Profesor od Zelených varoval: Na zemi je moc lidí. Moc skleníkového plynu, omezte hovězí maso. A stavte větrníky

Jedním z globálních problémů dneška je nedostatek pitné vody na naší planetě. „Nejde si toho nevšimnout. Hladiny spodní vody klesají. O moc méně neprší, ale rychle pak voda mizí. Vody přestává být nadbytek, dokonce jí přestává být dost,“ konstatoval Josef Šedlbauer v úvodu. „Toho, že se něco děje, si asi všiml každý. Například umírají naše lesy. Kdo projel Jeseníky, nebo Vysočinu, tak viděl, jak tyto lesy prostě padly,“ dodal. Z hojně rozšířených smrkových lesů podle něj za pár let nezbude skoro nic.

Za padesát let vzrostl počet lidí neuvěřitelně, ze čtyř na osm miliard

Není chyba, že se u nás vysazovaly právě tyto smrkové lesy? „Je to jedna z chyb. Ale dlouho to fungovalo. Sto padesát let až dvě stě let.“ V té době se původní les vykácel kvůli potřebám průmyslové revoluce a sázely se dovezené smrky. Šedlbauer také ukázal nějaká čísla dokládající fakt, že se něco děje. Alarmující je například vzrůstající počet obyvatel na Zemi. Za pouhých padesát let se zvýšil ze čtyř miliard na dvojnásobek, tedy miliard osm. „To je neuvěřitelné číslo, které se samozřejmě musí nějak projevit,“ konstatoval profesor.

„Za čtyřicet let ubylo šedesát procent divokých zvířat. Ale jsou nahrazeny domácími zvířaty. O to více tu máme krav,“ konstatoval a ještě přidal další údaj – za třicet let ubylo ve střední Evropě 75 procent hmyzu. „A týká se to i žížal. Jenomže jak chcete bez nich dělat zemědělství? Žížaly jsou de facto nejužitečnější hospodáři, které v této zemi máme. Prokypřují půdu, dodávají tam organickou hmotu,“ upozornil. Skoro polovina zemědělské půdy podle Šedlbauerových údajů ve světě je degradována, to znamená, že je výrazně snížená její biologická produktivita. „Je to způsobeno erozí – odnesení svrchní části půdy vodou či větrem, zasolením, nebo vysušením,“ vysvětlil. Ukazuje mapku, na níž je vidět, že v Česku je na tom v tomto směru nejhůře jižní Morava. „Ta se v podstatě stává polopouští,“ sdělil Šedlbauer.

Žádná z těchto věcí není podle něj úplně neřešitelná. „Ale přidává se k tomu změna klimatu. Ta to všechno urychluje a propojuje. A pak je řešení jen velmi obtížné,“ uvedl. Opět ji ilustroval na číslech ohledně množství oxidu uhličitého v atmosféře, které se od začátku průmyslové revoluce zdvojnásobilo a průměrná teplota od začátku pravidelného měření v roce 1880 stoupla na planetě o jeden stupeň. „U nás stoupla asi o tři stupně, největší nárůst teploty je paradoxně v oblasti Severního pólu, v Arktidě, o pět stupňů,“ prozradil profesor.

Krajina není na změny připravená a začíná se hroutit jako domeček z karet

Jak se s tím vyrovnat? „Krajina není na tyto změny připravená. Teď se to začíná hroutit jako domeček z karet,“ konstatuje Šedlbauer. Metr čtvereční kvalitní půdy je schopen zadržet v sobě čtyři sta metrů krychlových vody. Před sto lety byla vypočtena zadržovací kapacita půdy na území dnešní České republiky na téměř jedenáct miliard kubíků vody. „Za sto let jsme přišli o polovičku. Zčásti kvůli zastavění půdy – to jsou města, haly, parkoviště, silnice. Asfalt, beton. Z větší části kvůli zemědělským praktikám,“ zdůraznil. Tedy kvůli provozování zemědělství, jak ho známe hlavně z posledních sedmdesáti let. „Velké širé lány, na které když zaprší, tak svrchní vrstva půdy odteče. Nebo když zůstanou odhalené a je sucho, tak je odnese vítr,“ upozornil. Těžká mechanizace zase ucpává půdní póry, které jsou zmáčknuté. „Takže když tam něco naprší, nemá se to kudy vsáknout,“ konstatoval.

Jeden centimetr půdy se tvoří až sto až dvě stě let, což pořádný liják z pole odplaví za den. Dalším problémem jsou meliorace. „Až patnáct procent republiky je protkáno trubkami. Jsou tam položené proto, aby vodu, která tam prosákne, odvedly pryč,“ řekl přednášející. Výsledkem je to, že i když nám tady prší jen o málo méně, kvůli stavu krajiny i tento drobný úbytek deště způsobí potíže. „Voda se nám v krajině neudrží. Všechna odteče pryč,“ zdůraznil. Malý vodní oběh – jako jsou drobné deštíky, rosa – nám podle Šedlbaeura z krajiny téměř zmizel. Co nám přináší vláhu, je ten oběh velký, což jsou ale velmi často intenzivní přívalové deště. „Jejich důsledkem jsou eroze a bleskové povodně,“ řekl profesor.

Jako řešení vidí čtyři možnosti. Technická opatření, ale jenom taková, která mají smysl a na něž máme. Dále pak retenční opatření – udržovat vodu v krajině. „Má to smysl, ale jen tehdy, kdy to nejsou ojedinělé výkřiky. Je pěkné si někde udělat pár tůněk nebo rybníček či mokřad. Ale to nic neznamená. Jestli to má fungovat, tak tohle opatření musí být promyšlené nejlépe pro celé povodí nějakého potoka či řeky. Musí zahrnovat těch mokřadů, tůněk, rozlitých niv spoustu,“ myslel si Šedlbauer. Což nemůže udělat jeden vlastník a může to stát poměrně hodně peněz. „Je třeba vrátit krajinu do funkčního stavu,“ dodal.

Velké problémy způsobuje zemědělství

Velkým aktérem, který podle Šedlbauera způsobil velké problémy, je zemědělství. „Tady toho lze dosáhnout relativně snadno, protože zemědělci jedou na peníze. Dotační systém zatím funguje tak, že dostávají dotace na plochu. Když se dotace změní tak, aby alespoň plochy, které nejsou obdělávané – to jsou třeba remízky nebo meze – nebudou daňově znevýhodněné, jak je tomu dodneška. Ještě efektivnější nástroj je dotace nevázat na plochu obdělávané půdy. Ale na to, když zemědělec dodržuje nějaká pravidla. Kupříkladu rozčlenění velkých polí na menší části, nebo další opatření – větrolamy, budování mokřadů, rušení meliorací,“ vysvětlil. „Z těch cest potřebujeme všechny. Jak propojovat vodovody, tak dělat retenční opatření v krajině, tak změnit zákony či podzákony, jako jsou vyhlášky Ministerstva zemědělství,“ uvedl. „Času moc nemáme. Změny, které probíhají, jsou strašně rychlé. Když ještě pár let bude pokračovat trend ve srážkách, jaký je, tak skutečně budou problémy s pitnou vodou,“ varoval.

„Některé věci nemůžeme změnit sami. Klimatická změna pokračuje a zvrátit ji bude vyžadovat velké koordinované úsilí ze všech úrovní. Bez toho, že dojde k velkým mezinárodním dohodám, se to nepodaří. Měli bychom ale ukazovat cestu, jak se to má dělat,“ domníval se. Šedlbauer spolu s kolegy z opozičních lavic navrhl na Libereckém kraji fond pro udržování vody v krajině. „Dokonce se nám ho podařilo prosadit. Ale v takové karikatuře. Kraj ho letos schválil poprvé, ale dal na něj jen šest milionů. Je založen na tom, že když má někdo nějaký projekt, že chce zbudovat na svém pozemku rybníček, tak si může říci o peníze a dostane je. Jenomže takových lidí je málo. Hlavní bariéra nejsou peníze, ale byrokracie. Potřebujete spoustu razítek a povolení. A to už lidé nejsou ochotni absolvovat a radši se na to vykašlou,“ vysvětlil. Jejich záměr zahrnovat i to, že kraj bude tyto projekty nabízet lidem na klíč, že bude zaměstnávat skupinu odborníků, kteří budou vybírat vhodná místa v krajině a pak chodit za vlastníky a doporučovat jim, že je tam vhodné místo na zbudování třeba mokřadu. „Vlastníkovi bude stačit říci ano, a tito lidé to už pak udělají od a až do zet,“ prozradil Šedlbauer. Kraj podle něj tuto kapacitu má díky Agentuře regionálního rozvoje.

Omezení spotřeby masa, větrná energie, výchova dívek

V diskusi samozřejmě padly otázky na klimatickou změnu. Šedlbauer představil, co je podle něj nejefektivnější, do čeho se nejvíc vyplatí investovat, která opatření mohou vést ke snížení emisí skleníkových plynů a ke zmírnění klimatických změn. „Myslím, že vás to překvapí. Jedna z nich je omezení spotřeby masa. Zejména hovězího. Neznamená se ho úplně vzdát, ale rozhodně se vyplatí ho omezit,“ domníval se. Další věcí je, že třetina potravin se vyhodí.

Druhou efektivní věcí podle Šedlbauera je přechod na větrnou energii. „Větrná energie má do roku 2050 potenciál zajišťovat více než třetinu celkové výroby elektřiny,“ uvedl s tím, že dnes je postavení větrné elektrárny nejlevnější, o něco dražší je solární. „Postavit si dnes novou uhelnou elektrárnu je prakticky ekonomický nesmysl. Nejdražší je jaderná energie. Je to i důvod, proč se jich staví tak málo. Více se jich odstavuje. Staví se hlavně v jihovýchodní Asii. V Evropě byl poslední jaderný reaktor spuštěn v Temelíně v polovině devadesátých let,“ upozornil.

Třetím je plánování rodičovství a vzdělávání hlavně dívek. „Souvisí to s tím, že je nás moc a přibývá nás,“ konstatoval Šedlbauer. Tento bod se samozřejmě týká zemí takzvaně rozvojových, hodně jich je v Africe. „Zbrzdit populační nárůst je velmi efektivní cesta. Ukazuje se, že nejdůležitější v tomto směru v zemích, kde je nejvyšší porodnost, je vzdělání dívek. To znamená, že investovat do vzdělávání dívek v těchto zemích je nejefektivnější cesta, kterou můžete jít, když chcete vymýšlet nějakou pomoc,“ mínil profesor.

Čtvrtou věcí je bezpečné nakládání s chladivy. „Freony kromě toho, že poškozují ozónovou vrstvu – kvůli tomu se přestaly vyrábět –, jsou také silné skleníkové plyny,“ prozradil. Freony se postupně nahradily. „Ale látkami, které jsou velmi chemicky podobné. Uhlovodíky, které obsahují uhlík, fluor a vodík. Už nenarušují ozónovou vrstvu, ale jsou to pořád velmi silné skleníkové plyny. Jsou to všechny ledničky, ale také klimatizační jednotky. Problém je, když stará lednička skončí na skládce, nádrž prorezne, plyn vytěká, tak je to v háji. A v zemi, kde recyklace nefunguje, je to v háji o to více,“ objasnil.

Po více než devadesátiminutové přednášce na téma Jak nevyschnout a následné debatě se lidé rozešli do svých domovů za prudkého deště, který způsobil, že v pondělí večer rozhodně nevyschli. Někteří dokonce zadrželi vodu na svém oblečení.