Starobylé jako nové podle architekta Huňáčka

Je rodilý Jihlavák, jeho tatínek vyrostl a prožil značnou část života v Kreclu, unikátním souboru gotických domů na jihlavském centrálním náměstí, které v sedmdesátých letech minulého století nechalo tehdejší vedení města zbourat a místo něho dodnes straší na jednom z největších evropských náměstí betonová masa bývalého Prioru, nazývaná důvěrně bunkr.

Studentovi Jaroslavovi se podařilo nafotit odstřel Kreclu z věže kostela svatého Jakuba.

„Náměstí bylo uzavřené, všechno hlídali, nesmělo se ani fotit,“ vzpomíná na smutnou událost Jaroslav Huňáček.

Právě život v Jihlavě, jejíž středověké centrum se z velké části přece jenom unikátně zachovalo dodnes, ho ovlivnilo v tom, že se jako architekt nejlépe cítí, když vrací původní či „novou“ podobu starým objektům.

Jen v historickém jádru rodného města mu prošlo rukama kolem padesátky unikátních gotických, renesančních i barokních domů, ať už jde o domy obytné, nebo objekty jako jihlavská radnice, základní umělecká škola a další stavby.

„Jihlava disponuje jedinečným souborem zachovalých mázhausů, jaké jen těžko v Evropě hledáte,“ říká architekt, který před téměř třiceti lety založil architektonický ateliér Fortis, který sídlí v jednom ze starobylých domů nedaleko náměstí.

Město, jehož bohatství vyrostlo na stříbrných dolech, patřilo v českém království co do počtu obyvatel na druhé místo hned za Prahu. Rozměrné místnosti, síně, kde se dříve buď čepovalo pivo, nebo sloužily jako hlavní komunikační uzel domu, tady najdete jak v domech na hlavním Masarykově náměstí nebo v uličkách v původním půdorysu města vymezeném hradbami.

Nezmizely ani po požárech, zachovaly se většinou po renesančních i barokních přestavbách pro potřeby obchodníků a měšťanů. Dnes jsou součástí obytných prostor nebo obchodů a úřadů.

Když zazní otázka, jestli se Jaroslav Huňáček věnuje i rodinným domům, sám za sebe říká poměrně jasné ne – až na výjimky.

„Vyhýbám se takovým zakázkám, protože mám rád, když stavbě velí jeden člověk. Když navrhujete rodinný dům pro manželskou dvojici, není někdy snadné vyjít vstříc požadavkům dvou lidí, dvěma názorům, které jdou leckdy proti sobě. Na stavbě má být jeden velitel.“

V jeho repertoáru tak najdete kromě starých domů, kterým vdechuje nový život, třeba i dostavby v mimořádně krásné jihlavské zoo, nebo radarovou věž na Letišti Václava Havla.

Byl ale tím, kdo měl hlavní slovo i v případě rodinného hnízda? Ano! Ale nejen kvůli mimořádně tolerantní manželce. Přispěla k tomu i shoda náhod. Když se rodina musela odstěhovat z náměstí ze zbouraného Kreclu, prožil Jaroslav Huňáček mládí v klasickém paneláku.

Poté, co se oženil, vyhlédl si v ulici, která sousedí přímo s hradbami, starý dům. Podařilo se mu domluvit s dědici a na začátku devadesátých let se pustil do jeho obnovy a dostavby zároveň.

Původní stavba nebyla úplně „nalepená“ na hradební zdi, byla tu dokonce ulička, nejrůznější dřevěné kůlny. Prostor, který nebyl vyplněný hmotou domu, doplnil tedy novou plochou, která z původně jednopatrového dožívajícího domu v úzké uličce udělala prostorný dům. Najdete v něm byt o třech patrech. Pozoruhodné je, že si to zvenčí vlastně vůbec neuvědomíte.

Dům se dokončoval v období, kdy architektova paní (mimochodem – vyrostla v domě ve stejné ulici, jen o pár metrů dál) odletěla na delší čas do Ameriky, kde se jim narodila vnučka a Jaroslav Huňáček byl tak svým vlastním velitelem na stavbě. Domů se vrátila až poté, kdy bylo vše hotové.

„Nevypadá to, ale když jsme tu dřív pořádali večírky, patnáct dvacet lidí se v tomhle prostoru – obýváku, jídelně i kuchyni – v podstatě ztratilo,“ popisuje architekt srdce domu.

Každého zaujme nejen původní trámoví, které je v dostavěné polovině mimořádně citlivě doplněno starými trámy, dovezenými z jednoho zámku na okraji Jihlavy.

Když vystoupáte po točitém schodišti o patro výš, můžete vkročit přímo na terasu hradebního ochozu. Půlkruhový prostor, odkud před staletími bránili obránci Jihlavy své horní město proti lapkům i Švédům, poskytuje kromě pohledu na parkány a výletní kolonádu kupodivu dostatek soukromí.

„Klidně se tu dá opalovat nahý,“ pochvaluje si architekt vysoký okraj ochozu. Kromě toho se může pohledem na „svou“ stranu hradeb a nebe kochat i z ložnice, kterou odděluje od terasy prosklená stěna. V posledním patře, ve střeše, najdete pracovnu, kterou však Jaroslav Huňáček už téměř nepoužívá.

„I takhle jsem v práci často až do večera a potřebuji si vyčistit hlavu. Nápady se v unaveném mozku nenarodí.“

Má dům svého ducha? Do přízemí, které Huňáčkovi pronajímají, se nastěhoval terapeut a masér. Vyprávěl majiteli domu, jak se mu ve snech, když dole spal, vizualizují obrazy z dějin Jihlavy.

„Přitom on byl ze Vsetína. To, co mi vyprávěl o historii města, včetně scén z třicetileté války, neznal,“ přiznává architekt. On sám se ale nikdy dolů neodvážil, aby tu přespal a potvrdil si, jestli se tu nocležníci napojují na minulost.

Podobné sny a mimořádně silnou energii domu tu podle jeho slov prožili i jiní lidé. Proč se ale jemu nebo jeho paní nic podobného nestává? Ložnice, která navazuje na hradební zdi a věž je totiž vybudována už v prostoru, kde bylo prázdné prostranství. Do těchto míst zřejmě siločáry už nepronikají.

Může se vám hodit na Firmy.cz: