř 2000 mrtvých u čs. sboru.
Fotogalerie: - Koněvem sem, Koněvem tam
Mělo působení Koněva před rokem 1945 i své z dnešního pohledu temné stránky, které to byly?
Koněv po říjnové revoluci vstoupil do bolševické strany a stal se politickým komisařem u jednotek bolševické armády, mj. sloužil u obrněného vlaku na sibiřské magistrále. Zůstal v armádě a podařilo se mu uniknout čistkám v důstojnickém sboru na konci 30. let. Musel vnímat tehdejší realitu, mizeli jeho přátelé a známí, nemohl vědět, jak skončí sám. Tehdy začal „donášet“ na své kolegy, mj. i na Žukova.
A po roce 1945? V souvislosti se sochou v Praze 6 se nyní hovoří o Koněvově roli v potlačení maďarského povstání v roce 1956...
Po roce 1945 byl Koněv postaven Stalinem záměrně do čela armády na místo Žukova. V roce 1950 ho ovšem nechal sesadit a na velitelské funkce se vrátil až po Stalinově smrti. I to svědčí o Stalinově ambivalentním postoji k úspěšným velitelům. Zřejmě se obával jejich popularity. Koněv také potom předsedal soudu se Stalinovým šéfem tajných služeb Lavrentijem Pavlovičem Berijou, který byl odsouzen k smrti. Stál v čele sovětské armády při brutálním potlačení maďarského povstání. Propaganda události v Maďarsku líčila jako útok na komunismus, nový střet s fašismem (Maďaři za války bojovali jako spojenci Německa) a ukazovala brutalitu tehdejších událostí.
Mohl si Koněv v Maďarsku počínat jinak?
Každý jiný sovětský velitel na Koněvově místě by si nejspíše počínal stejně. Vzpomeňme na jeho spolubojovníka z války Konstantina Konstantinoviče Rokossovského, který v té době vedl tvrdé potlačení dělnických nepokojů v polské Poznani, a snažil se neúspěšně prosadit zapojení sovětské armády.
Fotogalerie: - Boj o sochu Koněva
A invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968? O údajné spoluúčasti Koněva se rovněž spekuluje, byť není potvrzena...
V roce 1968 již byla situace jiná. Koněv byl starý muž, z aktivní služby odešel a jeho květnová cesta do Československa byla prezentována jako návštěva při příležitosti konce války. Osobně se znal z bojů s prezidentem Ludvíkem Svobodou. Samozřejmě s ním přijela řada těch, kdo měli u nás rekognoskovat situaci a cesta posloužila jako příprava na invazi. Koněv sám při tom velkou roli nehrál a angažován již potom nebyl. Osobně se vstupem vojsk nejspíše zcela nesouhlasil, jako i další veteráni druhé světové války.
Byl Koněv stalinista?
Je těžké hodnotit sovětské velitele, zda byli, či nebyli stalinisty. Koněvovi nezbývalo, než plnit pokyny shora, likvidace mu hrozila během velké čistky i po neúspěchu na počátku války. Jeho ambice a ctižádost ho vedly ke snaze vyniknout, své úspěchy měl prý tendence zveličovat na úkor ostatních velitelů. Stalin ho také záhy začal v některých případech využívat jako protiváhu k Žukovovi. Koněv také nezakročil, když po končení války sovětské vojenská kontrarozvědka Směrš z republiky odvlekla na východ stovky našich občanů. Proti tomu ovšem v podstatě neprotestovaly ani tehdejší čs. politické špičky. Poté, co se Nikita Sergejevič Chruščov rozhodl zveřejnit Stalinovy zločiny, postavil se Koněv proti. Nevím, zda byl stalinista, byl to prostě Stalinův maršál.
Byl Koněv „masový vrah“, jak jej ve sdělovacích prostředcích otituloval starosta Prahy 6 Ondřej Kolář?
Koněv byl velice tvrdý muž jak ke svým nepřátelům, tak k rodině i k podřízeným. Jeho cílem bylo splnění úkolu za jakýchkoliv obětí. Jeho ztráty patřily v sovětské armádě k nejvyšším. Je ale těžké a dosti nezodpovědné o vojenském veliteli prohlásit, že byl masovým vrahem. Podoby útoků bez ohledu na ztráty užívala většina sovětským velitelů a tato krvavá taktika se nakonec ukázala jako účinná. Nebyli přitom v historii sami, např. generál Ulysses S. Grant, který vyhrál americkou občanskou válku, byl znám mezi svými podřízenými jako „řezník“ právě pro velké ztráty.
Fotogalerie: - Koněv v ohrožení
V souvislosti s nápadem pana starosty na odstranění sochy se polemizuje i o tom, jak vlastně symbolice sochy rozumět. Byla postavena v roce 1980. Ovšem přece jenom během oslav výročí osvobození. Jaký je váš názor?
Socha byla postavena v roce 1980, o rok později ve slovenském Svidníku vznikla v památníku bojů na Dukle Alej hrdinů Dukly, kde má svou bustu dodnes mj. i právě maršál Koněv. Na druhou stranu, Koněvova socha po roce 1991 zmizela např. z polského Krakova. Na počátku 80. let měla u nás tato díla prezentovat myšlenku sepětí se Sovětským svazem a byla tak součástí normalizační rétoriky Husákova režimu. Deska umístěná u sochy v Praze navíc nesla nepravdivé údaje o osvobození Prahy. Dodatečné zpřesnění proto považuji za správný krok.
Měla by být socha odstraněna? Jaký je váš názor? Ostatně radnice se v uplynulém týdnu právě k tomuto kroku rozhodla...
Problém je v tom, že v současné situaci již nejde najít kompromis mezi oběma tábory. Nyní se již nevede diskuse, spor se zvrhl v místy až hysterické vzájemné obviňování, očerňování a osobní útoky. Já osobně nejsem příznivcem odstranění sochy, byl bych pro ponechání nové doplňující tabule. Otázkou je, čím, jak a kdy bude nahrazena.
Jaká byla při povstání role vlasovců? Dokázala by Praha přinutit Němce k jednání i bez nich?
Role Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády během bojů byla důležitá. Můžeme spekulovat, jakou část města by bez nich povstalci udrželi, Němci by však bez jejich zapojení do bojů na jednání pravděpodobně nepřistoupili – určitě ne tak rychle – a nepochybně by si zásahy i msta německých oddílů vyžádaly mnohem více obětí z řad povstalců i civilních osob.
O vlasovcích se proslýchá že na východní frontě po boku nacistů páchali zvěrstva. Je to historicky podloženo?
Zde se nejedná o příslušníky Ruské osvobozenecké armády. Ti do bojů na východní frontě byli nasazeni bez většího úspěchu až koncem války a jejich největším bojovým vystoupením bylo zapojení do pražského povstání. Svědkové také dokládají, že nekradli a nerabovali a za potraviny i materiál platili. Otázkou je, zda i toto nesouviselo s jejich snahou získat alibi po skončení války a zachránit si tak životy. Krutostí se dopouštěly jiné jednotky složené z osob různých národů Sovětského svazu, většinou spadající pod SS, např. smutně proslulá Kaminského brigáda.
V mediálních přestřelkách kolem Koněva se nešetří výrazy typu „přepisování historie“. Jak se na to díváte jako historik? Obáváte se, že by někdo mohl chtít historii přepisovat?
V tomto sporu v podstatě prvotně nejde o přepisování historie, je to spíše spor vedený v politické linii o naše směřování na východ, či západ. Jedna strana striktně trvá na zachování umístění sochy, nejlépe s textem z roku 1980. Na druhé straně oscilují myšlenky od úplného odstranění sochy, přes její přemístění až po odvoz do Ruské federace. Ta se ve sporu také aktivně angažuje. Jakékoli zpochybnění role sovětské armády na bojích druhé světové války je zde vnímáno velmi negativně. Rétorika ruské strany je přitom při podobných příležitostech podobná, v podstatě vždy se podprahově ozývá nařčení z fašizujících a protiruských (protisovětských) tendencí, dnes stejně jako tomu bylo v Maďarsku v roce 1956 a v Československu v roce 1968. Přitom o přepisování historie v tomto případě nejde, jen o snahu o její doplnění a zpřesnění. Nikdo nezpochybňuje např. hroby na Olšanských hřbitovech či pamětní desku Ivana Grigorjeviče Gončarenka, který zahynul v tanku na pražském Klárově. Pikantní přitom je, že hlasitě před přepisováním dějin varuje KSČM, která se přitom hlásí ke KSČ, kvůli jejíž úporné snaze o úpravu historie se v podstatě spor o výklad dějin druhé světové války vede.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
