„Protože jsem si už nepamatoval všechny texty, stalo se mi, že jsem se musel před začátky některých slok ohnout a v nastupujícím šeru očima rychle louskat z papírů další slova. V minulosti jsem hrál v šesti kapelách, určitě tisíc vystoupení na zábavách mám za sebou,“ usmívá se Karel Tarantík, kterého většina lidí zná hlavně jako zachránce vyřazených letadel.

Na oplocené louce u silnice z Třemošné do Chrástu má postavené desítky civilních i armádních strojů, společnost jim dělají tanky, obrněná vozidla i socha Stalina. Tarantík říká, že letadlům propadl v devíti letech.

„Jako jiné děti jsem i já koukal do výloh hračkářství a většinou od rodičů slyšel, že vystavené hračky jsou drahé. Zlom nastal právě v devíti letech. O dva roky starší kamarád měl dědečka, který vyřezával ze dřeva. Asi to od něj okoukal, protože jednou přinesl krásně vyřezané letadélko. Uchvátilo mne, že si o dva roky starší kluk dokázal vyrobit krásnou hračku. Přesně si pamatuji, jak vypadalo. Mám v plánu si ho ještě vyřezat,“ říká Tarantík.

Jeho syn Miloš sběratelské vášni propadl také. „Ten je spíš přes tanky, já přes letadla. Tank je železná obluda, která se valí po zemi. Je ale neuvěřitelné, když se něco tak velkého, jako letadlo, dá do pohybu a odletí směrem do nebe,“ vysvětluje letecký nadšenec.

Airpark ve Zruči 27 fotografií

V šestnácti se přihlásil do aeroklubu. Ten samý rok jako pasažér seděl poprvé ve dvoumístném kluzáku vytaženém k nebi navijákem, o rok později už větroně sám pilotoval.

Když si odsloužil tehdy ještě povinnou základní vojenskou službu, po návratu domů si postavil velký model letadla a pak podle něj stavěl skutečný aeroplán.

„Ale v motoru něco kašlalo, nedával potřebný výkon, nerozjel to tak, abychom bezpečně odstartovali. Měli jsme strach, jestli vydrží. Pak ještě kamarád zkoušel přidat motor k větroni. Jenže u něj moc zařízli křídla. Motor řval v plných otáčkách, letadlo se zvedlo do půl metru a pak se zase vrátilo na zem. To bylo dobré tak na ježdění po zemi. Jenže nás někdo udal, takže jsem skončil na Veřejné bezpečnosti. Musel jsem jim podepsat protokol, že už nebudu zkoušet vzlétnout. To tam doslova bylo,“ usmívá se Karel Tarantík.

Prvním opravdovým letounem ve sbírce byl větroň Šohaj 425

Za zázrak považuje, že na začátku 80. let dostal devizový příslib, a na čtyři dny mohl vyjet do tehdejšího západního Německa. Na otočku vyrazil do Hannoveru.

„Ale na půjčeném motocyklu Jawa Mustang, na stroji s motorem 50 kubických centimetrů. Tady nám říkali, že Jawa je světoznámá značka. Hranici jsem přejel těsně po půlnoci, abych ze čtyř dnů neztratil ani minutu. Němečtí celníci mi říkali, že takový stroj nikdy neviděli. Když jsem jim řekl, že chci k Hannoveru a zpátky, nevěřili, protože jedna cesta je 800 kilometrů. Všichni v uniformách se přišli podívat na bláznivého Čecha na stroji s motorem o výkonu 3,5 koně. Smáli se, že nedojedu, že motorka bude kaput,“ dodal Tarantík.

Prvním opravdovým letounem do sbírky Tarantíkových byl po listopadu 1989 větroň Šohaj 425, na kterém létal v aeroklubu. Nakonec ho asi po dvou letech prodali, protože přístřešek pro něj byl malý.

Pak v Soběslavi koupili za cenu šrotu vyřazenou podzvukovou stíhačku L29-Delfín určenou k likvidaci. Letoun později vyměnili za dvoumístný Mig-15. Strojů začalo přibývat, ale na zahradu v Druztové ani na plochu za obecní stodolou se jim už nevešly. Následovalo stěhování do Zruče, kde jsou dodnes.

Stroje už mění se sběrateli z celé Evropy. Dovezené letadlo zkompletují, natřou podle skutečného vzoru, dodělají makety pracoviště pilota i vybavení, které se nedochovalo. Tak je to s většinou letadel u Tarantíkových.

„Už jsem si taky dvakrát nebo třikrát sedl do pilotní kabiny a představoval si, kdyby se to se mnou rozjelo. Já si spíš představuju, co pilot v letadle sledoval, co ovládal. Že bych si tam sedl a vrčel, jako to dělal jeden kluk na vojně, to ne,“ směje Karel Tarantík.

Největší radost má, když k němu přijede pilot, který létal s některým z letadel, která stojí v muzeu ve Zruči, a popisuje mu, co s ním zažil.