Moji přátelé a známí (teď nemyslím ty facebookové – nýbrž skutečné přátele) jsou se způsobem, jakým jsem okomentoval zastavení trestního stíhání Andreje Babiše a spol. (viz http://www.sklenenykostel.net/index.php/menu-obc/menu-obc-tema/3938-z14), většinou nespokojeni: věc se jim nejeví tak zásadní a situace tak dramatická. Chodí do práce, pijí kafe, pivo či víno, vychovávají své děti, chodí do kostela, jezdí na kole a tak, pořád něco plus všechno ostatní – a nepřipadá jim, že by se jejich život tímto právním aktem nějak zásadně změnil. Nevidí důvod, proč by měli zpívat: „Ne, nejsme na kolenou, ryjeme držkou v zemi...“, jak jsme to napsal já.
Omlouvám se, že už nevím, ve kterém hollywoodském filmu ze třicátých let to bylo, ale ta scéna mnou otřásla: půvabná mladá herečka (ani na to si nevzpomenu, která herečka, ony se mi filmové hvězdy těch let, omlouvám se, dost pletou) řekla, mezi jinou konverzací, i když společensky závažnou: „Kdo okrádá vládu, okrádá sám sebe.“ Nebyla to její myšlenka, ani jako osoby, ani jako postavy, tak se to tehdy říkalo – ale situací v tom filmu jsem si uvědomil, jak velice se od těch dob změnila naše západní demokracie. K horšímu (Jiří Voskovec kdysi řekl, že americké demokracii „silně zbytněla postava“). Dnes již nikdo nemůže ani při největší snaze uvěřit, že vládní činitelé sledují jen obecné dobro, dobro každého z nás, a ne své vlastní sobecké zájmy... Vládu jsme se prostě pozvolna naučili vnímat spíš jako nepřítele.
Jenže člověk potřebuje, pokud má žít a cítit se bezpečný, také někomu důvěřovat – i ve společenském smyslu slova, sama víra v Boha většině lidí nestačí, chtějí vědět, že prostě nežijeme v naprostém chaosu a v džungli – a tak hledají důvěryhodného člověka, k tomu tendují spíše jednodušší lidé, anebo instituci. „Pro vás v Čechách je to teď těžké,“ smál se mi jeden můj známý ze Slovenska, „vy jste ještě věřili státnímu zastupitelství, že není zkorumpované, tomu už u nás na Slovensku nevěří nikdo, a tak je pro vás těžší přijmout ten už na první pohled korupční verdikt v kauze Čapí hnízdo...“ 
Ano, vláda pro nás není žádná morální autorita, to už dlouho, ale v nezávislost státního zastupitelství jsme ještě věřili.
Moji přátelé a známí jsou faktem, že Andrej Babiš je v kauze Čapí hnízdo najednou nevinný, skutečně hodně zaskočení, odůvodnění státního zastupitelství jim přitom připadá absurdní a postrádající smysl. Ovšem udělat další logický krok a zařadit soustavu státního zastupitelství mezi „ty nahoře“, kterým není co věřit a kteří nehájí veřejný zájem, to se učinit bojí.
Znamenalo by to změnit dost zásadně celý poměr k veřejné sféře v zemi, kde žijeme...
A tak se snaží stanovisko státních zástupců nějak pochopit, obhájit, obhájit sami před sebou – většinou dost násilně a nelogicky vzhledem k faktům, jak jinak... (Ne, nejsme na kolenou...)
Nějak podobně se myslím daří i vedoucím a motivátorům hnutí Milion chvilek pro demokracii – i oni dostali prokurátorským verdiktem ránou mezi oči a teď nevědí, jak dál. Andrej Babiš se musí ďábelsky smát: dostali statisíce lidí na Letnou, a teď nevědí, co jim říct. Na webové stránce Milionu chvilek je poslední aktualizace ze 13. září 2019: „Odůvodnění tohoto rozhodnutí vzbuzuje celou řadu otázek. Situaci analyzujeme a stanovisko k ní připravujeme.“.
Musejí ještě počkat, jestli se nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman projeví jako čestný a statečný muž a rozhodnutí zruší; ne-li, potom jim nezbývá než vystoupit proti státním zástupcům jako vystoupili proti vládě: v tom, je ovšem už statisíce lidí žel Bohu asi následovat nebudou.