Skrytá politika improvizátorů
Když se v Česku řekne improvizace, širší veřejnosti se vybaví dobrodružství okamžitých reakcí na divadelní scéně. Tedy to, co pěstuje Jaroslav Dušek s divadlem Vizita coby klasik zábavného a rafinovaného oboru a co k televizní velkopopularitě, už notně rozmělněné, dotáhla Partička.
Je tu však ještě improvizace hudební, která v Česku za poslední léta vystoupala z undergroundu k větší viditelnosti, oblibě a reprezentaci na festivalech. Myšlenka souboru pro volné improvizátory je už od šedesátých let putující utopií, uskutečňovanou s různou mírou úspěšnosti na různých místech světa. Je to vlastně sen o demokracii nebo o harmonické komunitě: každý člen tu má prostor, aby hrál po svém (proto do některých souborů naschvál patřili i těžcí amatéři – což ale není případ Prahy), zároveň se všichni navzájem poslouchají a mají vědomí celku. Městečko, ve kterém se všichni dohodnou: nezní to skvěle?
Scéna, která měla v nulté dekádě dlouho pozici radikálního okraje, si vybojovala povědomí o své existenci ve spektru zdejší kultury: vycházejí alba, spolupráce s Českým rozhlasem a Národní galerií se stala – po letech v uměleckém podzemí – čímsi běžným. Co tomu napomohlo?
Jistě mezinárodní ohlasy a taky podpora osvícených nadací, kurátorů, vysokých škol. Ale hudba by si nerozšířila publikum, kdyby neměla cosi lákavého a třeba podvědomě potřebného obsaženo přímo v sobě samé.
Volná improvizace se zdá mnohdy abstraktní až na dřeň. Zároveň ale dost konkrétně odráží, v čem dnes žijeme. Proto lze mluvit o skryté politice improvizátorů a o jejích nenápadných společenských funkcích.
Společnost svobodných
Pro přežití improvizace jsou důležité kolektivy a komunity, a to i přesto, že ve velkých obsazeních se improvizuje obtížně a malé sestavy, sóla, dua, tria, dají vyniknout osobnímu stylu mnohem snáz. Pro českou scénu bylo skutečně určující, když Petr Vrba a americký Pražan George Cremaschi sehnali bloudící ovce do jednoho stáda a založili platformu-kapelu Pražský improvizační orchestr čili PIO. „Myslel jsem zprvu,“ říká Cremaschi, „že je to projekt hlavně sociální. Ale po několika letech můžu říct, že