Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Skrytá politika improvizátorů

Melodram o chlebu a soli. Foto: Eva Zlámalová
Melodram o chlebu a soli. Foto: Eva Zlámalová

Když se v Česku řekne improvizace, širší veřejnosti se vybaví dobrodružství okamžitých reakcí na divadelní scéně. Tedy to, co pěstuje Jaroslav Dušek s divadlem Vizita coby klasik zábavného a rafinovaného oboru a co k televizní velkopopularitě, už notně rozmělněné, dotáhla Partička.

Je tu však ještě improvizace hudební, která v Česku za poslední léta vystoupala z undergroundu k větší viditelnosti, oblibě a reprezentaci na festivalech. Myšlenka souboru pro volné improvizátory je už od šedesátých let putující utopií, uskutečňovanou s různou mírou úspěšnosti na různých místech světa. Je to vlastně sen o demokracii nebo o harmonické komunitě: každý člen tu má prostor, aby hrál po svém (proto do některých souborů naschvál patřili i těžcí amatéři – což ale není případ Prahy), zároveň se všichni navzájem poslouchají a mají vědomí celku. Městečko, ve kterém se všichni dohodnou: nezní to skvěle?

Scéna, která měla v nulté dekádě dlouho pozici radikálního okraje, si vybojovala povědomí o své existenci ve spektru zdejší kultury: vycházejí alba, spolupráce s Českým rozhlasem a Národní galerií se stala – po letech v uměleckém podzemí – čímsi běžným. Co tomu napomohlo?

Jistě mezinárodní ohlasy a taky podpora osvícených nadací, kurátorů, vysokých škol. Ale hudba by si nerozšířila publikum, kdyby neměla cosi lákavého a třeba podvědomě potřebného obsaženo přímo v sobě samé.

Volná improvizace se zdá mnohdy abstraktní až na dřeň. Zároveň ale dost konkrétně odráží, v čem dnes žijeme. Proto lze mluvit o skryté politice improvizátorů a o jejích nenápadných společenských funkcích.

Společnost svobodných

Pro přežití improvizace jsou důležité kolektivy a komunity, a to i přesto, že ve velkých obsazeních se improvizuje obtížně a malé sestavy, sóla, dua, tria, dají vyniknout osobnímu stylu mnohem snáz. Pro českou scénu bylo skutečně určující, když Petr Vrba a americký Pražan George Cremaschi sehnali bloudící ovce do jednoho stáda a založili platformu-kapelu Pražský improvizační orchestr čili PIO. „Myslel jsem zprvu,“ říká Cremaschi, „že je to projekt hlavně sociální. Ale po několika letech můžu říct, že

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Kontext N, Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější