Po vyletění dětí z hnízda čeká někoho hezká etapa života, někoho bohužel ne.

Začalo to tím, že se dcera dostala do dluhů a hrozila jí exekuce. Ty dluhy vznikly hloupou nedbalostí, několika jízdami načerno, ale po letech vyšplhaly na částku 80 tisíc. Dcera byla bez peněz, já peníze měla, a tak jsem dluh „zamázla“. Pozadu za sestrou nezůstal bohužel ani můj syn, který se pustil do riskantní hry na burze v naději na rychlé zbohatnutí. Je to velmi schopný manipulátor, dokáže přesvědčivě argumentovat, jeho nadšení působí na druhé jako virus a nedalo mu ani moc práce přesvědčit i mě, abych mu půjčila peníze na drahý a zřejmě geniální počítačový program, který prý bude vyřizovat burzovní akce za něj, tudíž se peníze zakrátko jen posypou.

Jenže peníze se nesypaly, naopak rostly dluhy; vyšplhaly se do závratných výšek a já, ve snaze zachránit syna před průšvihem, jsem mu půjčila téměř všechny úspory.

Jistěže to nestačilo, chtěl víc, protože si půjčoval, kde se dalo… Nakonec přišel s nápadem, jestli bych nezastavila domek po rodičích, který jsme využívali jako chalupu.

Co by člověk neudělal, aby zachránil nebohého potomka, který mě téměř v slzách ujišťoval, že výhra už je na spadnutí, že všechny dluhy splatí?

Chalupu shrábla banka. A nakonec se naštval i můj trpělivý manžel, který tuhle situaci snášel několik let, marně mě přesvědčoval, abych toho svého „nemakačenka“ podporovat přestala. Jednoho krásného dne mi oznámil, že se chce se mnou rozvést.

Jeho rozhořčení jsem chápala a brala jako bouřku, která se přežene, ale z bouřky se nakonec vyklubala manželova bývalá kolegyně, která mi klidně oznámila, že se hodlá do našeho domku nastěhovat. Ostatně do „našeho“ není správný výraz. Domek je manžela, dostal ho od rodičů ještě před naším sňatkem. Takže já si sbalila svých „pět švestek“ a vypadla.

Měla jsem všeho dost. Chtěla jsem někam daleko, pryč od toho všeho, od svých sobeckých dětí, které se na mě vykašlaly. Už jsem jim neměla co dát…

A tak jsem si našla příbytek. Jeskyni v lesích. Nikomu neubližuju, ale několik obyvatel nedaleké vísky vnímá můj život jako život asociála, který by se měl zašít někam do azylového domu. Dokonce už napsali stížnost na městský úřad. Tak jsem si sehnala povolení od majitele lesa, že tam můžu bydlet. Ale občas mi lidi dělají naschvály. Tu zmizí to, jindy ono… I řetěz, na němž jsem měla přivázané kolo, přeřízli a kolo ukradli. Jako by to všechno, co mě potkalo, nestačilo.

Miroslava, Kokořínsko

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Příběhy jako tento se opakují až příliš často. Role bývají rozdány poměrně přehledně. Na jedné straně jsou nezvedení potomci, na druhé rodiče snažící se uhlazovat jejich průšvihy až na hranu sebezničení. Proč by se měli přičinit, když mají v zádech maminčiny úspory. Otec se do té role dostává jen zřídkakdy. Zlomyslní jazykové si neodpustí poznámku „co si vychovala, to má“. Nejen oni, ale i ona má občas pocity viny, zda se na dětech nepodepsala její výchova. Budiž jí útěchou, že na děti působí tolik vlivů, že ty rodičovské není radno vinit za případná trápení.

Jsou chvíle, kdy z pozice rodičů nemůžeme dětem nepomoci, aniž bychom se kvůli tomu cítili špatně. Včetně výpomoci finanční. Už na počátku by mělo být ale zřejmé, že nad takovou a takovou částku nepůjdeme, i kdyby to znamenalo, že soud pošle našeho synka či dcerku „do tepláků“. Mirčin manžel nepochybně měl zakročit dříve. I za tu cenu, že by nechal svou nemoudrou ženu omezit v právních úkonech. Útěk do jeskyně lze vnímat jen jako okázalé gesto - podívejte, kam až jste mě dohnali! Jinak mohla zůstat v manželově bytě a vyčkat, až jí pomůže obstarat náhradní bydlení nebo ubytování - bez toho by ji těžko z bytu dostával.