Chuchelský háj je trochu stranou obvyklého ruchu jiných pražských parků, což mu ovšem přidává na přitažlivost. Podle jedné z legend má místo dokonce magickou moc. Ostatně, vyzkoušet to můžete sami. Háj je přístupný buď shora z Barrandova, na jehož zalesněnou část a pěší trasu ve skalách navazuje, anebo spodem z Malé Chuchle. Z té také vede naučná stezka v délce tří a půl kilometru, začínající nedaleko autobusové zastávky. Stačí se vydat zpět ulicí s příznačným názvem Podjezd, nad kterou se tyčí vlakové koleje, a zahnout do ulici Zbraslavská. Na jejím rohu je rozcestí, které i méně zkušené výletníky nasměruje po žluté turistické značce k první zastávce stezky.

Tou jsou bývalé lázně, které ještě v 19. století sloužily k rekreaci pražské smetánky. První zmínky o zdejší léčivé vodě pocházejí z roku 1729, nejstarší lázeňskou budovu nechal postavit dr. Fuchs. O jejich rozkvět se ve druhé půlce 18. století zasloužil Theodor Schönfeld, převor zbraslavského cisterciáckého kláštera, kterému lázně patřily. Rektor Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze Jan Antonín Josef Scrínci o chuchelských lázních dokonce napsal knihu. 

7 fotografií

Svého času patřily k nejproslulejším v Evropě a měly podobný věhlas jako Teplice nebo Karlovy Vary. Zázračné účinky měl mít místní pramen díky vysokému obsahu uhličitanu vápenatého, který údajně vyplavoval z těla nezdravé a jedovaté látky. K odstranění těchto i dalších zdravotních neduhů se používaly koupele a pitné kúry. Není divu, že si zdejší vodu nechávala do Vídně posílat i Marie Terezie, aby ji každé ráno pila nalačno. Pražané si lázně velmi oblíbili pro jejich snadnou dostupnost a krásnou polohu, která lákala k procházkám po okolí.

Vedle parníků sem jezdily i vlaky, proto se tu o nedělích scházela veškerá pražská honorace. I to byl jeden z důvodů, proč byla za kopcem ve Velké Chuchli založena dostihová dráha. Zánik lázní má na svědomí podrobné vědecké zkoumání, které na konci 19. století odhalilo, že voda žádné zvláštní léčivé prvky vlastně neobsahuje.

Studánka i lesní zoo

Kromě původně románského kostela Narození Panny Marie, jenž má od roku 1774 barokní podobu, se dochovalo ještě několik budov bývalých lázní. Jednou z nich je i vila Marie, kde trávil letní večery s přáteli básník Jaroslav Vrchlický, dále i bývalý hostinec, který je tvořen komplexem tří budov a dnes slouží České zemědělské univerzitě. Lázeňské budovy doplňuje kaplička Panny Marie ukrytá v lese. Vede k ní strmá cesta roklí zvanou Čertova strouha.

Pomalým tempem se k ní zvládne dostat každý a odměnou mu bude i samotný mariánský pramen, který až do roku 1984 zásoboval Malou Chuchli pitnou vodou. Studánka má dnes podobu kamenné kašny, kolem níž jsou umístěny hrnečky, aby si unavení poutníci mohli svlažit hrdlo. Opodál stojí dřevěný altánek, kde si lze dát svačinu nebo jen tak posedět a poslouchat šumění Lázeňského potoka, jednoho z nejkratších na území hlavního města.

Mariánský pramen měl prý magické a léčivé účinky od pradávna. V 18. století se stal základem chuchelských lázní. Od 80. let je součástí pozorovací sítě podzemních vod Českého hydrometeorologického ústavu. Ten zde umístil monitorovací síť, takže voda nejprve protéká měřicím objektem a až teprve poté do vlastní studánky.

Cesta po stezce vede kopečkem dále až k místnímu zoo koutku. Ač jsem k podobným pokusům v jiných pražských lesích poměrně skeptická, chuchelský zvířecí areál mě velmi příjemně překvapil. Vedle dvou velkých výběhů, které si lze pořádně prohlédnout pouze z vyvýšené lávky, je tu i množství dalších menších dřevěných kotců. Nic proti obligátním jelenům, kozám či zajícům, ale mnohem více jsem zvědavá na lišku, mývala, datla, krkavce nebo rysa, o které se chuchelský hajný příkladně stará.

Místo vlastně funguje jako náhradní domov pro zvířata, která se kvůli svému zdravotnímu stavu nemohou vrátit do volné přírody, a trvale ho obývá okolo 30 druhů. Roztomilých zvířátek tu mají habaděj a je radost je všechna pozorovat, jak si ve svých dřevěných příbytcích hrají nebo odpočívají. Součástí zoo je i stánek s občerstvením, dětské hřiště a lesní školka, po domluvě jsou možné i komentované prohlídky.

Vyhlídka u kostela

Žlutá značka se následně stáčí doleva a kopíruje rychlostní komunikaci. Mezi majestátními duby, lipami a borovicemi, jež střídají akátové keře, se však zdá, jako by byl člověk daleko za hranicemi města. Les hravě vytlačí starosti do neznáma a nechá vás, abyste se zastavili v čase a užívali krásu a klid, který nabízí. Pokud budete hodně toužit pokochat se vltavským panoramatem, můžete sejít z hlavní cesty a probít se k okraji skály, kde se místy mezi stromy vynoří menší průrva. Osobně mi to nepřijde úplně bezpečné a navíc ten nejkrásnější výhled čeká sotva o pár kroků dál.

Dostihové závodiště ve Velké Chuchli je staré už více než sto let. Jeho brány se otevřely 28. září 1906.

Trochu jako zjevení se po pár desítkách metrů objevují kříže a kamenná zeď chránící poslední odpočinek mrtvých. Najdete zde hrob českého lékaře a přírodovědce Františka Novotného, dále i mohutný pomník přírodovědce Lva Uherka a druhý, patřící jeho ženě, německé spisovatelce a přítelkyni Jaroslava Vrchlického, Marii Ossip Uherek. Autorem pomníků obou manželů je fenomenální sochař a restaurátor Čeněk Vosmík, který svůj otisk zanechal i na budově Národního muzea.

Chuchelský hřbitov se původně nacházel dole u kostela Narození Panny Marie, ale protože byl často sužován povodněmi, roku 1815 byl přemístěn. Podle jedné pověry je pod jedním stromem poblíž hřbitova ukrytý poklad, proto má strom zázračnou moc dávat sílu vysíleným poutníkům. Co je to přesně za strom, se mi zjistit nepodařilo, poklad jsem také nenašla, zato se mi podařilo konečně dojít na místo, odkud lze přehlédnout krajinu i na protějším břehu.

Vyhlídka se velmi prozaicky nachází hned za kostelem svatého Jana Nepomuckého. Dvě lavičky jsou jako stvořené k romantické schůzce či jinému důvěrnému rozhovoru, pozor však, aby nedošlo k přílišnému vzplanutí vášní, protože na ně navazuje neohraničený strmý sráz. Pokud však nemáte postranní úmysly, které by vám díky absenci lidí v okolí pravděpodobně prošly, pohladí vás na duši výhled dolů po vltavském údolí.

Spojnice mezi pravým a levým břehem Berounky je umístěna hned u kostela sv. Petra a Pavla a budovy gymnázia Oty Pavla, na které navazuje místní náplavka.

Barokní kostelík byl postaven jako projev vděku bohatým polským šlechticem, který se díky mariánskému pramenu zbavil zdravotních potíží. Během svého pobytu v chuchelských lázních totiž právě na toto místo chodil rád na procházky. Pro zasvěcení sv. Janu Nepomuckému se rozhodl, když zjistil, že těmito místy kdysi vedla stezka z Pražského hradu do zbraslavského cisterciáckého kláštera a podle pověsti po ní k obrazu Panny Marie Zbraslavské putovával právě i sv. Jan Nepomucký.

Nedaleko místa, kde byl kostel postaven, byla již o staletí dříve zbraslavským klášterem zřízena poustevna, v níž až do 16. století žili vždy dva poustevníci. Jejich ostatky byly pak uloženy v lodi kostela a označeny náhrobním kamenem. Sotva pár metrů od kostela a hřbitova se nachází další pomník. Tentokrát věnovaný padlým hrdinům Pražského povstání.

Továrna u lesa

Mám té záhrobní poetiky už docela dost, navíc se připozdívá, vydávám se po žluté dál prostředkem lesa. Zahloubaná do vlastních myšlenek se trochu leknu, běžec, který proti mně vyrazil v mírném poklusu, pozdraví. Je to asi tak čtvrtý člověk, kterého během dvou hodin v lese potkávám. Nepamatuji si, že by se mi něco podobného stalo jinde v Praze.

Zakrátko jsem na konci lesa, a jakmile z něho vyjdu, vyměňuji žlutou za modrou turistickou značku, jež mě má dovést k bývalému areálu místní vápenky. Zakrátko se skutečně dostávám k ruinám průmyslového areálu pojmenovaného po profesoru Českého vysokého učení technického Jiřím Pacoldovi. Jeho patent umožňoval zpracovávat netříděný vápenec z nedalekého lomu.

Pacoldova vápenka - unikátní technická památka se skládala ze šachtových pecí, které byly shora plněné vápencem. Ve druhé polovině 20. století byl areál využíván filmaři, kteří zde natáčeli komedie a detektivky

To byl ve své době světový unikát. Areál, postavený před rokem 1880, tvořily dvě spojené vápenické pece se samostatnými šachtami a dvojicí komínů, byl v provozu do první světové války, výroba zde byla obnovena v roce 1935, ale pouze na tři roky. Po převzetí vlády komunisty přešel v roce 1948 do rukou státu a začal chátrat. Přestože byla vápenka prohlášena technickou památkou, její stav se dlouhá desetiletí nelepšil. Nakonec přeci jen prošla náročnou rekonstrukcí a dnes je pečlivě schována za plotem.

Zašlá sláva dostihů

Zbytky továrny, které dávají tušit její zašlou slávu, jsou v ostrém kontrastu s blízkou ubytovnou, ze které se linou melodie jakési hiphopové skladby. Otáčím se a mířím raději do ztichlých a klidných ulic Velké Chuchle, dolů k Vltavě – tam, kde tuším vlakové nádraží. Nejprve však musím překonat vlakový přejezd, abych hned za ním narazila na místní klenot. Obří tribunu dostihového závodiště, které je staré už více než sto let. Jeho brány se otevřely 28. září 1906. Takhle zblízka jsem zatím neměla tu čest. Představuji si, jak tu za první republiky muselo být živo. Vždyť jít na dostihy bylo tenkrát společenskou událostí, proto se tu setkávaly takové osobnosti jako Vlasta Burian, Adina Mandlová a místo si oblíbil i prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

Mezi radotínskými skalami vyčuhují komíny zdejší továrny na výrobu cementu, která funguje už od 70. let 18. století. Byla to výhodná poloha na železniční trati mezi Prahou a Plzní a dále do Bavorska.

Od té doby zažilo mnoho vzestupů a pádů, ale nejvíce mu vždy daly zabrat povodně. Nejen ty obzvláště ničivé z roku 2002, ale i další před šesti lety. Přesto se mi zdá, že se areál snaží udržet tempo s moderní dobou, protože vypadá jako ze škatulky. Ještě naposledy se ohlédnu, abych se pokochala pohledem na obří budovy i závodní ovál, a pak už šup na peron. Teď už jen zbývá se rozhodnout, jestli chci zpět do víru velkoměsta, nebo si dám nášup a budu pokračovat v objevování lázeňského koloritu. Stačí se svézt jednu zastávku do Radotína. Je stejně dobře možné dojít do sousední obce pěšky, ale já se chci co nejvíce přiblížit řece.

Berounská náplavka

Jen pár ulic od nádraží je totiž stezka, která vede podél Berounky. Ještě předtím, než se vydáte po místní náplavce, se zastavte v barokním kostele sv. Petra a Pavla, který stojí na prostranství, jehož součástí je i městský úřad a také překrásná vzrostlá lípa nazvaná Strom republiky. Byla vysazena 26. října 1968 na 50. výročí vzniku Československé republiky.

Samotný kostel je elegantní bílá stavba, která je ve své majestátnosti vidět široko daleko. Podle pamětních knih ho biskup pražský Řehoř postoupil roku 1298 na žádost krále Václava v plnou pravomoc klášteru zbraslavskému. Nejstarším známým duchovním správcem v Radotíně byl o století později Heřman, v 16. století zde působili utrakvisté.

Roku 1653 je kostel zmiňován jako farní, příslušející ke klášteru zbraslavskému, a jako filiální jsou k němu vypočítávány kostely v Černošicích, Modřanech, „kaple“ v Chuchli a kostel sv. Havla; roku 1695 ještě také Mokropsy a Třebotov. V souvislosti s rozvojem továren a průmyslových závodů na přelomu 19. a 20. století rostl v Radotíně počet obyvatel, proto se faráři ze sousedního Třebotova snažili o vznik samostatné radotínské fary. To se podařilo až roku 1917.

O Chuchli se zmiňuje rukopis vyšehradského kanovníka z roku 1132. V 1. polovině 13. století uvádějí prameny dvě Chuchle – Velkou a Malou. Dominantou té Velké je dostihové závodiště.

Na věži radotínského kostela byly na počátku 20. století tři zvony. První a největší byl ulit roku 1846, druhý, zvaný „Poledník“, roku 1707 a třetí, nejmenší, roku 1765. Za první světové války byly první a třetí zvon zrekvírovány pro vojenské účely. Nyní jsou na věži kostela zavěšeny dva zvony, původní z roku 1707 a nový z roku 2009, pojmenovaný po sv. Pavlu.

Po pár krocích se ocitnete na říční promenádě, která opisuje malebné zákruty členitého toku a je jako stvořená k vycházce a případnému koupání. V její blízkosti je i fitness hřiště a také další místo, kde můžete smočit unavené tělo. Radotínský biotop, ve kterém je voda v nádrži filtrována přírodním způsobem. 

Jestliže vás placené koupaliště neláká, není nic jednoduššího než pokračovat dál až k říčním lázním. U zdejšího kiosku můžete posedět do pozdního večera, a když budete mít štěstí, bude vás oblažovat i některá z lokálních kapel, které zde občas hrají. Nebo pokračujte podél proudu dál, kam jen vás nohy zvládnout donést. Stezka se vine přes Dobřichovice, Řevnici až na Karlštejn. Tak hodně zdaru, turisto.