Metaforicky lze stručně odpovědět na otázku v nadpisu takto: statisíce Venezuelanů se dnes živí nám běžně skrytým tzv. „předžvýkáním“ dat pro dosud sice nedostatečně inteligentní, ale silně žádanou a ekonomicky podporovanou umělou inteligenci (tj. pro programy strojového učení) v technicky a ekonomicky rozvinutém světě.

Mnislav Zelený, indiánským jménem Atapana, do Venezuely po dobu deseti let pravidelně jezdíval za místními indiány. Jeho poznatky ohledně indiánů plně respektuji. Nicméně jeho názor k aktuální politické, ekonomické, vojenské venezuelské tématice (v článku Na obzoru další karibská krize?) se mi jeví jako ukvapený. Až tak horké to s tou budoucí karibskou krizí asi nebude. Já (v Česku pamětník někdejší kubánské krize, v říjnu 1962) další karibskou krizi neočekávám.

Můj osobní názor na dnes velmi sužovanou Venezuelu lze stručně vyjádřit takto: Ano, v této zemi jsou lidé ve velkých potížích a možná i celá země je v krizi, ale kvůli banánům se vojenské intervence běžně nekonají. Takže žádnou vojenskou intervenci do Venezuely neočekávám, tzn. ani žádnou blízkou karibskou krizi.

V čem je dnešní situace jiná

Ani venezuelský kapitalismus, ani venezuelský socialismus totiž v minulosti nepočítaly s budoucím možným poklesem obchodního zájmu o venezuelskou ropu v důsledku budoucího technologického pokroku. A právě k tomu došlo a tento trend navíc zesiluje. Takže budoucí možné vystřídání současného neproduktivního socialismu (reprezentovaného Nicolásem Madurem) za budoucí obnovený kapitalismus (reprezentovaný Juanem Guaidóem) místní ekonomický zázrak nepřivodí - a ani neodstraní dlouhodobě místně zažitou korupci.

Komunista Nicolas Maduro byl prý schopen (za peníze z prodané venezuelské ropy) docela účinně charitativně pomáhat nejchudším lidem ze slumů. Místní lidé takový humanitární počin prý (ve volbách) také patřičně ocenili. Humanitárnímu činu nelze nic vytknout, ten Madura určitě ctí. Ovšem doba takových gest je nenávratně pryč. K dalším humanitárním projevům dnes neexistují patřičné místní zdroje. Když přísun snadných peněz ve Venezuele definitivně skončil (opakuji: hlavně v důsledku probíhajících technologických změn v celém světě), nespraví v dohledné době venezuelskou ekonomickou situaci ani restaurovaný produktivnější kapitalismus (přes pravicového politika Juana Guaidóa). Klíčové slovo pro kapitalismus je totiž konkurenceschopnost, nikoliv charita či soucit! A vězte, konkurenceschopnost země se někdy buduje i po dobu celých lidských generací. A navíc, konkurenceschopnost v 21. století je především o technologiích a inovacích. A těmi Venezuela jaksi neoplývá.

Dnešní potenciálně možní vojenští interventi do Venezuely (USA, Rusko, Čína) si uvědomují ekonomickou neřešitelnost místní situace, geografickou vzdálenost (od potenciálně intervenující země) a také mimořádně silné nacionální emoce v Latinské Americe (pracoval jsem kdysi na Kubě, pak i na ostrově St. Kitts v Karibiku, takže o tom osobně něco vím). Proč tedy nákladně kamsi intervenovat (a stát se tak odsouzeníhodným agresorem v očích mnoha emocionálně zaujatých Venezuelanů) a přitom nic podstatného pro tu zemi ani sebe nevyřešit? Za snad dočasně hřejivý pocit u srdce a náš snadnější přístup k banánům? Takové zdůvodnění by nám doma u našich voličů asi neprošlo. Tak asi uvažují potenciální interventi. Uvažují ve stylu bližší košile, než kabát, tzn. naše země jako první!.

Zachraň se proto, kdo můžeš a čímkoliv

Z Venezuely (cca 31 milionů obyvatel v roce 2016) prý dosud emigrovaly cca 4 miliony občanů, zatímco jen statisíce místních občanů našly nějakou placenou práci přes internet (který tam zatím funguje). Doba nutných radikálních systémových změn v celé světové lidské společnosti (tj. přechod na post-kapitalismus s minimálním nepodmíněným příjmem) zatím není akutní.

Zmíním se v dalším podrobněji jen o tom menším počtu Venezuelanů z řad tamní střední třídy, kteří dočasnou placenou práci ve stávajícím světovém kapitalismu již našli. Dostatečně chytří lidé (pro práci na internetu) se samozřejmě rodí úplně všude na celém světě, ale například internet každý doma nemá. Zatím. Také kulturní návyky a zvyklosti jsou v Latinské Americe přece jen dosud ovlivněny tím, že zde nikde nikdy v historii neproběhla Evropanům dobře známá a zažitá průmyslová revoluce, která změnila celou evropskou populaci (úplně každého občana).

Naštěstí evoluce na zeměkouli, za dobu několika minulých milionů let, přece jen předala lidem, tzn. i ve Venezuele, nějakou konkurenční výhodu - oproti dosud nedokonalým strojům naší současné, silně technologické doby. Připomeňme, že průmyslová revoluce (historické období od 1760 do 1820, případně až 1840) nahrazovala především práci lidských svalů, dnešní technologická revoluce nahrazuje především práci lidského mozku. A o toto téma dnes především jde, o směr, kterému se běžně říká umělá inteligence (AI).

Statisíce zoufalých Venezuelanů se z důvodů potřeby peněz připojili přes internet k dočasné placené práci na projektech umělé inteligence (originální text: Desperate Venezuelans have joined the AI gig economy for money). Dnes žádný člověk (byť sebevětší svalovec) nemůže soupeřit s výkonem bagru či jeřábu, tj. s produkty někdejší průmyslové revoluce. Venezuelští pracovníci (ač školou mnozí nedostatečně vzdělaní) mají ale dnes od matky přírody stále podstatně lepší vizuální schopnosti, než ji má dnešní umělá inteligence (tj. senzory a programy strojového učení). Lidé jsou tedy proti dnešním strojům stále v něčem konkurenceschopní. Zatím. Na jednu specifickou aplikaci dnešní umělé inteligence (viz více níže) existuje silná tržní poptávka a dostatečné finanční zdroje v technologicky a ekonomicky rozvinutých zemích světa. Takže pro rozvinutý svět se dnes vyplatí najmout si (outsourcovat) potřebné levné pracovníky nejen z Filipín, Keni, Malajsie či Indie, ale případně i z Venezuely.

Internet dovoluje, aby ta specifická práce (informačního charakteru) do země levné pracovní síly po internetu mohla snadno přitéci a dosažené výsledky ze země snadno odtéci. Připomeňme, že k praktickému využití internetu pro ekonomiku došlo až v 90. letech minulého století. Takže dříve v historii takový outsourcing nebylo možno provádět.

A která aplikace umělé inteligence je dnes tak silně potřebná?

Je to plánovaný brzký přechod na samořídící automobily (pilotní provoz by měl začít již v roce 2020). Tato specifická aplikace AI musí fungovat s vysokou mírou spolehlivosti. Tak vysokou požadovanou spolehlivost současné programy strojového učení (pro nasnímaná data za provozu automobilu na silnici) dosud nedosahují. Je tedy třeba, aby monotónní lidská práce nasnímaná data vyčistila, kategorizovala a opatřila je štítky (labels). Metaforicky řečeno: je třeba současným programům AI pomoci „předžvýkáním“ jejich vstupních dat.

Kategorizování jednoho obrázku a jeho označení štítky může jednomu pracovníkovi trvat od 10 minut do několika hodin. Software firmy Scale AI Inc. (velmi mladého amerického podnikatele Alexandra Wanga) dokáže ten monotónní pracovní proces zkrátit z několika hodin na několik minut tím, že chytřejším rozpoznávacím programem pracovníkům napovídá, o jaký objekt jde, a ti jen počítačovou nápovědu buď potvrdí, nebo v případě nutnosti označí objekt štítkem sami. Platícími zákazníky pro tuto práci jsou finančně solventní automobilky, které se již připravují na budoucí přechod na samořídící automobily (jako jsou Alphabet Inc.’s Waymo, General Motors Co.’s Cruise, a Uber Technologies Inc.).

Takže vězte: Technologický zázrak samořídících automobilů je dnes dosahován jen díky levné monotónní lidské práci, kterou v běžné české řeči označujeme jako „magořina“.

Poznámka: Nejvíce dat pro jakoukoliv aplikaci AI má samozřejmě Čína. To ale ještě neznamená, že jí vyhlášený světový závod v AI do roku 2030 musí Čína (kvůli množství svých dat) nutně vyhrát. Samotné množství dat by rozhodovalo jen v případě, kdyby se dnešní AI dále už dále nevyvíjela. I případ mladé firmy Alexandra Wanga ale naznačuje, že programy učení lze a bude možno stále zdokonalovat – a samozřejmě vydělat na tom i velké peníze. Tříletá Wangova firma díky inteligentnějším programům AI a účinnému outsoucingu levné lidské práce (obsahujícímu pro tuto firmu přes 30 000 kontraktů) z levných rozvojových zemí přesáhla v obratu již miliardu dolarů (v hantýrce investorů rizikového kapitálu jde tedy o firmu výjimečně se vyskytujícího „jednorožce“, angl. Unicorn, s obratem přes miliardu dolarů).

Dochází opět k vykořisťování rozvojového světa, dnes rafinovaně přes internet?

Záleží na úhlu pohledu. Jak situaci vidí zadavatelé práce v dočasných pracovních projektech (tzv. gig economy)? Principy tzv. férového obchodu dodržují dosud jen některé firmy rozvinutého světa. Proč? Protože v této pracovní činnosti dosud neexistuje světová zákonná regulace. Odvětvové standardy jsou slabé a platící zákazníci za levně oštítkovaná data pro AI v tomto případě rádi přimhouří oko. Žádný kapitalista přece nerad plýtvá penězi.

Pokud jde o levnou cenu lidské práce (představující cca 70 % průměrné mzdy té které země) a druh práce v kategorii tzv. magořiny (the drudgery), ty jsou dnes investory považovány za nezbytnost. Proč? Vždyť jakou mají ti tzv. „vykořisťovaní“ pracovníci rozvojového světa reálnou alternativní možnost práce ve své vlastní zemi? Jeden investor v tomto oboru dnešní situaci okomentoval následovně: „Štítkování dat pro AI v klimatizované internetové kavárně je přece jen lepší druh práce (job), než v horkých ulicích nějaké rozvojové země tlačit rikšu.“

Stabilní, ač malý příjem poskytuje statisícům lidí ve Venezuele přece jen jakousi existenční jistotu, když ostatní kolem nich se hroutí. A ten zoufalý stav bude asi ještě delší dobu pokračovat. Vždyť příchod post-kapitalismu v USA (a v ostatním technologicky a ekonomicky rozvinutém světě) se očekává nejdříve až někdy ve 30. letech. Intenzívní modlitba ve Venezuele sice zklidňuje lidskou mysl, ale lidský žaludek přece jen žádá své.

Autor je CSd (celkem spokojený důchodce)