Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 481)

Ve vlaku bylo chladno, ranní krajinu skrápěl déšť. Nad lesy jihly chuchvalce par. Máchovská krajina, řekl jsem. Porostou houby, špitla múza Mab.

V Hradci Králové drobně mžilo. Lidé chvátali. Nádražní hala, zahalena stavebními ověsy a bedněními, se přívětivě netvářila. Auta vrčela. Jezdily trolejbusy i autobusy. Jen zmáčené budovy se z deště radovaly. Zdálo se, že kynou lidem na pozdrav…

Myslel jsem na kolegyni ze studií Marii Tardy, která se tehdy jmenovala Šolcová. Marie. Herecký um zasvětila tomuto městu. Bývala černovlasá, štíhlá, měla drsně řezavý hlas a milou tvář… Žel, již nikdy jsem se s ní nesetkal.

Omoklá byla i pamětní deska na jednom z domů. Vojevůdce se svým štábem zde přenocovali před bitvou, která rozhodla o změnách Evropy… A také Hradce Králové, pravila prokřehlá Mab.

Ve skrovně zařízené, do historické vznešenosti vecpané prodejničky pekařství jsem holdoval kávě, pojídal dobroty a vedl k múze řeč. V Hradci jsem pobýval mnohokrát. Na mlsání, klidná posezení nebo na prohlídku města jsem však náladu neměl.

Vždyť vím. Bývala jsem tu s vámi. Ovšem, vy jste si toho nevšiml…

Nebyl čas. Všímat si. Ale pamatuji. Jen ty vzpomínky nejsou zrovna radostné…

Bať, bať, kmete, my, múzy, o tom víme své…, pravila Mab a hryzala hradecký koláč.

Přestalo mžít. S očima dokořán putujeme městem.

Mab našeptává: Gotika, baroko, renesance, klasicismus, empír, secese, funkcionalismus, konstruktivismus, česká moderna, kubismus… Jeden se nedopočítá.

Masarykovo náměstí. Velkolepý odkaz architekta Gočára mě vítá. Hýčká můj zrak.

Mab je trochu patetická. Je múza, tedy může. A vprostřed rozlehlého kamenného lemování z vzácných kamenů stojí jako Fénix buditel i strážce pořádků bronzový Tomáš Garrique Masaryk.

U mostu před pedagogickým institutem a děkanátem filosofických věd postávají sošné skulptury. Jedna je podobou ucha, tři vypadají jako zkamenělé ženy biblického Lota, jiná polehává v trávě pod keřem. Na břiše pískovcového medvíděte rajtuje nezbedný chlapeček. Maminka říká: Péťo, nezlob, půjdeme domů…

Nad labskou náplavkou je zvonička. Mab cinká kravskými zvonci z plechu. Je z ní malá holčička…

Gymnázium září režnými cihlami. Před ním, na vysokém pylonu, rozpřahuje ruce Štursův věčně nahatý, rozdychtěný mladík… U hučícího jezu hledím do vařících vod Labe a obdivuji se nádheře komplexu secesních staveb vodní elektrárny. V parku Aloise Jiráska, u ohrádky dřevěného kostelíka svatého Michala, lituji, že nemohu obhlédnout ikonostas, protože je zavřeno. Houpavá lávka z ocelových plátů nad Orlicí umožňuje dohlédnutí na soutok dvou hradeckých řek. Devět kačen hltá drobty rohlíku házených štědrou rukou Mab… Řekl jsem: Bez múzy se žíti dá, ale člověk o hodně přijde…

Zdolávám schody kaskád hradebních ochozů. Na Pivovarnickém náměstíčku šeptá Mab: Tady hrála festivalové představení Polárka. Pršelo. Ba lilo. Dobře vám nebylo.

Múzy a sloni mají skvělou paměť. Asi tomu tak bylo.

Dívám se na ženu Olbrama Zoubka se zlatými vlasy na bílé hlavě a smutně hledím k budově Klicperova divadla…

Byl jste tady prvně v roce 1965. Chválil jste premiérovou Maryšu režiséra Milana Páska a on odpověděl: ´Deset let vyhnanství končí, vracím se do Brna´. Pak se stal ředitelem Divadla bratří Mrštíků.

Po druhé jsem vás tady zaznamenala při festivalové akci Svazu českých dramatických umělců. Její odbojná sekce pořádala setkání experimentálních souborů. Provázci i členové Hanáckého divadla zápasili o postavení na české divadelní mapě a vy jste sem musel jet s nimi. Viděl jste Steigerwaldovy Dobové tance, Krobotovu režii Romea a Julie i Kroftovu inscenaci Na Candida. Měl jste z toho zamotanou hlavu. Bloudil jste Hradcem jako bez duše. V Hotelu Grand na vás čekal telegram, který vám útlocitní dobráci zatajili: Maminka zemřela, pohřeb zítra…

Coural jsem po náměstích z kopce do kopce. Mab připomínala: Tady bydlel Alois Jirásek, tady Václav Kliment Klicpera, zde pobýval věhlasný buditel Balbín, zde režisér Vladimír Morávek, v katedrále svatého Ducha kázával Dominik Duka a v tomto domě žil Josef Petrof, světoznámý výrobce klavírů.

Hradecké Muzeum, Divadelní studio Stará Beseda i renovované Divadlo Drak si užívaly prázdnin. Mab řekla: Zajímá mě expozice klavírů Petrof. Je na periferii města.

Sedl jsem na trolejbus a jel. Ve strohé, třemi automaticky otevíracími dveřmi opatřené hranaté budově jsem chtěl koupit vstupenku. Bylo mi sděleno: Návštěva je zdarma, nástroje jsou k dispozici, případný kontrakt s vámi dohodneme… Mab se smála.

Dvě haly a v nich pianina, klavíry, koncertní křídla. Tvary klasické i avantgardní. Barvy též. Červená, bílá, jen modrou nevidět.

Múza zlehounka sedala na kožená sedátka, prstíky hladila lesknoucí klávesnice. Vykřikovala: Osm set dvacet tisíc, devět set devadesát pět tisíc, milion pět set tisíc, čtyři miliony tři sta tisíc… Zahrála Schumannovo Snění a pravila: Na koncertním křídle značky Petrof jste se učil hrát národní píseň Káčo Krulichova.

Múzo, mýlíš se. Nebyl to klavír, bylo to pianino, a hrál jsem variace na melodii Ovčáci, čtveráci…

Vlak uháněl, dne bylo namále. V Brně svítily pouliční lampy.

Poznamenal jsem: Není nad bezstarostné vandrování. Mab tiše poznamenala: S múzou, pane, s múzou…

Brno – Komín, 22. 8. 2019

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 15. září 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 481)

1. Zdeněk Pololáník

   

   Stejně jako předešlé reportáže
   i tato z návštěvy pana Jar. Tučka v Hradci je po všech stránkách velkým přínosem každému, kdo si ji přečte a všechny zajímavé přílohy prohlédne!
   Díky!

   15.09.2019 (18.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ