Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Novým farářem Římskokatolické farnosti u kostela sv. Jakuba v Jihlavě je od srpna Marian Jiří Husek, O. Praem 
(* 1966). Vystřídal Otce Petra Ivana Božika, který na tomto postu sloužil od července 2008. Nejen o své službě hovoří Otec Husek v rozhovoru pro Jihlavské listy. 
 

Pane faráři, na jakém principu se vlastně odbývá pohyb duchovních ve službě mezi jednotlivými farnostmi? 
Nemá to nějaká pevná konkrétní pravidla, je to spíše podle potřeby, vychází to z nějaké dané situace. Někdo třeba zestárne, zemře, odejde, je potřeba ho někým nahradit. Anebo je potřeba někde něco vykrýt, udělají se tedy určité výměny. Otec Petr (Petr Ivan Božik: pozn. red.) působil v Jihlavě jedenáct let, potřeboval i trošku změnu a oddech, došlo k výměně. Pohybuje se teď na Slovensku.  

Vy jste přišel do Jihlavy ze svého působiště ve Znojmě, ale v Jihlavě nepůsobíte poprvé? 
Před dvaceti lety jsem tu byl kaplanem. Jinak pocházím ze Zlína, knězem jsem 27 let. Prvních šest let jsem působil na Svatém Kopečku u Olomouce, potom jsem byl rok tady v Jihlavě, čtyři roky v Praze a naposledy šestnáct let ve Znojmě, odkud jsem teď přišel opět do Jihlavy. 

A kudy vedla vaše cesta ke kněžství a k premonstrátům? 
Pocházím z normální klasické křesťanské rodiny. Do kostela jsme chodívali, doma jsme se modlívali, Pánbůh prostě to své místo v našem životě vždycky měl. Byli jsme tři sourozenci. Ministroval jsem, ve Zlíně to tehdy bylo i za toho socialismu v kostele živé. Na kněžství šli i nějací mí kamarádi, nějaké kněze jsem měl i v příbuzenstvu. Sám jsem o tom moc neuvažoval, ale nějaké to rozhodnutí padlo až na vojně. 
Absolvoval jsem střední ekonomickou školu, potom jsem rok pracoval v pekárnách – pekl jsem chleba. Potom dva roky vojna, a možná tam, kde jsem byl s kluky stejně starými, jako jsem byl já, jsem viděl, čím žijí kluci, kteří nezažili to co já. A mně ten můj život připadal mnohem smysluplnější a bohatší, aniž bych se nad ně nějak povyšoval. Ale co se týká kostela a církve, a skautu a všeho možného, zažil jsem toho celkem dost. A viděl jsem, že život těch kluků je v něčem chudší. A tak přišla myšlenka, že jim mám co dát a že i v kněžské službě mohu druhým předat to, co jsem zažil já a co nezažili oni. 

Zmínil jste skaut. Jste v něm aktivní? 
Přímo ne, i když mezi skauty mám hodně kamarádů a přátel. Když jsem já vyrůstal, nebyl samozřejmě skaut oficiálně povolený. Měli jsme takovou tu neoficiální křesťansko-skautskou výchovu mezi kamarády.  

Parťák, Otec Jeroným
 

Nicméně i faráři jsou hlavně lidé a mají i své koníčky a zájmy, například váš předchůdce, Otec Petr, rád chodíval po horách. Jak je to u vás? 
Na ty hory jsme chodívali společně, řekl bych, že já i trošku víc než on. Ještě s jedním z mých předchůdců, Otcem Jeronýmem (Jeroným Filip Hofmann, zahynul 14. 9. 2012 při jízdě na kole v okolí Přímělkova: pozn. red.), on byl vlastně takový můj největší parťák, se kterým jsme probrousili Alpy, Dolomity, různé ferraty, různé čtyřtisícovky, Mont Blanc a podobně. S ním jsme toho opravdu prochodili hodně.  
Takže hory, příroda. A je o mě známo, že létám na paraglidu. Svého času jsem na jihlavském letišti skákal klasický parašutismus z letadla, ale pak jsem od něj přešel na bezmotorový, a posléze motorový paraglid.

V kněžské službě v Jihlavě jste od začátku srpna, už jste si stačil zalétat?   
No, už jsem tady byl dvakrát nebo třikrát ve vzduchu. 

Co to přesně obnáší, potřebujete ke startu letištní plochu?  
Letiště je výhodou, je to velká plocha. Ale to naše zařízení letiště nutně nepotřebuje. Nám stačí kdejaká louka a kdejaké pole. Takže na letiště jsem si sice zaletěl a přistál jsem tam a odstartoval odtud, a potkal jsem tam třeba kamarádku, se kterou jsem kdysi skákal z letadla, ale jinak na letišti nejsem závislý. 

Více v tištěném vydání JL s datem 27. 9.

Diskuze k článku