Hlavní obsah

Kardiolog Josef Kautzner: Infarkt dnes přežije 95 procent pacientů

Právo, Barbora Cihelková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

S předním českým kardiologem Josefem Kautznerem (61) jsem si povídala o tom, jak poznat blížící se infarkt, pokrocích v léčbě srdečních onemocnění, zdravém sportování, cigaretách, uměřeném popíjení vína, lásce k umění a rodině.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Josef Kautzner

Článek

Ve volném čase prý jezdíte na in-line bruslích. Nebojíte se, že si zraníte ruce? To by mohl být konec kariéry…

Jezdíval jsem hodně a jedno zranění už mám za sebou, rozdrcený kloub na prstu u ruky. Od té doby jsem opatrnější. Brusle jsem vyměnil za bezpečnější sporty. Několikrát týdně běhám, jezdím na kole, plavu, v létě si užívám horskou turistiku, v zimě lyže a běžky. In-liny nazouvám jen občas, v bezpečném a známém terénu.

Na ruce si pozor dávám, ale nic se nemá přehánět. Pracuju na zahradě a v domě opravím všechno, co je potřeba. Jsem takový kutil, sám si třeba i vymaluju…

Řezal byste dříví na cirkulárce?

To ne, před tím mám respekt! Ale ještě horší než cirkulárka je hoblovka, ta připravila o prst jednoho kolegu. Naštěstí nedělal operační výkony, takže o práci kvůli tomu nepřišel.

Že bychom měli kvůli profesi ruce pojištěné, jako třeba sprinteři nohy, to nemáme.

Sportujete proto, abyste měl zdravé srdce?

Spíš proto, aby mi bylo dobře u srdce. Ale vážně, vím, že pohyb je pro správné fungování srdce důležitý, a je to pro mě motivace. Sportovat jsem začal v dětství, kdy jsem hrál závodně hokej.

Nějakým druhem sportu by měl projít každý mladý člověk, je to přípravka na život. Naučí ho to prohrávat, pracovat na sobě, zvládat stres. Kolektivní sporty vás připraví na fungování v libovolném kolektivu.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Chce, aby mu bylo dobře u srdce. Proto se věnuje sportu a umění.

Měl jsem kdysi období, kdy jsem pohybu moc nedal, hodně jsem pracoval, třeba i o víkendech. Teď už vím, že tím profesně ničeho většího nedosáhnu. Že je lepší udělat si na sebe čas a po intenzivní práci si zaběhat.

Sport je jako droga. Když se mu věnujete pravidelně, chybí vám. Moji vrstevníci si často stěžují na různé fyzické neduhy. Toho bolí záda, toho kyčel. Mě i díky sportování nic takového netrápí.

Kolik uběhnete?

Jak kdy, ale minimálně šest až deset kilometrů si třikrát nebo čtyřikrát týdně dám. Kvůli práci často cestuji, věci na běhání si ale beru s sebou. Takže i když jsem v zahraničí, vstanu v pět, zaběhám si, a pak jdu teprve na snídani.

Když vidím, co všechno na té hotelové snídani někteří spořádají, nestačím se divit. Snažím se být v jídle a pití uměřený.

Co srdce a alkohol? Objevují se studie, podle nichž sklenka vína denně prospívá…

Odborné studie se v tomto různí. Osobně si ale myslím, že v rozumném množství, bavme se třeba o dvou deci vína vypitých příležitostně k jídlu, není alkohol na škodu.

Sympatická mi je středomořská strava s rybami a zeleninou. A k ní patří i to dobré víno. Italové většinou nevypijí láhev na posezení. Dají si skleničku k obědu, skleničku k večeři. Při tom si povídají, příjemně se uvolní, i to může být zdraví prospěšné.

Typické české kuchyni jako kardiolog nefandíte?

Vepřový bůček doma neděláme, kachnu tak možná na nějaký svátek. Červené maso si dám výjimečně, pivo moc nepiju. A víte, co je zajímavé? Když sportujete, přestanete mít na těžká jídla chuť. Dám si radši rybu a zeleninu, víc mi to chutná. Biftek stačí jednou za rok.

Foto: Petr Hloušek, Právo

V IKEM zaučuje mladé lékaře z různých koutů světa.

Co když k vám přijde pacient s nemocným srdcem a vy víte, že jsou jeho potíže z velké části zapříčiněny nevhodnou životosprávou? Že jí právě ten bůček, pije pivo a možná i kouří…

To je samozřejmě velmi časté a mrzí mě to. Nejhorší je v souvislosti s kardiovaskulárními chorobami právě to kouření. V médiích pořád slyšíte, že když budete kouřit, dostanete rakovinu plic.

Méně už se mluví o tom, že kouření silně poškozuje srdce a cévy. A že většina kuřáků neskončí s rakovinou plic, ale právě s infarktem nebo třeba s mozkovou příhodou.

Pacientům vždy vysvětlím, co dělali špatně a co by mohli dělat jinak, aby riziko pro své zdraví snížili. Jak s těmi informacemi naloží, je už na nich. Je taky důležité, aby šel kardiolog příkladem. Obézní lékař, z nějž jsou cítit cigarety, nebude mít autoritu.

Je pravda, že přibývá infarktů u velmi mladých, jinak relativně zdravých lidí?

Infarkt se stále nejčastěji vyskytuje u lidí starších šedesáti let. Vídáme ale i podstatně mladší pacienty. Většinou jsou to kuřáci nebo lidé s několika rizikovými faktory.

Mají například neléčený vysoký tlak, obezitu, vysokou hladinu cholesterolu, cukrovku, a k tomu třeba ještě kouří. Obecně a celosvětově však smrtelných případů infarktu spíš ubývá. Dané je to tím, že umíme lépe léčit akutní infarkt, ale i nemoci, které mu předcházejí, jako je vysoký krevní tlak.

Poznám na sobě blížící se infarkt? Kdy je rozumné jet do nemocnice?

Subjektivní vnímání je velmi individuální. Někdo panikaří, když se mu trochu rozbuší srdce, jiný naopak zbytečně otálí. Jestliže cítíte pálení na prsou či tlakovou bolest vyzařující do ruky nebo čelisti, potíte se a je vám celkově zle, na nic nečekejte. Podstatné je volat záchranku hned, jak se potíže objeví.

Foto: Profimedia.cz

Lékaři prohlížejí pacientovo srdce na monitoru, aby naplánovali zákrok.

V žádném případě nedoporučuji, aby jel člověk v takovém stavu do nemocnice vlastním autem, ideální není ani situace, kdy ho někdo veze. Lepší je zavolat záchranku.

Jsme na světové špičce. Léčba infarktů je u nás jedna z nejlepších, podobně i léčba srdečních arytmií. Není oblast kardiologie, v níž bychom zaostávali.

Posádka záchranné služby dokáže udělat prvotní diagnostiku, natočí EKG, a hlavně zvládne i život ohrožující poruchy srdečního rytmu. Sanitka pacienta odveze přímo do některého z dvaceti dvou speciálně vybavených kardiocenter.

Infarkt dnes přežije okolo 95 procent lidí, v době mých profesních začátků umíralo asi patnáct procent pacientů. Podstatné je dostat se do adekvátně vybavené nemocnice včas.

Je česká síť dobře vybavených kardiocenter srovnatelná se západním světem?

Rozhodně ano, je dokonce hustší než třeba v Anglii nebo v jiných zemích, kde jsou mezi takto specializovanými centry větší vzdálenosti, a pacient má tak menší šanci, že se mu dostane odborné pomoci včas.

Mimochodem, na Slovensku je takových center jen asi šest. Nejdůležitější je, že všechna naše centra jsou schopna ošetřit pacienta s infarktem myokardu dvacet čtyři hodin denně.

Dá se tedy říct, že si česká kardiologie stojí dobře?

Troufám si tvrdit, že jsme na světové špičce. Léčba infarktů je u nás jedna z nejlepších, podobně i léčba srdečních arytmií. Není oblast kardiologie, v níž bychom zaostávali. Přesto není podle mého názoru ocenění lékařů a zdravotních sester takové, jaké by mělo být.

Jestliže bere sestra ve směnném provozu podobný plat jako pokladní v supermarketu, je těžké ji v oboru udržet. A když chybí v provozu sestry, nemůžete využít plnou kapacitu lůžek. Pacienti pak třeba čekají na zákrok déle, než by museli. Systém českého zdravotnictví by si zasloužil změny, které musí přijít na politické úrovni.

Kam se váš obor posunul od osmdesátých let, kdy jste do něj vstoupil?

Kardiologie se za tu dobu změnila k nepoznání. Většinu profesního života jsem prožil v období jejího nejmohutnějšího rozvoje. Máme mnohem lepší možnosti diagnostiky i léčby.

Pamatuji dobu, kdy neexistovalo CT ani magnetická rezonance. Objevily se nové léčebné metody a také nové léky, které velmi úspěšně nasazujeme v případech srdečního selhání a dalších závažných stavů.

Považuji za životní štěstí, že jsem měl možnost být u toho a řadu věcí ve svém oboru ovlivnit. Práce se pro mě stala koníčkem, neumím si bez ní představit život.

Foto: ČTK

S ověřenými postupy seznamuje další kolegy, často kvůli tomu cestuje.

Smířila se s takovou vášní pro práci vaše rodina?

Když byly děti malé, nevěnoval jsem se jim tolik, jak by možná potřebovaly. Teď si to snažím vynahradit na vnoučatech. Mám čtyři vnučky, jednu od dcery a tři od syna, nejstarší je devět let, nejmladší dva roky.

Manželka měla naštěstí velké pochopení, je taky lékařka a ví, že kardiologie vyžaduje vysoké nasazení. Pracuje jako rentgenoložka, především na CT a magnetické rezonanci. Oproti kardiologii je to o něco klidnější obor.

Platí stále, že se ženy do kardiologie moc nehrnou?

Bývalo to tak. Situace se pomalu mění s tím, jak se lékařství obecně feminizuje. Mezi mladými absolventy převažují ženy. Častěji než dřív si vybírají invazivní obory, jako je kardiologie, nebo dokonce chirurgie.

Tento trend je patrný v západní Evropě a ve Spojených státech, začíná se ale projevovat i v Česku.

Několik let jste strávil jako lékař v Anglii a ve Spojených státech. Co vám zahraniční pobyty přinesly?

Byla to velká zkušenost, a to nejen v profesním smyslu. Člověk si ověří, že je schopný obstát v cizím prostředí, naučí se jazyk, rozšíří si obzory. Pochopí, že každý systém má své výhody a nevýhody.

Na Západě byli tou dobou dál v oblasti komunikace s pacienty. Když jsem se v polovině devadesátých let vrátil do Čech, zapracoval jsem na tom, aby se i u nás jednání ze strany lékařů a sester zlepšilo.

Pacientům každý zákrok vysvětlujeme včetně upozornění na možné komplikace. Lékař ani sestra nevrazí na pokoj bez zaklepání a dobrou atmosféru se snažíme udržovat i na operačních sálech.

Dnes už se takový přístup stává samozřejmostí, ale v devadesátých letech jsme byli v IKEM napřed. Pacienti nám třeba říkali, že jsme první nemocnice, kde se jim lékař při prvním setkání představil a podal jim ruku.

Na lékařskou dráhu se dal i váš syn. Potěšilo vás to, nebo jste mu jeho volbu rozmlouval?

Jakub chtěl dělat medicínu odmalička. Místo pohádek vyžadoval vyprávění o transfuzích nebo mimotělním oběhu. Absolutně si nepřipouštěl, že by mu jeho plán nevyšel, že by mohl dělat něco jiného.

Dnes je z něj skvělý ortoped a mě to samozřejmě těší. Dcera vystudovala konzervatoř, je houslistka, její manžel klavírní virtuos z hudební rodiny.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Pracovnu známého „srdcaře“ zdobí řada obrazů. Výtvarné umění patří k jeho koníčkům.

Když se rozhlédnu po vaší pracovně, vidím, že máte vztah i k výtvarnému umění…

Ano, mám řadu známých a přátel mezi výtvarnými umělci. Moje sestra je akademická malířka Miluše Poupětová. Stejnou dráhu si zvolil její syn Jan, jeho tvorba je populární. A víte, že i já jsem kdysi zvažoval studium malířství nebo architektury? Otec mi ovšem řekl, ať se živím něčím rozumným.

Ale nelitujete, nebo…?

Umění je pro mě krásný doplněk k medicíně. Mým velkým koníčkem je focení, na našem oddělení můžete nějaké moje fotky vidět, visí i v pacientských pokojích. Mám jich tisíce a rád bych je uspořádal v ucelenou výstavu, společnou s mou sestrou. Jenže kde na to vzít čas.

Prostřednictvím umění odpočívám. Mám rád klasickou hudbu, architekturu, chodím do galerií. Ale někdy stačí i zdánlivě obyčejnější věci.

Například?

Ráno, než jdu do práce, obejdu zahradu, podívám se, co kde vykvetlo, potěším se tím. Mám rád dobré jídlo, víno, setkání s milými a zajímavými lidmi, cestování a sport.

V životě přicházejí těžké chvíle a na ně se mohu připravit právě tím, že si takzvaně nabiju baterky, že se dokážu těšit i z maličkostí. V době nepřízně je díky tomu z čeho čerpat. Takové zásoby pozitivní energie drží pak člověka nad vodou.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám