Praha může být na řadu činů ve své historii hrdá, na některé naopak ne

V aktech za Protektorátu sice nefiguruje město jako takové, týká se to státnosti, došlo k nim ale v Praze. Na straně jedné může být Praha hrdá na provedení atentátu na Heydricha, hrdá ale být nemůže na reakci, na shromáždění, kde ústy tehdejšího protektorátního prezidenta Emila Háchy došlo k vyjádření absolutní loajálnosti vůči nacistické říši. 

Je to názorný příklad toho, co přinesla ona těžká doba. Obojí se stalo v Praze, obojí je výrazná záležitost, byť to není přímo záležitost města. Ale to ani další akty. Praha byla hlavou státu v jakýchkoli období českého království i republikových, protektorátních. Nebyla to přímo městská rozhodnutí.

Loajalita nacismu na náměstích i v divadle

Reinhard Heydrich byl v letech 1941 až 1942 zastupující říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava. Atentát na něj byl uskutečněn 27. května 1942 v Praze-Libni, když se vracel z Panenských Břežan do kanceláře svého úřadu na Pražském hradě. Atentát provedli českoslovenští parašutisté, Heydrich zemřel na jeho následky, neboť ještě nebyla antibiotika. 

Manifestace věrnosti nacistům byly dvě – 2. června 1942 na Staroměstském náměstí a 3. července na Václavském náměstí. Obě byly výslovně zorganizovány jako loajální prohlášení ve prospěch nacistické říše, stál za tím tehdejší předseda vlády Krejčí a ministr Moravec. Obdobné shromáždění se uskutečnilo i v Národním divadle.

Někteří se tehdy, kdy šlo o život, zachovali statečně. Třeba rodilá Pražanka Anna Sedláčková se jako ředitelka a divadelní hvězda „odmítla zúčastnit vynucené manifestace ,věrnosti Říši´ po atentátu na Reinharda Heydricha v Národním divadle 24. června 1942.

Anna Sedláčková, známá jako Andula Sedláčková, založila v roce 1939 Divadlo Anny Sedláčkové, nacházelo se v Jungmanově ulici, dnes je tam Mozarteum. V Protektorátu tam hráli do roku 1944, po atentátu na Heydricha bylo v roce 1942, jako důsledek postoje Sedláčkové, na půl roku zavřeno.

Na stavovské povstání je někdo hrdý, jiný nikoli

V historii metropole jsou i další události, u kterých lze hovořit o hrdosti, nebo nehrdosti Pražanů. Ze starší doby snad ještě stavovské povstání a poprava 27 českých pánu.

České stavovské povstání, které se uskutečnilo v letech 1618 až 1620, bylo povstáním českých stavů proti Habsburkům. Jednalo se o spory mezi stavy a králem, o náboženské spory. Dodnes se liší názory, zda na ně máme být hrdí, nebo ne. Liší se s ohledem na víru.

Tehdy totiž bylo mezi stavy zhruba 80 % nekatolíků. Pro ně bylo stavovské povstání pozitivní. Pro katolíky naopak negativní. Po několika bitvách povstání vygradovalo bitvou na Bílé hoře (8. listopadu 1620), ve které byly stavy poraženy. Rebelie českých stavů přerostla v třicetiletou válku.

Necelý rok po bitvě na Bílé hoře, 21. června 1621, bylo na Staroměstském náměstí popraveno 27 českých pánů – právě vůdčích osobnostní stavovského povstání, které v bitvě na Bílé hoře prohrálo s katolickými armádami (armádou Katolické ligy a armádou císaře Svaté říše římské).

Habsburkové kvůli tomu posílili. Na dalších takřka 300 let to ovlivnilo osud českého státu. Pro někoho pozitivně, pro jiného negativně.

Pražané mohou být hrdí také kupříkladu na postavení Národního divadla. S divadlem to tak úplně jednoduché nebylo, čeští vlastenci se kolem toho dost hádali a financovalo se to i z rakouského státního rozpočtu, ale i tak je to důvod k hrdosti. Faktem totiž je, že částečně bylo divadlo financováno z národní sbírky.

Architektem neorenesanční budovy byl Josef Zítek. Národní divadlo bylo stavěno v letech 1868 až 1883. Otevřeno bylo 11. června 1881 a následně po přestavbě po požáru 18. listopadu 1883. Počátkem 90. let 20. století, kdy se restituovalo, lidé naletěli na tehdejší apríl, že o budovu Národního divadla se v restituci přihlásil původní majitel. Nová scéna byla k Národnímu divadlu přistavena v letech 1977 až 1983.

Důvod k nehrdosti: protimasarykovská štvanice

Pražané naopak nemohou být hrdí například na štvanici na Masaryka v době hilsneriády, což je označení pro procesy s Leopoldem Hilsnerem, který byl obviněn z vraždy Anežky Hrůzové, a tehdejší celospolečenskou diskusí, která se nesla v antisemitském duchu, toto propuknutí antisemitismu bylo největší v 19. století.

Tehdejší profesor Tomáš G. Masaryk se za Hilsnera jako jeden z mála postavil a na antisemitismus upozornil. Procesy označil za vykonstruované. Čelil kvůli tomu nenávisti veřejnosti, nenávisti mnoha Pražanů. Mladý Hilsner byl židovského vyznání, pocházel z chudé rodiny a živil se především jako tulák a žebrák. Masaryk byl již tehdy přesvědčen, že to bylo hlavním důvodem jeho pronásledování.