Na jihu Indie jsou na mokro zvyklí, ale co se z nebe sneslo 25. července roku 2001, to zaskočilo všechny. Místo obvykle čirých kapek se všude začala rozlévat temně rudá kapalina. Lidí se zmocnila panika. Když zjistili, že nejde o nic nebezpečného, trochu se uklidnili. Přesto vysílali znepokojivé pohledy k obloze až do září, kdy podivné přeháňky ustaly stejně náhle, jako se objevily.
Světélkující voda
Podivným úkazem se začali zabývat i vědci. Asi nejdále dovedl výzkum astrobiolog Godfrey Louis z nedaleké Kočinské univerzity. Překvapení přinesly hned první laboratorní testy. Zachycená dešťová voda vykazovala velmi nezvyklé vlastnosti. Například vydávala slabé světlo.
Při dalším zkoumání se ukázalo, že její temně červené zbarvení mají na svědomí mikroskopické částice o velikosti zhruba setiny milimetru. Na první pohled vypadaly jako běžné buňky. Podle pokusů však postrádaly klasickou DNA, přesto se čile rozmnožovaly. Dokonce tak činily ve vodě zahřáté na 315 °C. Nejodolnější pozemské buňky přitom vydrží teplotu jen kolem 120 °C.
Masakr netopýrů
Louis vyslovil přesvědčení, že „superbuňky" mají mimozemský původ. Odvolával se na teorie, podle nichž mohou některé komety obsahovat jádro s horkou vodou a chemickými živinami, což je prostředí, které podporuje růst mikrobů. Jedna z takových „vesmírných líhní" se prý rozpadla nad naší planetou, její obsah skončil v mracích, odkud pak společně s deštěm doputoval až na zem.
Objevily se ale i další teorie. Déšť do červena prý zabarvily chemikálie, plísňové výtrusy nebo červený prach z Arabského poloostrova. Pomyslnou soutěž o nejšílenější vysvětlení ale vyhrál jistý vědec, podle něhož šlo o jemnou mlhu červených krvinek z obřího hejna netopýrů, které zmasakroval meteorit.
„Plíseň i krvinky mají klasickou DNA, navíc při vystavení vodě a vzduchu rychle umírají," oponoval Louis. Podle něj je červený déšť z Keraly jasným důkazem, že může z hlubin vesmíru přiletět nějaká forma života.
